Ženy ve válce ranily nejen kulky, ale všudypřítomné utrpení v Sovětském svazu

Mikuláš Kroupa

Iva Marková

Něco přes tři tisíce žen vstoupilo v Sovětském svazu v letech 1943 až 1944 do československých jednotek. Podkarpatské Rusínky, Volyňské Češky, dělnice z továren, vězeňkyně gulagů… V armádním sboru sloužily nejčastěji jako kuchařky, v prádelně, jako zdravotnice, spojařky. Mnohé z nich se zbraní v ruce bojovaly v nejtěžších bojích v karpatsko-dukelské operaci, od které uplynulo přesně 75 let. Po válce se stejně jako muži potýkaly nejen fyzickými zraněními nejčastěji po zásahu střepinou, ale i s těžkými psychickými problémy, trpěly depresemi. Mnohé byly zraněné tím, co zažily před nástupem do armády.

Božena Ivanová vyrůstala ve 30. letech v Sovětském svazu. Jejího tatínka, zámečníka, který uměl číst, psát, mluvil rusky a německy, považovali v SSSR za specialistu, vedl dělníky ve fabrice na výrobu parních lokomotiv.

Božena si vybavuje první ruské slovo, které si v šesti letech zapamatovala: „Bydleli jsme na sídlišti. Šla jsem s maminkou pro petrolej, protože se vařilo na petrolejkách. U plotu ležel člověk a druhý stál nad ním a stahoval mu z nohou holínky. Ten ležící mu říkal: ‚Pagadí, pagadí!‘ To bylo první ruské slovo, které jsem si zapamatovala. Když jsme šli zpátky, už byl ten muž mrtvý, a bez holínek. ‚Pagadí‘ znamená počkej. Umírající takto prosil toho, co ho okrádal. No, nepočkal,“ vypráví Božena Ivanová.

Její kamarádka, která vyrůstala na vesnici, jí vyprávěla, jak to bylo u nich za hladomoru na začátku 30. let, kdy jim komunisté znárodnili veškerou úrodu: „Říkala, že si museli vyměňovat z vesnice do vesnice mrtvoly, protože nikdo nechtěl jíst svého příbuzného nebo souseda.“

Bývalý boxer při výslechu zmrzačil ženu a zabil dva muže. Po revoluci ale Picha rehabilitovali

sinfin.digital