Zimola po dvaceti letech láme hůl nad ČSSD: Je poraženecká a jsou v ní zbabělci | info.cz

Články odjinud

Zimola po dvaceti letech láme hůl nad ČSSD: Je poraženecká a jsou v ní zbabělci

Bývalý první místopředseda ČSSD Jiří Zimola v rozhovoru pro INFO.CZ detailně vysvětluje peripetie, které předcházely jeho rezignaci na post předsedy sociálních demokratů na jihu Čech minulý týden. Proč inicioval vznik hnutí Změna 2020 a jaký byl jeho plán pro krajské volby? A jak vůbec hodnotí vývoj ČSSD v posledních letech? Třeba Lánskou schůzku Zimola označuje za dávno zapomenutou. „Je to historie, která se účelově vytahuje, když je potřeba. Škoda pro ČSSD ale je, že se nikdo nepozastaví nad tím, jaký propad jsme od roku 2010 zaznamenali,“ říká.

Jste ještě členem ČSSD?

Ano.

A jak dlouho jím ještě budete?

Dokud mě nevyloučí, nebo sám neodejdu.

A jaký scénář považujete za realistický?

Nechystám se k odchodu, a nemám zprávy o tom, že by mě chtěl někdo vylučovat.

Kandidovat v krajských volbách ale za ČSSD nebudete?

Ne, to nebudu. Ale to jsem avizoval už dlouho dopředu.

Zároveň jste založil hnutí Změna 2020.

Ano, ono je to ale trochu složitější. Politické hnutí Změna 2020 bylo zaregistrováno někdy na konci loňského roku, avšak iniciace či smysl vzniku tohoto hnutí byl jiný, než jak se dneska snaží někteří moji stále ještě spolustraníci interpretovat. Důsledně vzato, ten nápad vznikl někdy před dvěma lety, tedy ještě před komunálními volbami, když jsme zjistili, že úspěšný starosta Nového města na Moravě Michal Šmarda nechce být na komunální úrovni tak úplně spojován se sociální demokracií, a proto tam založil místní lokální hnutí, za které úspěšně kandidoval a vyhrál volby.

Je určitě bytostným sociálním demokratem, přesto nekandidoval pod značkou ČSSD tak, jako řada z nás ve svých obcích. Tehdy, a bylo to ještě před těmi komunálními volbami, kdy jsem byl v pozici statutárního místopředsedy ČSSD, jsem se setkával s celou řadou našich kandidátů. A řada z nich si na tento postup Michala Šmardy stěžovala. Brali to tak, že zatímco oni se perou za značku ČSSD, která byla už tehdy – a natož dneska – značně pošramocená, Michal Šmarda značku své strany potlačil a šel do voleb pod jinou, novou a tudíž nepoškozenou značkou.

Výsledek byl nakonec ale takový, že zatímco Michal Šmarda volby vyhrál, dokonce obdržel dost mandátů na to, aby uhájil posty starosty, jinde jsme byli mezi poraženými. Následně jsme dokonce Michala Šmardu zvolili do vedení strany. Jinými slovy: tato jeho strategie se ukázala jako životaschopná, ukázalo se, že nemusíte nutně kandidovat pod značkou ČSSD, aniž by to hned bylo označováno za podvod na voličích a navíc – pokud uspějete, tak si zachováte možnost ovlivňovat město, v našem případě by to byl kraj, podle sociálně demokratických mantinelů.

Jinými slovy mi říkáte, že jste se de facto inspirovali postupem Michala Šmardy…

Ano. V jistou chvíli jsme se rozhodli pro něco podobného.

Ostatně třeba Martin Netolický také vytváří v Pardubickém kraji předvolební koalici, jejíž součástí bude ČSSD…

Přesně tak. I já jsem zpočátku jednal se zástupci lokálních subjektů, jako jsou například Jihočeši, ale třeba také se Starosty a nezávislými. Nikdo z nich ale nebyl připraven kandidovat s ČSSD v rámci předvolební koalice. Kromě toho jsem oslovoval různé starosty, předsedy rozličných spolků, lidi, kteří se občansky angažují, a to s tím, aby se pokusili kandidovat v krajských volbách. Jde o lidi, kteří nejsou u Jihočechů, u STANu, ani u ČSSD. Nikomu z nich se do toho za ČSSD ale nechtělo. Proto jsme přišli s myšlenkou založení hnutí svého, které by vytvořilo předvolební koalici s ČSSD.

Zprvu jsme to dělali v naprosté tajnosti, chtěl jsem se totiž vyhnout tomu, co se nakonec bohužel stalo. Že budu osočován z ambice rozbít ČSSD. Původně jsme chtěli hnutí v klidu zaregistrovat a následně hledat model předvolební spolupráce s ČSSD a jít společně do krajských voleb. Moje představa byla taková, že máme dvě možnosti: buď by šlo o zmiňovanou předvolební koalici, anebo – a to je varianta, o které jsem mluvil i s Janem Hamáčkem – že by v jižních Čechách nekandidovala ČSSD, ale hnutí Změna 2020, na jehož kandidátce bychom byli i my sociální demokraté.

Co na to říkal?

Řekl mi: „No počkej, to ale přestanete být členy ČSSD.“ Já mu na to řekl, ať si přečte stanovy. Píše se v nich, že lze kandidovat za jiný subjekt, avšak se souhlasem příslušného orgánu strany. Jinak řečeno vám to strana musí povolit. No, a zatímco Michalu Šmardovi se to povolilo, a prošlo to také v rámci předvolební koalice Martinu Netolickému, tak u nás na jihu Čech s tím byl najednou veliký problém.

Čím si to vysvětlujete?

Vysvětluju si to tím, že moje jméno nevzbuzuje mezi špičkami sociální demokracie sympatie. Jsem označován za rebela, za představitele jihočeské organizace, která je podle nich také rebelská a které bylo třeba utnout tipec. A v tomto se našla ta pravá záminka.

Abych tomu dobře rozuměl: vaší ambicí nebylo kandidovat proti ČSSD. Je to tak?

Já bych býval dokonce ani nekandidoval. Jak jsem už říkal, dlouho dopředu jsem avizoval, že kandidovat nebudu. A myslíte si, že jsem o tom nehovořil s Ivanou Stráskou, se současnou hejtmankou? Jistě že hovořil. Ona byla první, kdo o tom věděl. Už na začátku léta loňského roku Ivana Stráská věděla, že se připravuje hnutí Změna 2020 jako strategie, jak pomoct sociální demokracii v následujících krajských volbách.

Důvodem bylo, že jsem se po celou dobu obával, že to bude zneužito k tomu, aby byl mezi nás vražen klín. Aby se lidem říkalo, že půjdou buď se Změnou a se Zimolou, anebo se Stráskou a s ČSSD. Přitom já Ivaně na začátku říkal, že my musíme jít společně. A Ivana Stráská se mnou tehdy souhlasila.

Co se tedy v mezičase odehrálo?

To nevím. To je asi otázka spíše na ni. Nicméně Ivana Stráská nemůže popřít, že byla první, kdo o tom plánu věděl a zároveň mi říkala, že se mnou naprosto souhlasí. Během podzimu začaly prosakovat některé informace a ona postupně svůj názor změnila.

Kdo ty informace podle vás vynášel?

To nevím. Možná jsem byl ale příliš naivní, když jsem si myslel, že to zůstane v utajení. Ještě na podzim jsem ale chtěl o celé věci začít mluvit s lidmi, kterých se to mělo týkat. Bohužel se to celé seběhlo rychleji, než jsem čekal a najednou bylo všechno venku. Na druhou stranu, pokud nejen v kraji, ale v celé republice, kolují podpisové archy, není zas takové překvapení, když to unikne do médií.

A teď je tedy plán jaký? Změna 2020 bude kandidovat v krajských volbách?

Ano. Ale je potřeba to vysvětlit. Celou dobu jsme pracovali s plánem, který byl možná příliš ambiciózní, aby na jihu Čech nekandidovala sociální demokracie, ale hnutí Změna 2020, kde by vedle sebe byli se souhlasem strany sociální demokraté a nestraníci či nezávislé osobnosti, starostové, hasiči, zástupci spolků, pro které jsme chtěli kandidátku otevřít. To se ukázalo jako nerealistické, a někteří lidé jsou nyní přesvědčeni, že musí ČSSD zachránit tím, že se obětují, že budou kandidovat a na svá místa nepustí nikoho jiného.

Koneckonců, já jsem četl váš komentář o návratu Petra Kajnara, o návratu ztraceného syna do lůna mateřské strany. Tak jasně, je to jeden pohled, někdo si může říct, že když byl ve straně tak dlouho, tak že ji teď přece nepoloží. Jenže já si kladu otázku, zda ji paradoxně nepokládáme právě tím, že ji odmítáme otevřít nestraníkům a osobnostem, které mají ve svém okolí významný kredit.

A jak si vysvětlujete, že vedení souhlasilo s podobnou strategií u již zmíněného Martina Netolického?

