Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vyhoštěním tří diplomatů držíme evropskou linii. Ruská ambasáda ale zůstává plná špionů

Vyhoštěním tří diplomatů držíme evropskou linii. Ruská ambasáda ale zůstává plná špionů

Celkem tři členy ruského diplomatického sboru vyhostí Česko v souvislosti s otravou někdejšího dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery ve Velké Británii. Premiér Andrej Babiš už před oficiálním prohlášením sdělil, že se krok bude týkat nedeklarovaných špionů. Ruská ambasáda zůstane navzdory tomu nebývale početná.

Česko vyhoštěním trojice ruských diplomatů podle vlády projevuje solidaritu s Velkou Británií. Ta v minulých týdnech vykázala ze země hned 23 diplomatů. Rusko viní z otravy někdejšího dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery ve městě Salisbury. Moskva to odmítá.

Není to přitom poprvé, co Česko ruské diplomaty vyhostilo. Jak upozornil investigativní server Neovlivní.cz, mezi lety 2010-2014 muselo z pražské ambasády a brněnského konzulátu odejít celkem 11 Rusů. České zpravodajské služby je označovaly za spolupracovníky ruských tajných služeb.

Diplomaté jen na papíře

Přítomnost agentů s diplomatickým krytím není v mezinárodních vztazích ničím neobvyklým. Většinou ale probíhá transparentně a hostitelská země dostává o jejich misi informace. Takový postup má zajistit, aby se stát necítil činností špionů ohrožený.

V případě Ruska je to však jinak. Moskva své agenty nikomu nehlásí. Oficiálně popírá, že by v Česku nějací sloužili. Tuzemské tajné služby však mají o působnosti údajných diplomatů jiné zprávy.

„Ruské zpravodajské služby nezměnily svůj extenzivní přístup k využívání nedeklarovaných zpravodajských důstojníků využívajících diplomatického krytí. Ruský diplomatický personál tak zůstává nejvýznamnějším zdrojem rizika nevědomého kontaktu se zpravodajským důstojníkem cizí moci, a dlouhodobě si tak stále drží tento negativní primát v diplomatickém sboru deklarovaném v ČR,“ píše Bezpečnostní informační služba ve veřejné výroční zprávě za rok 2016.

Že nejde jen o klasickou diplomatickou misi, naznačuje také velikost ruského zastoupení. Jen na ambasádě v Praze působí 122 lidí, což z ní činí jednu z nejobsazenějších v Evropské unii. Další osoby jsou navíc na generálních konzulátech v Brně a Karlových Varech. Celkem tu tak s akreditací působí 140 lidí.

Špionem může být každý

Počet pracovníků ambasády se dlouhodobě pohybuje kolem tohoto čísla. I v kontextu ruských měřítek je to dost. Například na britské ambasádě v Londýně, jejíž geopolitický význam ten český přesahuje, mají Rusové „jen“ 58 svých lidí. Podle českých tajných služeb je zhruba třetina osob operujících v Česku agenty.

„Je to bezpečnostní riziko, je to samozřejmě nepříjemné. O špionech na ambasádě ale víme, proto jsou méně nebezpeční než ti, kteří tu jsou, ale nevíme o nich,“ domnívá se v rozhovoru s INFO.CZ bývalý diplomat Vladimír Votápek.

Česko není primárním cílem ruské hybridní kampaně. Agenti tu přímo intervenují pouze v některých závažných věcech, jakými byla například stavba amerického radaru v Brdech nebo příprava tendru na dostavbu Temelína, v němž se Rusové chtěli angažovat. BIS tvrdí, že ruským cílem je ovlivňovat českou společenskou a politickou vnitřní integritu a tím oslabovat EU a NATO.

720p 360p
Tady je Putinovo! Jak se z judisty a agenta KGB stal vládce, kterému leží u nohou celé Rusko?

Problém přitom není jen se špiony. Zpravodajskou úlohu mohou mít i lidé, kteří působí jako skuteční diplomaté. „Dám příklad. Jsem Jurij a jsem kulturní atašé, skutečný kulturní atašé. Ale zároveň vím, že když v rámci svých pracovních povinností potkám někoho, kdo by mohl být zajímavý, řekněme někoho, kdo je analytik pro některou českou politickou stranu, je součástí mé práce to, že půjdu na rezidenturu a kontakt předám,“ popsal webu HlídacíPes.cz americký bezpečnostní expert John Schindler.

Česko se třemi vyhoštěnými zařadilo mezi členy Evropské unie s tvrdším přístupem. Například Německo vyhostilo čtyři diplomaty, Itálie dva, některé jiné země jen jednoho. Více lidí poslala zpět do Ruska jen zmíněná Británie, Ukrajina (13 osob) a USA (60 osob).

„Rozhodnutí české vlády plně zapadá do evropského rámce. Jsem rád, že držíme linii. Tři lidé, když země vyhošťovaly od jednoho do čtyř, jsou adekvátní i vzhledem k obvinění, že se Novičok vyráběl u nás,“ hodnotí Votápek.

Oko za oko

Potíž s výraznějším omezováním ruského zastoupení je v reakci protistrany. Rusko na každý takový krok podle zvyklostí odpovídá stejnou mincí. Například v případě USA už Moskva dala vědět, že vyhostí oplátkou také 60 lidí. Někdy musí odjet dokonce dva cizí diplomaté za jednoho ruského. Výběr navíc padá na takové zástupce, jejichž absenci daná země negativně pocítí. České zastoupení v Rusku přitom není zdaleka tak velké, jaké mají Rusové v Praze. Čítá jen 56 zaměstnanců.

„Stojíme tu před strategickou volbou. Je pro český stát důležité rozbít nemalou část nepřátelských ruských zpravodajských sítí, nebo tento sebeobranný krok nemá větší cenu než necelá 2 % našeho exportu, která do Ruska směřují? Nicméně český export do Ruska nezmizí snížením počtu českých diplomatů, jen se ztíží,“ píše v komentáři pro INFO.CZ ředitel think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda.

Jenže řeč není jen byznysu. Menší počet lidí by se projevil i na schopnosti ambasády a konzulátů poskytovat další služby. Pocítili by to například čeští občané, kteří cestují do Ruska. Jim by se zhoršila dostupnost pomoci v případě nenadálých potíží nebo třeba zkomplikovalo vyřizování žádostí o víza.

„Pokud se jedná o vypovídání, je daný člověk označený za nežádoucí osobu a musí opustit zemi. Ale neznamená to, že vám sem za chvíli nepošlou nějakého jiného špiona. Účinnějším krokem by bylo stanovení omezeného počtu diplomatů. Třeba bychom mohli říct, ať Rusové sníží své zastoupení na množství, jaké máme my u nich. A to by si Moskva pak musela rozmyslet, jak na takovou žádost zareaguje,“ komentuje Votápek.

O podobný krok loni neúspěšně žádal exposlanec KDU-ČSL Ivan Gabal. U tehdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka však s požadavkem nepochodil.

„Současné dění není příležitostí, ale nutností takový krok učinit. Rusko to musí bolet,“ prohlašuje pro INFO.CZ Gabal s tím, že počet vyhoštěných osob nyní závisí na koordinaci s ostatními evropskými státy.

Kořeny v roce 1968

Kořeny angažmá ruských tajných agentů na českém území sahají až do totalitních dob. Jak vyplývá ze zpřístupněných záznamů někdejšího archiváře KGB Vasilije Mitrochina, ruské zastoupení výrazně stouplo v roce 1968, kdy se Sovětský svaz začal obávat reformních kroků v rámci pražského jara. Tehdy KGB rozhodla, že v Praze zřídí špionážní centrálu.

Šlo o vůbec první nasazení špionů v zemích komunistického bloku. Sověti do Československa stáhli několik lidí, které měli v západních zemích. Agenti se snažili proniknout do reformních skupin a zdiskreditovat je. Zároveň vytipovávali osoby, s nimiž by mohli spolupracovat po případné invazi.

Během normalizace Sovětský svaz špionážní centrálu provozoval dál. Omezit počet lidí na ruské ambasádě se nepodařilo ani po revoluci. Snahy o změnu se objevují dodnes. Zatím ale bez výsledku.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4569, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4393, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);