Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zatímco ODS jde setrvale nahoru, KDU-ČSL stagnuje. Možná proto Bělobrádek odchází

Zatímco ODS jde setrvale nahoru, KDU-ČSL stagnuje. Možná proto Bělobrádek odchází

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek je bezesporu velmi schopný, veskrze seriózní – a v tomto smyslu vlastně dost tradiční – lidovecký politik. V rozhovoru pro INFO.CZ to říká politolog Daniel Kunštát s tím, že se Bělobrádek do historie KDU-ČSL zapíše přinejmenším jako ten, který stranu, nad níž svého času kde kdo lámal hůl, opět vytáhl do parlamentních lavic a dokonce i přivedl do vlády. „V tomto bodě můžeme najít určitou paralelu s Petrem Fialou. Také on je otcem-zachráncem,“ dodává politolog. Avšak zatímco Petr Fiala podle něj ODS vyvedl z temnoty, a ta se zatím pohybuje po růstové trajektorii, lidovci pod vedením Pavla Bělobrádka spíše stagnují. „Možná i to je jeden z řady důvodů, proč se éra Pavla Bělobrádka chýlí ke konci a proč je naopak autorita lídra ODS podle všeho aktuálně velmi silná,“ vysvěluje politolog.

Pravice již několik let trpí roztříštěností. Jak realistická je podle vašeho soudu nějaká forma její integrace?

Ano, úvahy o integraci pravice jsou dnes už vlastně politickým evergreenem. Vždy ale narážíme na dva základní problémy: které subjekty vlastně spadají do pravicové škatulky a co přesně si máme pod pojmem integrace představit. Patrně se shodneme, že pravicovými stranami jsou ODS, TOP 09 nebo třeba Svobodní. Ale co například STAN nebo KDU-ČSL, které se v různých „pravicových“ projektech také objevují? Možná by proto bylo přiléhavější v této souvislosti hovořit spíše o integraci občanských nesocialistických stran.

A za druhé: je onou integrací míněna volná předvolební aliance? Nebo třeba volební strana složená s několika samostatných subjektů? Anebo snad dokonce úplně nová formace, ve které se stávající strany pravice organizačně rozplynou? Navíc je zajímavé, že se v různých integračních úvahách příliš nepočítá s ODS, která by za normálních okolností měla být přirozeným integračním jádrem pravice. To samozřejmě souvisí také s tím, že se ODS v současnosti asi nebude příliš hrnout do nějakých integračních projektů – zkrátka proto, že to nemám vzhledem k solidní podpoře nutně zapotřebí.

Faktem je, že je to ODS, kdo tady ztělesňuje nejsilnější pravicovou alternativu vůči vládě…

Popravdě řečeno, ODS vlastně nikdy neztratila pozici nejsilnějšího pravicového subjektu. Jakkoli se hlavně před pár lety mluvilo v souvislosti s tristními volebními volební výsledky nejen o ztrátě pravicové dominance, ale bezmála i o konci ODS, realita je taková, že se na pravé straně spektra vlastně nikdy neobjevila žádná reálná, dlouhodobě životaschopná pravicová konkurence, která by si mohla dělat ambice zaujmout roli ODS.

Na druhou stranu je ale také fakt, že propad ODS ve volbách v roce 2013 byl drtivý. A Petru Fialovi se sice podařilo stranu stabilizovat, otázka ale je, zda je v jeho silách a možnostech stranu nasměrovat k třiceti procentním ziskům, na které byla v minulosti zvyklá…

ODS nemůže v nejbližší době realisticky pomýšlet na to, že by se opět stala třicetiprocentní stranou. A to bez ohledu na schopnosti Petra Fialy, jehož zásluha o vzkříšení ODS je ostatně zcela mimo diskusi. Volební vzorce české společnosti se zkrátka významně proměnily a představa, že by jasně ideologicky vyprofilovaná, navíc tak zvaná tradiční strana, dokázala v příštích letech takto masově oslovit voliče, je – domnívám se – z říše fantazie. A je vcelku jedno, zda jde proklamativně o stranu levicovou či pravicovou.

V souvislosti s ODS je pozoruhodná ještě jedna věc: komunální volby vyjevily její minimálně dvojí tvář. Jednu kultivovanou, umírněnou a seriozně konzervativní, druhou ostře národoveckou a populistickou. Jak byste to okomentoval?

Občasné hrátky s autoritářským, místy i nacionálně zabarveným populismem jsou dlouhodobou nemocí ODS a mají leccos společného s myšlenkovým vývojem „pozdního“ Václava Klause, který přinejmenším v malé části členské základny – a zejména mezi řadovými členy – nadále zůstává nezpochybnitelnou politickou ikonou. Dodejme, že z důvodů ne zcela pochopitelných – uvážíme-li, že Klaus už celá léta poměrně nepokrytě a systematicky ODS „okopává kotníky“, v čemž „úspěšně“ pokračuje také Václav Klaus mladší.

Přesto zůstává otázkou, do jaké míry představuje třeba pražská kampaň před komunálními volbami spíše nepodařený marketingový exces, anebo jde o silný výraz existence naznačených ideových spodních proudů uvnitř ODS. Rozřešení této hádanky možná naznačí i příští sjezd strany.

Co od příštího sjezdu čekáte? Bude střetem o charakter ODS?

Navzdory řečenému bych spíše očekával, že na nadcházejícím sjezdu k žádnému fatálnímu střetu o směřování ODS. Mnohem pravděpodobnějším výsledkem bude zachování statu quo. Jinak řečeno, hlavní proud strany v čele s Petrem Fialou udrží kurz umírněné, v dobrém slova smyslu tradiční pravicové politiky. Autorita předsedy je zřejmě nezpochybnitelná a předpokládám, že ani v nejužším vedení nedojde k výraznějším změnám, tím méně k takovým změnám, které by naznačovaly odklon od dosavadní více či méně úspěšné strategie.

V období růstu jednoduše žádná strana nemá zájem zásadně „přepřahat“. Ani personálně, ani programově. Otázka spíše zní, jak se v případě naplnění tohoto scénáře zachová Václav Klaus junior a eventuálně i jeho spojenci. Je docela dobře možné, že sjezd bude impulzem k jejich odchodu ze strany.

Pojďme k lidovcům, které čeká sjezd v březnu. KDU-ČSL se dlouhodobě pohybuje těsně nad pěti procenty a dosud nikdo nenašel recept na nějakou zásadní expanzi. Co s tím?

Lidovci dlouhodobě bojují o parlamentní existenci a zároveň neméně dlouhodobě usilují o zásadnější rozšíření elektorátu. KDU-ČSL ale může dělat v personální i programové rovině v podstatě cokoliv, ale nemůže vyměnit českou společnost s jejím – alespoň na středoevropské poměry – specifickým hodnotovým ustrojením, sekularizovanou mentalitou a tradicemi. Pokud jde o roli ve stranickém systému, sny o „české CDU“, objevující se zejména na počátku 90. let, jsou zkrátka vzhledem celospolečenskému klimatu opravdu jen iluzí.

A jak podle vás může vlastně katolická strana přežít v nenáboženské společnosti?

Jak je vidět, přežít, možná i dlouhodobě přežívat, může. I proto, že v novodobé historii se lidová strana nikdy neprofilovala – z dobrých důvodů – jako přísně konfesní. Musí nejen integrovat různé proudy v prostředí přirozeného lidoveckého elektorátu z religiózních regionů, ale zároveň se snažit vykročit i mimo tuto tradiční základnu a pokusit se oslovovat liberálnější, městské, nábožensky přinejlepším vlažné voliče.

Jedněm musí v programatice nabídnout sociální solidarismus a konzervatismus v morálních otázkách, druhým otevřenější, řekněme „evropské“ perspektivy. A to vše musí být korunováno takovou osobností v čele, která bude důvěryhodná pro obě takto velmi zhruba načrtnuté voličské skupiny.

Konec v čele strany již ohlásil Pavel Bělobrádek. Jak hodnotíte jeho éru?

Pavel Bělobrádek je bezesporu velmi schopný, veskrze seriózní - a v tomto smyslu vlastně dost tradiční – lidovecký politik. Do historie KDU-ČSL se přinejmenším zapíše jako ten, který stranu, nad níž svého času kde kdo lámal hůl, opět vytáhl do parlamentních lavic a dokonce i přivedl do vlády. V tomto bodě můžeme najít určitou paralelu s Petrem Fialou. Také on je otcem-zachráncem.

A ve srovnáních můžeme jít ještě dál: zatímco Petr Fiala svoji stranu vyvedl z temnoty a ta se zatím pohybuje po růstové trajektorii, lidovci pod vedením Pavla Bělobrádka spíše stagnují. Možná i to je jeden z řady důvodů, proč se éra Pavla Bělobrádka chýlí ke konci a proč je naopak autorita lídra ODS podle všeho aktuálně velmi silná.

KDU-ČSL vždy oscilovala mezi křesťansko-sociálním a konzervativně-národoveckým směřováním. Co v tomto ohledu čekáte od nového vedení?

Ať už bude personální složení nového vedení jakékoliv, nečekejme nějakou dramatickou revoluci v ideovém směřování strany. Chce-li mít KDU-ČSL nějakou perspektivu, je nadneseně řečeno odsouzena k tomu, aby zachovávala obě základní hodnotové a tudíž i voličské ingredience, tedy akcenty národně-konzervativní a vedle toho řekněme modernizační prvky a nové impulsy, které stranu přibližují sekulárním a liberálněji založeným voličům.

Ostatně tato strategie je typická pro velké a úspěšné křesťanskodemokratické strany na Západě. Jiná situace by nastala snad pouze za předpokladu, že by v čele stanul Jiří Čunek, který by stranu mohl kormidlovat směrem k jakémusi lidovému populismu. Tuto variantu ovšem nepovažuji za pravděpodobnou. I v rámci KDU-ČSL se zatím zdá, že vcelku neuchopitelné kouzlo Jiřího Čunka končí za hranicemi jeho domovského regionu.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1