Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vláda boje proti migraci? Babiš si osvojuje agendu Zemana, SPD a KSČM, varuje politolog Kunštát

Vláda boje proti migraci? Babiš si osvojuje agendu Zemana, SPD a KSČM, varuje politolog Kunštát

Z hlediska logiky vyjednávání, programu a personálního obsazení je druhá Babišova vláda vlastně čtyřkoalicí hnutí ANO, ČSSD, KSČM a prezidenta Zemana. V obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ to říká politolog Daniel Kunštát. Podle něj by to ale samo o sobě nepředstavovalo dramatické riziko, neboť oba Zemanovi předchůdci se z pozice hlavy státu mnohokrát snažili ovlivnit vládní formát jak v personální, tak i věcné rovině. Kunštát ale upozorňuje, že dnes je situace dramaticky odlišná a z hlediska kultury vládnutí zcela destruktivní. „Okolnosti vzniku vlády, konkrétně Zemanovo svévolné nejmenování ministerského kandidáta ČSSD, jednou vejde do učebnic jako první skutečně frontální – protože dokonaný a ostatními politickými aktéry tolerovaný – útok hlavy státu na samotné ústavní základy státu,“ nepochybuje politolog.

Dnes byla jmenována nová vláda. Jejím premiérem bude Andrej Babiš, jako první po roce 1989 se bude opírat o komunisty. Základní otázka zní: máme se bát o osud naší demokracie?

V otázce jsou vcelku přesně obsaženy oba neuralgické body nové vlády: premiérem je člověk s masivním, každodenním střetem zájmů na krku a vláda se bude opírat o podporu strany důsledně reprezentující hodnoty, které jsou přímou antitezí demokratického vývoje po roce 1989.  

Pamětníci vědí, že zdejší demokracie byla v minulosti – přinejmenším ve veřejném diskursu – symbolicky „ohrožena“ mnohokrát: když se poprvé dostala k moci levice, když vznikl pakt ČSSD-ODS v roce 1998, když rostla politická hvězda Jiřího Paroubka, když se rozšířilo „kmotrovství“ v éře vlád ODS v minulém desetiletí, když se Andrej Babiš dostal do nejvyšších pater politiky… Všechny tyto turbulence a úklady česká demokracie zatím ustála, tu s menšími, tu s většími pihami na kráse.

Nakonec demokracie vždy vydržela. Tedy demokracie nejen jako procedurální rámec výběru vládnoucích elit, ale i – a to je obzvláště podstatné – demokracie jako svébytná otevřená, liberální politická kultura a občanská kultura, opírající se o svobodné veřejné mínění a nezávislé instituce – justiční, bezpečnostní a kontrolní.

Domnívám se, že se ani dnes o onu demokracii jako proceduru, formu, obávat nemusíme. U druhého parametru, tedy „demokracie jako obsahu“, bychom však měli být z dobrých důvodů velmi, velmi ostražití…

Na vznik druhé vlády Andreje Babiše měl podle všeho velký vliv prezident Miloš Zeman. Jak byste okomentoval jeho roli a co v tomto ohledu od vlády čekáte?

Z hlediska logiky vyjednávání, programu a personálního obsazení je vláda vlastně čtyřkoalicí ANO-ČSSD-KSČM-Zeman. To by samo o sobě nepředstavovalo dramatické riziko, neboť oba Zemanovi předchůdci se z pozice hlavy státu mnohokrát snažili ovlivnit vládní formát jak v personální, tak i věcné rovině.

Dnes je ale situace dramaticky odlišná a z hlediska kultury vládnutí zcela destruktivní: okolnosti vzniku vlády, konkrétně Zemanovo svévolné nejmenování ministerského kandidáta ČSSD, jednou vejde do učebnic jako první skutečně frontální – protože dokonaný a ostatními politickými aktéry tolerovaný – útok hlavy státu na samotné ústavní základy státu.

Jak vidíte budoucnost vlády, pokud jde o standardní nebo každodenní politický provoz? Kde spatřujete její možnosti a kde její limity?

Systémově vzato může i menšinová vláda fungovat poměrně bezproblémově. Za prvé, většina vládní agendy se odehrává na exekutivní úrovni a za druhé, vždy záleží na „konstruktivnosti“ strany či stran, které takovou vládu podporují v parlamentu. Je dobré si uvědomit, že reálnou, tj. aktivní většinovou podporu potřebuje vláda v Poslanecké sněmovně pouze při schvalování státního rozpočtu.

V běžném zákonodárném procesu se vláda může opřít buď o přímou podporu, anebo v některých okamžicích alespoň pasivitu svého partnera v tzv. legislativní koalici, v tomto případě hovořím o KSČM. Anebo vláda může pro své návrhy vyhledávat ad hoc podporu napříč politickým spektrem. A navíc, vláda může padnout jen v případě, kdy jí absolutní většina poslanců vysloví nedůvěru, což by opět vyžadovalo, aby se k takovému hlasování připojila i KSČM.

A vzhledem k tomu, že komunistům aktuální stav nadmíru vyhovuje, ač se občas už teď, v průběhu vyjednávání o vládě, tvářili „znepokojeně“, ba i „naštvaně“, není takový scénář v budoucnu pravděpodobný. Už z toho prostého důvodu, že KSČM a zejména její čelní bafuňáři nemají vůbec jistotu, že se po dalších volbách propracují do poslaneckých lavic.

Sice jsme už menšinovou vládu měli, tato je ale první, která je současně koaliční. Bude podle vás stabilní?

Koaliční menšinové vlády jsou samozřejmě z podstaty věci obecně ty nejméně stabilní. Záleží ale na nastavení politické kultury a politické konstelaci v té které zemi. Jsou státy, kde z různých důvodů fungovaly či fungují bezproblémově dokonce dlouhá léta. Menšinové koalice každopádně latentně čelí hned dvěma konfliktním dimenzím.

Vedle tradičního vymezování se mezi vládními stranami – čímž se neliší od koalic většinových – se musí permanentně vypořádávat s nebezpečím, že strana, která vně vlády spoluvytváří legislativní většinu, nebude dostatečně disciplinovaná a že u ní kdykoliv může převládnout pocit, že politické výnosy z této pozice jsou pro ni nižší než politické náklady.

V našem konkrétním případě ovšem spíše očekávám, že Babiš bude mít větší problémy s udržením vnitrokoaliční jednoty, než s dohadováním většinové podpory ve sněmovně. Nebo jinak řečeno jinak: více se bude potýkat se sociální demokracií než s komunisty.

A jak vlastně hodnotíte vládní programové priority?

Programové priority jsou nikoliv překvapivě kombinací vcelku neskrývaného sociálního populismu s akcentací vnějšího ohrožení – přirozeně, jak jinak, ohrožení migrací. Což je koktejl, který mimochodem nápadně připomíná klíčové body programu nové italské vlády, složené ze vskutku velmi nestandardních politických subjektů.

Na dalších bodech, avizovaném boji proti korupci a byrokracii, snaze zefektivnit veřejnou správu či investicích do infrastruktury by asi málokdo našel cokoliv problematického a podobná témata by si patrně vzala za své jakákoliv jiná vládní garnitura. Dokonce ani proklamované snaze „rozdáme, co máme“ vlastně nelze vládě, která se v sociálně-ekonomické oblasti profiluje ryze levicově, nic moc vyčítat. Jde o legitimní politický projekt.

Ale jestliže dominantní vládní prioritou je dle slov premiéra bezpečnost, a to nikoliv ve smyslu zvýšení obranyschopnosti, ale jako boj proti migraci? Tedy problém, nechť se na mě nikdo nezlobí, v našich končinách zástupný, do jisté míry fiktivní. To je věc, nad kterou se nelze nepozastavit….

Ačkoliv reálným bezpečnostním rizikem jsou pro Českou republiku spíše východní autoritativní aktéři, Babiš se raději rozhodl – vědom si potenciálu dobrého volebního zúročení migračního tématu – instrumentálně vyjít vstříc obavám části veřejnosti i agendě Zemana, komunistů a SPD.

Fundamentální poselství vlády je zkrátka typické pro populismus jakéhokoliv ideologického zabarvení. Ochráníme, budeme bránit, zajistíme. Lhostejno zda „národní identitu“, „křesťanskou kulturu“ nebo sociální výdobytky. Vizí Andreje Babiše je – zdá se – v negativním smyslu „lidový“, pečovatelský stát, paternalismus par excellence.

A co říkáte na personální složení vlády? Viz například anabáze s Miroslavem Pochem, anebo kontroverzní pověst Taťány Malé…

Kolem nominace Miroslava Pocheho se rozehrála poměrně složitá partie, která nakonec vyústila do značně neortodoxního řešení: Hamáček a Babiš přistoupili na Zemanův jednoznačně neústavní krok – a přinejmenším dočasně ho i legitimizovali – s tím, že předseda ČSSD byl poněkud nedůstojně donucen převzít kromě svého i resort zahraničí. Údajně dočasně a „pak se uvidí“.

Miroslav Poche bezesporu není neproblematické jméno, avšak jsem přesvědčen, že Hamáček ani Babiš Zemanovo pošlapávání ústavních principů zkrátka neměli dopustit. Byť u prvého to chápu méně, u druhého více, ale u obou je jasné, že tento krok jejich autoritu notně pošramotil a naopak zbytečně posílil Zemanovu falešnou auru „toho, který vždy vyhraje“.

Pokud jde o Taťánu Malou, ta, omlouvám se, nemá v čele spravedlnosti co dělat, z důvodů notoricky známých, které, pokud bychom je chtěli explicitně zopakovat, by pro novou ministryni nutně vyzněly urážlivě.

A obecně byste složení vlády okomentoval jak?

Asi tak, že personální složení vlády odpovídá osobnímu, politickému a místy snad i estetickému vkusu zejména dvou hráčů: Babiše a Zemana. Je to dosti zvláštní, místy až bizarní typologická směska. Nad více či méně osvědčenými, zkušenými administrátory (Hamáček, Brabec, Adam, Ťok, Plaga, Schillerová) převažují bezbarvé, zato politicky jistě velmi tvárné figurky, ať už v roli stranických nominantů (Krčál, Staněk), Babišových loajálních dam (Malá, Dostálová) či Zemanových milců (Metnar, Nováková, Toman).

Tak či tak, v nejlepším případě se jedná o „vládu úředníků“, nikoliv ve smyslu úřednické vlády. Skutečné osobnosti, silné, hodnotově vyprofilované a odborně kompetentní, lze v této suitě nalézt opravdu jen s obtížemi. Z tohoto důvodu jde personálně opravdu asi o nejslabší, vskutku druholigovou vládní sestavu po r. 1989, které v tomto ohledu může konkurovat snad jen nechvalně proslulý kabinet Jiřího Rusnoka.

Jak vnímáte roli ČSSD? Je to přece jen jediná standardní strana, která nakonec na společnou vládu s Andrejem Babišem kývla. Nemůže na to doplatit?

Pro ČSSD půjde skutečně o křest ohněm. Otevřené jsou obě krajní varianty. Angažmá ve vládě může stranu jak definitivně zdiskreditovat, tak i alespoň do určité míry resuscitovat a přinést kýžené voličské body. Záležet bude nejméně na třech okolnostech.

Za prvé, jakým způsobem se ČSSD „sveze“ s vývojem – ať už jakýmkoliv – trestní kauzy premiéra Babiše. Za druhé, zda bude pokračovat vysoká výkonnost české ekonomiky a na ní navázaná zaměstnanost a zda tudíž bude z čeho rozdávat různé benefity pro přirozenou sociálnědemokratickou voličskou klientelu.

A za třetí, zda sociální demokraté budou v komunikaci směrem k veřejnosti umět čelit dobře promazanému stroji propracované marketingové mašinerie hnutí ANO nejen v prezentování potenciálních úspěchů vlády, ale i v „zahlazování“ případných průšvihů.

A co komunisté? Vyjednali podle vás podmínky, pokud jde o jejich podporu vládě, které jim umožní prosadit své priority a obhájit tak svou pozici před voliči?

Komunisté mají dlouhodobě dva základní strategické cíle a ani jeden nepředstavuje revoluční systémový zvrat, jak se mnozí – z důvodů, kterým lze rozumět – obávají: jde jim „jen“ o legitimizaci strany v politice a v české společnosti a o získání pašalíků ve státní správě.

Obě tyto podmínky jim Andrej Babiš beze zbytku plní. Ironií dějin je, že se tak děje ve chvíli, kdy jsou komunisté v kontextu celé polistopadové éry aritmeticky – tj. silou volebního mandátu – vlastně chudými příbuznými české politiky.

Pak je tu ještě jedna okolnost, kterou je třeba zmínit: ANO a KSČM doposud ve sněmovně v klíčových hlasováních postupovaly v bloku s SPD. Nehrozí, že bude spolupráce těchto tří stran pokračovat?

SPD dosud dělala vše pro to, aby se mohla podílet či spolupodílet na vládnutí. Okamura se sice nyní zjevně cítí trochu odstrčen a uražen, že ho Andrej Babiš nakonec opomenul, ale to směrem do budoucna nic neznamená. SPD bude i nadále hrát úlohu dychtivého prvního náhradníka, který bude v každém okamžiku připraven zobchodovat své hlasy. Například ve chvíli, kdy sociální demokracie dočasně nebo trvale vypoví vládní spolupráci.

Vydrží podle vás druhá vláda Andreje Babiše celý zbytek volebního období?

Nevím, zda vláda vydrží v současném formátu, ale pravděpodobnost, že se Andrej Babiš udrží v křesle premiéra až do konce volebního období, je větší než malá. I kdyby sociální demokracie v určitém okamžiku seznala, že jí asistence u vládnutí nepřináší kýžené politické body, Babiš vždy může „nějak“ dovládnout s podporou prezidenta a obou krajních pólů české politiky.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744