To byla druhá možnost, se kterou jsem pracoval. Když už nebude ochota kandidovat pod Změnou 2020, pojďme podobně jako Martin v Pardubickém kraji sestavit kandidátku, kde nebude jenom ČSSD, ale také lidé ze Změny 2020 a vznikne tak jejich společná předvolební koalice. Tím se dostáváme k událostem z minulého týdne, kdy jsem se svými kolegy přišel na krajské předsednictvo ČSSD s tím, že chceme diskutovat právě o této variantě. Ukázalo se ale, že k tomu absolutně není vůle.

Jak se to tam tedy semlelo? Bylo to vyhrocené?

Ne, nebylo. Byla to normální porada, na které sedělo asi 35 lidí, mluvili jsme o rozličných variantách. Jistě, někteří vystupovali trochu emotivněji, to k tomu ale patří. Je zkrátka potřeba si ty věci vysvětlit. Já jsem ale hlavně pochopil, že pokud bychom i nadále trvali na společné koalici, tak by to prostě nefungovalo.

Proč?

Protože moji kolegové se ošklivě, až nesnášenlivě vyjadřovali o případných nezávislých kandidátech. Přitom jde o lidi, kteří opakovaně obhájili posty starostů a podobně. A já jsem pochopil, že za tím nejsou osobní antipatie, ale strach z toho, že pokud se tito lidé dostanou na kandidátku, tak že díky preferenčním hlasům přeskočí zasloužilé členy ČSSD. Oni prostě mají strach z toho, že by oblíbený starosta mohl z osmého nebo desátého místa přeskákat straníka na místě třetím.

Najednou jsem pochopil, že je těmto lidem bližší košile než ten pověstný kabát. To teplé místečko a spoléhání se na to, že při sedmi procentech volebního výsledku ČSSD obdržíme šest nebo sedm mandátů. A vlastně nic jiného je nezajímá. Což není věc, kterou bych dokázal překousnout. A pokud jsem se stal opakovaně předsedou jihočeské ČSSD, tak jsem vždycky chtěl, abychom ve volbách udělali co nejvyšší výsledek. A abychom vyhráli.

A najednou vidíte, že s tímto nemáte šanci vyhrát. Ti lidé se spokojí s tím, že budou mít šest nebo sedm procent, že to sice nebude výhra, ale hlavně, aby byli u toho. Aby se dostali k pozicím, k funkcím. Aby měli nějakého radního nebo předsedu bezvýznamného výboru. Proboha, po dvanácti letech v kraji, kdy byl devět let Zimola hejtmanem, tři roky Stráská hejtmankou, kdy jsme dvanáct let na jihu Čech rozhodovali o tom, kam bude kraj směřovat a jak se bude rozvíjet, nemohu přece mít tak nízkou ambici, abych někde – s prominutím – jenom přicmrndával.

V politice musíte chtít buď všechno – a tedy rozhodovat, nebo odejít do opozice a z ní ty, co vládnou, kontrolovat. Koupit se za funkci není můj styl, to bych se nemohl sám na sebe podívat do zrcadla. Proto jsem jim minulý týden řekl, že pokud toto chtějí, a já bych jim to měl z pozice krajského předsedy posvětit, tak že to neudělám.

A proto jste rezignoval…

Ano. A rozhodně to nebylo proto, jak to už někdo tendenčně interpretoval, že jsme přijali odpovědnost za to, že byla odmítnuta naše strategie. Ne, my jsme tam jasně řekli, že s tím, jak to pojímají oni, jak poraženecky k tomu přistupují, nechceme mít nic společného. Jestliže se bojí otevřít kandidátky novým lidem, aby ti jim nevzali křeslo, tak jsou zbabělci a já jim u toho svítit nebudu. To je celé.

A budete tedy kandidovat za Změnu 2020?

Nechci vám lhát. Samozřejmě mi ještě ten večer volal David Slepička, který formálně vede Změnu. A navrhoval, že když to takto dopadlo, tak zda nebudeme kandidovat samostatně. No, a já teď přemýšlím, zda všechny ty lidi, a znám je roky, jestli bych je v tom měl nechat a říct jim, že se stahuju, anebo zda mám naopak říct, dobře, když jsem vás do toho zatáhl, když jsem vás přemluvil, abyste se zapojili do krajské politiky, tak mi nezbývá s vámi do toho jít i za tu cenu, že budu zřejmě vyloučen ze strany.

Není to pro mě jednoduché, opravdu nedokážu jenom tak zahodit dvacet let. Dvacet let v ČSSD! Je pro mě těžké teď za sebou zavřít tyhle dveře. Ostatně vy se mnou mluvíte právě proto, že si mě s touto stranou spojujete. Na druhou stranu si říkám, jestli nás taky neničí ta naše umanutost, ten náš strach z toho, že když umře značka ČSSD, že umře sociální demokracie. Značka je samozřejmě důležitá, vyvolává emoce, ale i v jiných zemích přežila sociální demokracie v jiných značkách, podívejme se třeba na Smer Roberta Fica na Slovensku. Ukazuje se, že lze dělat levicovou či sociálnědemokratickou politiku také jinak.

Když se ohlédnete zpět, jak vlastně hodnotíte své působení v ČSSD v posledních letech? Řekněme od slavné Lánské schůzky. Vždyť vy jste byl také v mezičase prvním místopředsedou strany a také jste byl původně pro vstup do vlády s Andrejem Babišem.

Lány jsou dávno zapomenuté, je to historie, která se účelově vytahuje, když je potřeba. Škoda pro ČSSD ale je, že se nikdo nepozastaví nad tím, jaký propad jsme od roku 2010 zaznamenali a že se zaměňuje příčina za následek. Pokud jde o současnou vládu, velmi jsem usiloval, abychom do vlády šli. Byl jsem přesvědčený, že pokud budeme vyvažovat Andreje Babiše v některých jeho populistických návrzích, pokud budeme silným a sebevědomým koaličním partnerem, tak se nám to může vyplatit. Zároveň jsem byl přesvědčen, že v opozici vedle Pirátů, ODS nebo STANu nebudeme slyšet a zanikneme.

A konečně – bylo zřejmé, že pokud bychom do vlády nešli my, sociální demokraté, vládla by dnes Česku koalice hnutí ANO s SPD a komunisty. Z tohoto pohledu jsem rád, že jsme vstup do vlády v referendu schválili, bohužel se tím všechna pozitiva vyčerpala. Moji další podmínkou totiž bylo, že do vlády pošleme viditelné a zkušené osobnosti, které by se Babišovi dokázaly postavit v základních programových věcech i schopnosti je srozumitelně prezentovat. A co se nám přihodilo hned na začátku?

Na ministra zahraničí jsme nominovali pana Pocheho a tři měsíce jsme se pak před veřejností hádali a byli jsme lidem k smíchu. Místo řešení konkrétních programových témat jsme se dohadovali o křeslech. Prezident Zeman nám jasně řekl, že Pocheho nikdy ministrem zahraničí jmenovat nebude, my mu to nevěřili a pak jsme jako Němci za války „důstojně“ ustoupili do předem připravených pozic. Když jsem před tím Jana Hamáčka varoval a říkal mu, že vedeme zbytečný boj a Miloš Zeman neustoupí, nevěřil mi.

Tím to bohužel neskončilo, naše angažmá ve vládě se až na výjimku ministra Tomana na zemědělství nepovedlo a já postupem času začal přehodnocovat, co nám to přineslo. Musím říct, že dneska bych byl pro, abychom z vlády odešli. Neplníme tam svůj program. Naše účast ve vládě se smrskla na osobní zájmy a výhody, na výnosné pašalíky pro některé lidi – a nemyslím tím zrovna ministry. Jde o jejich okolí, asistenty a asistenty asistentů. Tito lidé to dneska drží a děkují za každé nové ráno ve funkci a za každý nový měsíc, kdy jim dorazí na účet výplata.

Vím, že mě teď někdo může obviňovat, že snad závidím, ale není to tak. Vždyť i já mohl být svého času ministrem, byl jsem druhý muž sociální demokracie, ale odmítl jsem. Janu Hamáčkovi jsem tehdy řekl, že bychom neměli udělat stejnou chybu jako Sobotka s Chovancem, a že by se měl jeden z nás věnovat straně. No, a pokud šel předseda logicky do vlády, byl jsem to já, kdo měl za úkol postarat se o stranu.

A na čem to tedy selhalo?

Myslím si, že se Honza bál, že bych mu třeba postupem času stranu přebral a na některém z dalších sjezdů byl zvolený za předsedu. Tak to samozřejmě nebylo, tohle nikdy nebyla moje ambice. Chtěl jsem pomoci straně, která mi hodně dala a které jsem i já mnoho dal, chtěl jsem pomoct zlepšit pošramocenou značku ČSSD a ukázat lidem, že se na sociální demokraty nemusí dívat skrz prsty. Ano, byla to mission impossible, teď už to vím. A právě proto nechci znovu vstupovat do stejné řeky a ztrácet energii s lidmi, kteří se nijak nepoučili a užívají si dneška, jako by zítřka nebylo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud