Zrůdy StB: Tigridovi mu říkali „banánek“. Rejholec byl jedním z nejhorších udavačů | info.cz

Články odjinud

Zrůdy StB: Tigridovi mu říkali „banánek“. Rejholec byl jedním z nejhorších udavačů

Zrůdy StB: Tigridovi mu říkali „banánek“. Rejholec byl jedním z nejhorších udavačů
 

Po puči v únoru 1948 převzala komunistická strana do svých rukou veškerou výkonnou moc v Československu, čímž se automaticky stala zodpovědnou za veškeré dění ve státě. Je nepochybné, že hlavní vinu na zločinech, které se za její vlády staly, mají právě členové komunistické strany a především její vedení. Bez represivního aparátu, tedy zejména Státní bezpečnosti, by si nedokázali komunisté udržet mocenský monopol. Státní bezpečnost byla po celou dobu své existence pouhou vykonavatelkou příkazů vedení komunistické strany, i když to vedlo k zavraždění jejího nejvyššího vedení. 

Hlavním úkolem tajné policie bylo udržovat mocenský monopol a eliminovat jakékoli projevy odporu nebo jenom nezávislých aktivit. K tomu nutně potřebovala agenturní síť, bez níž by byla slepá a hluchá. Většina agentů byla ke spolupráci nějakým způsobem donucena, ať již vydíráním, sliby nebo pouze strachem o práci a společenské postavení. Ty lze alespoň částečně považovat za oběti režimu, přestože se zároveň podíleli na chodu jeho represivního aparátu. Existovali však i agenti, kteří si z udávání udělali dobrou živnost a udavačství se jim stalo v podstatě koníčkem a celoživotní náplní. 

V roce 1956 začal s americkou finanční pomocí vydávat Pavel Tigrid exilový časopis Svědectví, jehož redakce se počátkem šedesátých let přesunula do Paříže. Dalším důležitým exilovým časopisem, určeným především pro čtenáře v Československu, byly Listy vydávané v Římě Jiřím Pelikánem. Oba časopisy přinášely texty, které v Československu nesměly vycházet. Státní bezpečnost vynaložila obrovské úsilí, aby zabránila jejich dopravě do země.

Právě výměna informací mezi domovem a exilem byla pro přežití disentu v Československu naprosto klíčová. Bez pomoci ze zahraničí by se Státní bezpečnosti snadno podařilo domácí odpor zlomit a opačně, bez informací o porušování lidských práv v Československu by exiloví politici nemohli Západ informovat, co se děje v „Říši zla“, jak nazval komunistický tábor tehdejší americký prezident Ronald Reagan. Nejúčinnějším nástrojem v boji proti těmto přeshraničním kanálům byli agenti Státní bezpečnosti. Těch, kterým se podařilo proniknout až k samotné organizaci výměny zpráv, nebylo mnoho, ale i tak dokázali napáchat veliké škody.

Jedním z nejnebezpečnějších udavačů, který přivedl několik lidí do kriminálu a mnoha dalším zkomplikoval život, byl revmatolog prof. Václav Rejholec. 

První záznam s jeho jménem se v registračním protokolu tajných spolupracovníků objevuje 10. dubna 1957. Nově získaný agent si zvolil krycí jméno Asistent. Tigridovi se s Rejholcem seznámili prostřednictvím Msgr. Františka Plannera v roce 1964 při jeho pobytu v Paříži. Ivana Tigridová vzpomínala, jak Rejholec při návštěvě v jejich domě vždy velmi jedl a ještě víc pil a před odchodem do ložnice vždycky pronesl: „Ještě si vezmu banánek.“ Proto mu mezi sebou běžně říkali „banánek“.

První dochovaný záznam agenta Asistenta s pořadovým číslem 217 je ze dne 14. května 1965. Rejholec popisuje své setkání s Pavlem Tigridem a vyjmenovává osoby, o které se zajímal. Výslovně zdůrazňuje zájem o Václava Havla. V dalším udání z května 1969 dovozuje, že Havel by mohl být dodavatelem informací pro časopis Svědectví. Rejholec bydlel ve stejném domě a bylo tedy pro něho jednoduché se s Havlem sejít.

Další zachované udání je z července 1972 a na formuláři má pořadové číslo 481. Je tedy jasné, že agent již podal téměř pět set zpráv tajné policii. I tato zpráva pojednává o návštěvě Rejholce v domě manželů Tigridových v Héricy a podrobně popisuje průběh rozhovorů s Tigridem a jeho trvající zájem o Václava Havla i s nabídkou finanční pomoci. Agent také odevzdal dvě kazety s načteným exilovým časopisem Svědectví, o kterých Tigrid řekl, že jde o novou formu distribuce do Československa. V říjnu 1973 navštívil agent Asistent opět Pavla Tigrida a záznam s pořadovým číslem 525 přinesl tajné policii nesmírně důležitou informaci. Tigrid od agenta požadoval zajištění neoficiálního výzkumu veřejného mínění v Československu od několika desítek osob. Rejholec se ptal, jakým způsobem dostat výsledky výzkumu (který později opravdu ve Svědectví vyšel pečlivě připravený Státní bezpečností) a Tigrid mu prozradil, že na dánském vyslanectví je jeho nejdůvěrnější spojkou v ČSSR manželka velvyslance Ursula Möller.

Řídící důstojník agenta Asistenta do záznamu uvedl: „Tigrid velice důrazně žádal spol. o krajní opatrnost a diskrétnost stran této informace. Doslova řekl, že kdyby se to prozradilo, že by bylo vše ztraceno. Několikrát se ještě vracel k této otázce, naposled ještě těsně před rozloučením a znovu žádal o diskrétnost a naprosté utajení před kýmkoliv.“ Státní bezpečnost na Ursulu Möller okamžitě založila signální svazek s krycím jménem Beneda 1 a rozjela rozsáhlou akci na zjištění jejích kontaktů. Tigrid slíbil, že zařídí, aby byl agent Rejholec pozván na vyslanectví a mohl odeslat výsledky průzkumu diplomatickou poštou. V osobní pozůstalosti Pavla Tigrida se zachovaly originály dopisů, které mu zasílal Václav Rejholec. V nich mu děkuje za jeho všestrannou pomoc a sděluje, jakým způsobem vyřídil vzkazy a co je nového v disentu v Praze. Zároveň o všem velmi pečlivě informuje Státní bezpečnost.

Další důležitou informaci se Státní bezpečnost od agenta Rejholce dozvěděla po jeho setkání s Pavlem Tigridem v dubnu 1975 v Basileji. Rejholec si stěžoval, že jej stále nenavštívil „prof. Otto“, kterému měl předat výsledky sociologického průzkumu. Tigrid mu sdělil, že oním člověkem je Ota Ornest. „Je to prý jeho důvěrný přítel z mládí, kterému stoprocentně důvěřuje (…) Tigrid mě znovu zavazoval k nejpřísnější diskrétnosti ve věci Ornesta, kterého pokládá za svou nejspolehlivější spojku.“ Na základě tohoto udání založila Státní bezpečnost spis na Otu Ornesta pod krycím jménem Narcis. Jeho sledování vyvrcholilo zatčením v lednu 1977 a rok a půl trvající vazbou, ze které byl propuštěn až na základě vynucené sebekritiky odvysílané Československou televizí.

Zde si operativci Státní bezpečnosti uvědomili, že důležitost a množství zpráv od agenta Asistenta je v systému Státní bezpečnosti výjimečné a tak změnili jeho krycí jméno. Další zprávy již Václav Rejholec podepisoval jako Racek. Ota Ornest ve svém knižním rozhovoru vzpomíná, jak jej Tigrid s Rejholcem seznámil a co mu o něm řekl. „Jednou mi se smíchem řekl, víš, on je v jádru antisemita. Několikrát jsem se o tom přesvědčil. Ale z toho se nestřílí, takových bylo a je! Teprve pod tíhou výslechů jsem si uvědomil důsledek historky, kterou mi Tigrid vyprávěl: jak jednou vezl lékaře ve Francii na letiště, tam si dali pár skleniček a on zmeškal spoj. Tak čekali na další letadlo a popíjeli dál. Tigrid říkal, že si vůbec nepamatuje, jak se dostal domů, ale že tam tehdy ztratil nepromokavý plášť se svým diářem.“

V lednu 1979 vysílala Československá televize propagandistický pořad Pod maskou soukromníka, jenž se týkal zadrženého mikrobusu, který do Československa vypravil Milan Horáček a který převážel Listy a Svědectví. V rámci tohoto pořadu bylo i listováno v Tigridově telefonním diáři a redaktoři se posmívali, že si Pavel Tigrid ani nepamatuje, kde jej ztratil. Odkaz na film je ZDE.

Po zatčení Oty Ornesta Státní bezpečnost opět změnila krycí jméno svého špičkového agenta, tentokrát si Kafku. Další obětí udavače Rejholce byl básník a spisovatel Jindřich Konečný z Karlových Varů. Tigrid prozradil agentovi, že jde o jeho spolehlivého spolupracovníka a ten ho okamžitě udal. V lednu 1979 založila Státní bezpečnost svazek s krycím jménem Cesta, ve kterém monitorovala kontakty Konečného s Tigridem. Následoval soudní proces, ve kterém byl Jindřich Konečný odsouzen na dva roky nepodmíněně. 

Ze zachovaných dokumentů lze usoudit, že i když se Pavel Tigrid i nadále s Václavem Rejholcem při jeho cestách do Francie stýkal, došel k přesvědčení, že nebude úplně spolehlivý. Po zatčení Oty Ornesta a Jindřicha Konečného již žádné další jméno spolupracovníka z Československa agent Kafka nezjistil. Udal sice nevlastní dceru, že udržuje intimní vztah s Jiřím Dienstbierem, ale vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o agentku Státní bezpečnosti, nebyla tato informace pro StB ničím novým.

V osobním rozhovoru s autorem textu v říjnu 2007 se Václav Havel chlubil, že agenta Rejholce odhalil někdy v roce 1986. Pravděpodobnější však bude, že o jeho spolupráci jej informovala právě Rejholcova nevlastní dcera, která v té době již nespolupracovala se Státní bezpečností a byla naopak sledovanou osobou udržující s Václavem Havlem důvěrný vztah. Dalším pomyslným hřebíčkem do rakve důvěryhodnosti byl pro agenta Kafku převoz automatického psacího stroje Xerox 630, o který ho Pavel Tigrid požádal v roce 1985. Stroj dokázal na magnetickou disketu nahrát až čtyři strany textu a stál 4100 západoněmeckých marek, což byla vysoká suma. Státní bezpečnost nebyla ochotná předat takto dovezenou špičkovou techniku disidentům a nechala stroj zablokovat Celní správou. Nejméně dva další podobné stroje však byly pro podzemní tiskárny v Československu stejně k dispozici, neboť je přivezli diplomaté západních zemí. 

Udavačství Václava Rejholce patří k nejhorším, které lze v archivu Státní bezpečnosti najít v problematice tzv. ideodiverzních centrál, jak byly označovány redakce exilových časopisů Listy a Svědectví a především Rádio Svobodná Evropa. Svazek agenta Rejholce byl skartovaný v prosinci 1989, ale stovky jeho udání zůstaly roztroušené po mnoha svazcích lidí, které udal. Již na jaře 1990 se proto objevily neoficiální informace o tom, že se jednalo o agenta Státní bezpečnosti. Plně dohlédnout hloubky a závažnosti jeho selhání bylo ale možné až po plošném zpřístupnění svazků bezpečnostních složek komunistického režimu v lednu 2005. 

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud