Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vláda boje proti migraci? Babiš si osvojuje agendu Zemana, SPD a KSČM, varuje politolog Kunštát

Vláda boje proti migraci? Babiš si osvojuje agendu Zemana, SPD a KSČM, varuje politolog Kunštát

Z hlediska logiky vyjednávání, programu a personálního obsazení je druhá Babišova vláda vlastně čtyřkoalicí hnutí ANO, ČSSD, KSČM a prezidenta Zemana. V obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ to říká politolog Daniel Kunštát. Podle něj by to ale samo o sobě nepředstavovalo dramatické riziko, neboť oba Zemanovi předchůdci se z pozice hlavy státu mnohokrát snažili ovlivnit vládní formát jak v personální, tak i věcné rovině. Kunštát ale upozorňuje, že dnes je situace dramaticky odlišná a z hlediska kultury vládnutí zcela destruktivní. „Okolnosti vzniku vlády, konkrétně Zemanovo svévolné nejmenování ministerského kandidáta ČSSD, jednou vejde do učebnic jako první skutečně frontální – protože dokonaný a ostatními politickými aktéry tolerovaný – útok hlavy státu na samotné ústavní základy státu,“ nepochybuje politolog.

Dnes byla jmenována nová vláda. Jejím premiérem bude Andrej Babiš, jako první po roce 1989 se bude opírat o komunisty. Základní otázka zní: máme se bát o osud naší demokracie?

V otázce jsou vcelku přesně obsaženy oba neuralgické body nové vlády: premiérem je člověk s masivním, každodenním střetem zájmů na krku a vláda se bude opírat o podporu strany důsledně reprezentující hodnoty, které jsou přímou antitezí demokratického vývoje po roce 1989.  

Pamětníci vědí, že zdejší demokracie byla v minulosti – přinejmenším ve veřejném diskursu – symbolicky „ohrožena“ mnohokrát: když se poprvé dostala k moci levice, když vznikl pakt ČSSD-ODS v roce 1998, když rostla politická hvězda Jiřího Paroubka, když se rozšířilo „kmotrovství“ v éře vlád ODS v minulém desetiletí, když se Andrej Babiš dostal do nejvyšších pater politiky… Všechny tyto turbulence a úklady česká demokracie zatím ustála, tu s menšími, tu s většími pihami na kráse.

Nakonec demokracie vždy vydržela. Tedy demokracie nejen jako procedurální rámec výběru vládnoucích elit, ale i – a to je obzvláště podstatné – demokracie jako svébytná otevřená, liberální politická kultura a občanská kultura, opírající se o svobodné veřejné mínění a nezávislé instituce – justiční, bezpečnostní a kontrolní.

Domnívám se, že se ani dnes o onu demokracii jako proceduru, formu, obávat nemusíme. U druhého parametru, tedy „demokracie jako obsahu“, bychom však měli být z dobrých důvodů velmi, velmi ostražití…

Na vznik druhé vlády Andreje Babiše měl podle všeho velký vliv prezident Miloš Zeman. Jak byste okomentoval jeho roli a co v tomto ohledu od vlády čekáte?

Z hlediska logiky vyjednávání, programu a personálního obsazení je vláda vlastně čtyřkoalicí ANO-ČSSD-KSČM-Zeman. To by samo o sobě nepředstavovalo dramatické riziko, neboť oba Zemanovi předchůdci se z pozice hlavy státu mnohokrát snažili ovlivnit vládní formát jak v personální, tak i věcné rovině.

Dnes je ale situace dramaticky odlišná a z hlediska kultury vládnutí zcela destruktivní: okolnosti vzniku vlády, konkrétně Zemanovo svévolné nejmenování ministerského kandidáta ČSSD, jednou vejde do učebnic jako první skutečně frontální – protože dokonaný a ostatními politickými aktéry tolerovaný – útok hlavy státu na samotné ústavní základy státu.

Jak vidíte budoucnost vlády, pokud jde o standardní nebo každodenní politický provoz? Kde spatřujete její možnosti a kde její limity?

Systémově vzato může i menšinová vláda fungovat poměrně bezproblémově. Za prvé, většina vládní agendy se odehrává na exekutivní úrovni a za druhé, vždy záleží na „konstruktivnosti“ strany či stran, které takovou vládu podporují v parlamentu. Je dobré si uvědomit, že reálnou, tj. aktivní většinovou podporu potřebuje vláda v Poslanecké sněmovně pouze při schvalování státního rozpočtu.

V běžném zákonodárném procesu se vláda může opřít buď o přímou podporu, anebo v některých okamžicích alespoň pasivitu svého partnera v tzv. legislativní koalici, v tomto případě hovořím o KSČM. Anebo vláda může pro své návrhy vyhledávat ad hoc podporu napříč politickým spektrem. A navíc, vláda může padnout jen v případě, kdy jí absolutní většina poslanců vysloví nedůvěru, což by opět vyžadovalo, aby se k takovému hlasování připojila i KSČM.

A vzhledem k tomu, že komunistům aktuální stav nadmíru vyhovuje, ač se občas už teď, v průběhu vyjednávání o vládě, tvářili „znepokojeně“, ba i „naštvaně“, není takový scénář v budoucnu pravděpodobný. Už z toho prostého důvodu, že KSČM a zejména její čelní bafuňáři nemají vůbec jistotu, že se po dalších volbách propracují do poslaneckých lavic.

Sice jsme už menšinovou vládu měli, tato je ale první, která je současně koaliční. Bude podle vás stabilní?

Koaliční menšinové vlády jsou samozřejmě z podstaty věci obecně ty nejméně stabilní. Záleží ale na nastavení politické kultury a politické konstelaci v té které zemi. Jsou státy, kde z různých důvodů fungovaly či fungují bezproblémově dokonce dlouhá léta. Menšinové koalice každopádně latentně čelí hned dvěma konfliktním dimenzím.

Vedle tradičního vymezování se mezi vládními stranami – čímž se neliší od koalic většinových – se musí permanentně vypořádávat s nebezpečím, že strana, která vně vlády spoluvytváří legislativní většinu, nebude dostatečně disciplinovaná a že u ní kdykoliv může převládnout pocit, že politické výnosy z této pozice jsou pro ni nižší než politické náklady.

V našem konkrétním případě ovšem spíše očekávám, že Babiš bude mít větší problémy s udržením vnitrokoaliční jednoty, než s dohadováním většinové podpory ve sněmovně. Nebo jinak řečeno jinak: více se bude potýkat se sociální demokracií než s komunisty.

A jak vlastně hodnotíte vládní programové priority?

Programové priority jsou nikoliv překvapivě kombinací vcelku neskrývaného sociálního populismu s akcentací vnějšího ohrožení – přirozeně, jak jinak, ohrožení migrací. Což je koktejl, který mimochodem nápadně připomíná klíčové body programu nové italské vlády, složené ze vskutku velmi nestandardních politických subjektů.

Na dalších bodech, avizovaném boji proti korupci a byrokracii, snaze zefektivnit veřejnou správu či investicích do infrastruktury by asi málokdo našel cokoliv problematického a podobná témata by si patrně vzala za své jakákoliv jiná vládní garnitura. Dokonce ani proklamované snaze „rozdáme, co máme“ vlastně nelze vládě, která se v sociálně-ekonomické oblasti profiluje ryze levicově, nic moc vyčítat. Jde o legitimní politický projekt.

Ale jestliže dominantní vládní prioritou je dle slov premiéra bezpečnost, a to nikoliv ve smyslu zvýšení obranyschopnosti, ale jako boj proti migraci? Tedy problém, nechť se na mě nikdo nezlobí, v našich končinách zástupný, do jisté míry fiktivní. To je věc, nad kterou se nelze nepozastavit….

Ačkoliv reálným bezpečnostním rizikem jsou pro Českou republiku spíše východní autoritativní aktéři, Babiš se raději rozhodl – vědom si potenciálu dobrého volebního zúročení migračního tématu – instrumentálně vyjít vstříc obavám části veřejnosti i agendě Zemana, komunistů a SPD.

Fundamentální poselství vlády je zkrátka typické pro populismus jakéhokoliv ideologického zabarvení. Ochráníme, budeme bránit, zajistíme. Lhostejno zda „národní identitu“, „křesťanskou kulturu“ nebo sociální výdobytky. Vizí Andreje Babiše je – zdá se – v negativním smyslu „lidový“, pečovatelský stát, paternalismus par excellence.

A co říkáte na personální složení vlády? Viz například anabáze s Miroslavem Pochem, anebo kontroverzní pověst Taťány Malé…

Kolem nominace Miroslava Pocheho se rozehrála poměrně složitá partie, která nakonec vyústila do značně neortodoxního řešení: Hamáček a Babiš přistoupili na Zemanův jednoznačně neústavní krok – a přinejmenším dočasně ho i legitimizovali – s tím, že předseda ČSSD byl poněkud nedůstojně donucen převzít kromě svého i resort zahraničí. Údajně dočasně a „pak se uvidí“.

Miroslav Poche bezesporu není neproblematické jméno, avšak jsem přesvědčen, že Hamáček ani Babiš Zemanovo pošlapávání ústavních principů zkrátka neměli dopustit. Byť u prvého to chápu méně, u druhého více, ale u obou je jasné, že tento krok jejich autoritu notně pošramotil a naopak zbytečně posílil Zemanovu falešnou auru „toho, který vždy vyhraje“.

Pokud jde o Taťánu Malou, ta, omlouvám se, nemá v čele spravedlnosti co dělat, z důvodů notoricky známých, které, pokud bychom je chtěli explicitně zopakovat, by pro novou ministryni nutně vyzněly urážlivě.

A obecně byste složení vlády okomentoval jak?

Asi tak, že personální složení vlády odpovídá osobnímu, politickému a místy snad i estetickému vkusu zejména dvou hráčů: Babiše a Zemana. Je to dosti zvláštní, místy až bizarní typologická směska. Nad více či méně osvědčenými, zkušenými administrátory (Hamáček, Brabec, Adam, Ťok, Plaga, Schillerová) převažují bezbarvé, zato politicky jistě velmi tvárné figurky, ať už v roli stranických nominantů (Krčál, Staněk), Babišových loajálních dam (Malá, Dostálová) či Zemanových milců (Metnar, Nováková, Toman).

Tak či tak, v nejlepším případě se jedná o „vládu úředníků“, nikoliv ve smyslu úřednické vlády. Skutečné osobnosti, silné, hodnotově vyprofilované a odborně kompetentní, lze v této suitě nalézt opravdu jen s obtížemi. Z tohoto důvodu jde personálně opravdu asi o nejslabší, vskutku druholigovou vládní sestavu po r. 1989, které v tomto ohledu může konkurovat snad jen nechvalně proslulý kabinet Jiřího Rusnoka.

Jak vnímáte roli ČSSD? Je to přece jen jediná standardní strana, která nakonec na společnou vládu s Andrejem Babišem kývla. Nemůže na to doplatit?

Pro ČSSD půjde skutečně o křest ohněm. Otevřené jsou obě krajní varianty. Angažmá ve vládě může stranu jak definitivně zdiskreditovat, tak i alespoň do určité míry resuscitovat a přinést kýžené voličské body. Záležet bude nejméně na třech okolnostech.

Za prvé, jakým způsobem se ČSSD „sveze“ s vývojem – ať už jakýmkoliv – trestní kauzy premiéra Babiše. Za druhé, zda bude pokračovat vysoká výkonnost české ekonomiky a na ní navázaná zaměstnanost a zda tudíž bude z čeho rozdávat různé benefity pro přirozenou sociálnědemokratickou voličskou klientelu.

A za třetí, zda sociální demokraté budou v komunikaci směrem k veřejnosti umět čelit dobře promazanému stroji propracované marketingové mašinerie hnutí ANO nejen v prezentování potenciálních úspěchů vlády, ale i v „zahlazování“ případných průšvihů.

A co komunisté? Vyjednali podle vás podmínky, pokud jde o jejich podporu vládě, které jim umožní prosadit své priority a obhájit tak svou pozici před voliči?

Komunisté mají dlouhodobě dva základní strategické cíle a ani jeden nepředstavuje revoluční systémový zvrat, jak se mnozí – z důvodů, kterým lze rozumět – obávají: jde jim „jen“ o legitimizaci strany v politice a v české společnosti a o získání pašalíků ve státní správě.

Obě tyto podmínky jim Andrej Babiš beze zbytku plní. Ironií dějin je, že se tak děje ve chvíli, kdy jsou komunisté v kontextu celé polistopadové éry aritmeticky – tj. silou volebního mandátu – vlastně chudými příbuznými české politiky.

Pak je tu ještě jedna okolnost, kterou je třeba zmínit: ANO a KSČM doposud ve sněmovně v klíčových hlasováních postupovaly v bloku s SPD. Nehrozí, že bude spolupráce těchto tří stran pokračovat?

SPD dosud dělala vše pro to, aby se mohla podílet či spolupodílet na vládnutí. Okamura se sice nyní zjevně cítí trochu odstrčen a uražen, že ho Andrej Babiš nakonec opomenul, ale to směrem do budoucna nic neznamená. SPD bude i nadále hrát úlohu dychtivého prvního náhradníka, který bude v každém okamžiku připraven zobchodovat své hlasy. Například ve chvíli, kdy sociální demokracie dočasně nebo trvale vypoví vládní spolupráci.

Vydrží podle vás druhá vláda Andreje Babiše celý zbytek volebního období?

Nevím, zda vláda vydrží v současném formátu, ale pravděpodobnost, že se Andrej Babiš udrží v křesle premiéra až do konce volebního období, je větší než malá. I kdyby sociální demokracie v určitém okamžiku seznala, že jí asistence u vládnutí nepřináší kýžené politické body, Babiš vždy může „nějak“ dovládnout s podporou prezidenta a obou krajních pólů české politiky.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718