Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Fanoušci jsou motor, který naše expedice pohání, říká Dan Přibáň. Trabantem objede celý svět

Fanoušci jsou motor, který naše expedice pohání, říká Dan Přibáň. Trabantem objede celý svět

Dnes se u pražského Rudolfina uskuteční slavnostní start poslední výpravy žlutých trabantů v čele s dvaačtyřicetiletým cestovatelem Danem Přibáněm. Posádka českých dobrodruhů tentokrát vyrazí do Indie, odkud by se měla vrátit do České republiky a završit tak svoje desetileté putování kolem světa. V rozhovoru pro INFO.cz Přibáň přiznává, že byly chvíle, kdy to chtěli vzdát. „Probudil nás až ohromný zájem o další cestu,“ říká cestovatel. Jaký mají s posádkou velký sen? A proč je důležité cesty dokumentovat? 

Loni v září jste uvedl, že se už v lednu chystáte na další „trabantí“ výpravu. Kdy nakonec vyrážíte, kam pojedete a s kým?

 My jsme nenabrali zase tak velký skluz, vlastně jsme jen posunuli slavnostní start, hlavně kvůli prezidentským volbám. Původně jsme měli odstartovat mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby, což by úplně vyšumělo. Takže jsme termín odložili na 10. února, pak jsme ovšem zjistili, že ve stejnou dobu na místě natáčí Orlando Bloom, a tak jsme zahájení posunuli na 11. února. Dá se říct, že pan prezident a Orlando Bloom nám permanentně odsouvají start.

Takže...?

11. února rozhodně platí! Bude to náš slavnostní start, v našem případě tedy hlavně rozloučení s fanoušky. Následně totiž musíme auta nalodit, loď musí doplout na místo skutečného startu a celý ten proces trvá asi další dva měsíce. Začátkem dubna tedy odlétáme do jižní Indie, odkud bychom se chtěli vypravit na poslední úsek naší cesty – a dojet z Indie domů. Když se všechny naše dosavadní cesty promítnou na glóbus, poskládala se z nich jakási – původně neplánovaná – cesta kolem světa, která trvá deset let. Říkáme si, že je to vlastně „etapový závod“.  Ale už když jsme v roce 2015 jeli z Perthu do Bangkoku, chtěli to nějak provázat a jet z Bangkoku domů.

Mezitím se ale v Thajsku změnila situace...

Právě, v Thajsku se mezitím utáhly poměry a mimo jiné se tam platí obrovské poplatky za průjezd aut nebo vozidel obecně. Poplatek je kolem tisíce dolarů za týden, což znamená, že bychom platili přes 20 tisíc týdně za trabant. Myanmar to má podobně, takže to při odhadech vypadalo, že jen za průjezd Thajskem a Barmou utratíme kolem čtvrt milionu korun. Což vypadalo šíleně. Navíc je v těch zemích člověk ustavičně pod dohledem armády nebo přidělených delegátů, kteří se o vás mají starat, ale vlastně vám komplikují život. Zažili jsme to už dřív v Libyi – stálo to hromadu peněz, bylo to nesmírně otravné, a navíc se v přítomnosti takových přidělených „průvodců“ strašně špatně natáčí, protože my se na místa kvůli natáčení mnohdy vracíme...

Ze všech těchto důvodů jsme start přesunuli do jižní Indie, čemuž jsem osobně velmi rád. Myslím si, že jižní Indie je – s nadsázkou řečeno – zajímavější než Thajsko s Barmou dohromady, jelikož je trochu jako autonomní kontinent. Takže mě to potěšilo, a ještě jsme ušetřili peníze.

V ideálním případě tak nakonec vyrazíme začátkem dubna z jednoho z jihoindických přístavů, zřejmě z přístavu Kochi, a vydáme se na sever do Nepálu, do Pákistánu, Číny, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu... až do uzbeckého Samarkandu, což bude nejvýchodnější bod naší první cesty. A až tam přijedeme, budeme mít objetý svět tím prvním, jedním „trabíkem“, kterému říkáme Egu a k němuž se ty ostatní postupně přidávaly. A to je cíl naší hry.

Ale plánujete předem i cestu domů...

Chtěli bychom se vracet ve „vlastních stopách“, na některá místa se vrátíme po deseti letech! A máme i velký sen, že až vyjedeme za Užhorodem na Slovensko, uděláme „trabantí“ kolonu, pak za Devíti kříži ucpeme dálnici, přiletí vrtulník a celé to tak slavně zakončíme.

A bude to opravdu ta poslední expedice, kterou teď „vyhrožujete“, nebo je to podobně jako u rockových hvězd, když mluví o zaručeně posledním turné?

Pocity rockové hvězdy naprosto chápu! Ale vážně, z vlastní zkušenosti nemyslím, že by to vždy musel být ze strany rockových hvězd kalkul. I u nás nastávají chvíle, kdy toho máme plné zuby, máme dojem, že se to musí všem okolo zajídat, a že to ztratilo původní náboj, s kterým jsme začínali. Ten pocit se úplně nevyhnul ani nám. Taky proto jsme se teď vrátili ke kořenům a aktuální cestu jsme hodně zjednodušili. Jedeme jenom kluci, což znamená bez vozíčkářů, bez holek, vrátili jsme se k jednoduchosti původního konceptu.

Už když jsme dodělali Jižní Ameriku, měli jsme pocit, že není co dál nabídnout. Opakuje se to totiž: připravíme vždycky trabanta v dílně, někdo se u toho zraní, pak trabanta naložíme na loď, oni nám ho nechtějí dát, my ho z nich nakonec nějak vymámíme, vyrazíme na cestu, tam potkáváme lidi, zvířata a krásnou přírodu a s odřenýma ušima dojedeme na konec – a jsme rádi, že už to skončilo. To je mustr, do nějž to vždycky nějak zapadne, i když se sebevíc snažíme, aby se jen neopakoval. Po Jižní Americe jsme si proto mysleli, že už je ten projekt mrtvý. Probudil nás až ohromný zájem o další cestu.

Zájem váš a vašeho týmu? 

Lidí zvenku! My jsem byli překvapení, kolik lidí chtělo další cestu, další kontinent, a vlastně to vidět znovu. Teprve to byl impulz naplánovat – trochu vzletně – dvě poslední cesty, kdy jsme jeli z Austrálie domů, a tu aktuální expedici; původně jsme je totiž chtěli uskutečnit najednou. Po časové rozvaze se ale ukázalo, což nám potvrdil i průběh první cesty, že to naráz realizovat nelze, do Bangkoku jsme ostatně dojeli bez trabantů, na motorkách. A tím to mělo skončit.

Motor, který nás pohání, jsou právě fanoušci našich expedicí. I tohle je možná podobné jako u muziky: vnitřní tvořivé puzení stálo někde na začátku, později je ale stejně významné, že to lidi těší, že to někoho zajímá... Během první cesty jsme měli vlastní motivaci ukázat, že se něco jako cesta s trabanty dá vůbec uskutečnit, což jsme si definitivně dokázali přejezdem Afriky. Později se naše motivace proměňovala – nás to pořád baví dělat, ale baví nás taky to, že lidi těší se na naše cesty koukat. A je to už trochu showbyznys, což nás ale taky těší.

Nahráváte mi na další otázku, zajímá mě totiž koncept cestovatele, ze kterého se stává mediální hvězda. Posiluje se váš zážitek úměrně počtu fanoušků a možností sdílet expedice s nimi? Bavilo by vás cestovat samotářsky?

Záleží na osobnosti člověka. Já jsem ale povahou komediant, a proto mě to baví. Přednášky, interakce s publikem, to všechno mě velice těší, baví mě, když se lidi na přednáškách smějí. Může být nepochybně cestovatel, pro nějž bude frustrující postavit se před tisíc lidí a začít jim něco vyprávět, ale mě právě tohle naplňuje. Neumím vlastně přesně rozlišit, co je pro mě nosnější, jestli jedeme proto, abychom natočili film, anebo natáčíme film, a proto vlastně jedeme. Neboli jestli je film součástí cesty, anebo cesta součástí filmu.

A vás osobně by expedice stejně bavily i bez možnosti sdílení?

Takhle monumentálně rozhodně ne. V daném ohledu souhlasím s mistry Hanzelkou a Zikmundem, kteří říkali, že cesta, která nebyla zaznamenána, nemá smysl. Oni byli absolutně „posedlí“ zapisováním, natáčením, dokumentováním. Někdo to jistě může prožívat jinak, ale já to mám podobně jako oni – cesty pro mě získávají smysl až tím, že o nich někdo ví, že se lidem líbí, že třeba někoho i „nakopnou“, rozesmějí. Stává se, že mi přijde mail, že někomu třeba umřel blízký člověk a náš seriál ho držel nad vodou... V takových chvílích nám to naše „blbnutí“ dává smysl, určitý přesah.

Mě navíc vlastně živí jenom ty přednášky. Film a seriál nikdy nevydělají tolik peněz, aby zaplatily byť jenom zlomek úsilí, který do cest vložíme. Výdělek z filmu a seriálu se vlastně vynulují s náklady; je třeba film vyrobit, je třeba zaplatit honoráře, takže jsem rád, že můžu kameramana Zdeňka, fotografa Vojtu a střihače Adama normálně zaplatit za jejich práci. Mně ale pak nějaký výdělek kyne až z přednášek.

Takže jste spíš „entertainer“ než cestovatel...

Daří se mi skloubit aktivity, které mě vždycky bavily – cestování, techniku, a novinařinu, kterou jsem dělal 15 let, nadto jsem točil filmy. Lidi se mě ptali, proč jsem v počátcích věnoval takovou péči medializaci projektu. Tehdy jsem totiž skutečně psal články, chtěl jsem, aby se o cestě vědělo i v bulvárním tisku, aby se o cestě vědělo co nejvíc. A vlastně to nemělo žádný „racionální“ důvod, neměli jsme tehdy plán, že by expedice pokračovaly. Mě ale bavila ta hra, zajímaly mě reakce...

Právě reakce – recenzentů i běžných diváků – vašim filmům někdy vyčítají žánr„cool road movie“, zmiňují, že filmy nemají onen dokumentárně edukativní charakter, že nejsou dost informativní o zemích, kterými projíždíte. V daném ohledu se váš koncept průběžně vyvíjel?

Ano, ten se postupně měnil. Třeba ještě Hedvábná stezka kombinuje prvek edukativnosti, snad tam dokonce převažuje, je tam výrazný podíl „mluvících hlav“ například. Měl jsem k tomu blízko i tím, že jsem dělal vědeckotechnickou novinařinu. Snažil jsem se zábavnou formou předat nějaké sdělení. Byli jsme tehdy dokonce za superodborníkem na hydrologii, takže ve filmu pak byly zcizující záběry na pána sedícího v kanceláři v Astrachaně, který vykládá divákům o Aralu.

Když se pak dělala Afrika, došlo ke zlomu – už stříhání jsme dělali trošku jinak, víc jsme se zaměřili na lidi, nechali jsme tam ale ještě i památky. V průběhu vsazování komentářů jsem začal mít pocit, že to není ono, že filmu něco chybí. V té době jsem zároveň nakoukal množství podobných dokumentů ze světa a uvědomil si, že spousta z nich, hlavně amerických, upřednostňuje pocit před informací. A tím jsem se pak inspiroval: začal jsem už hotový komentář postupně přepisovat, nakonec jsem ho přepsal celý. A zjistil jsem, že aniž se zasahuje do střihu, samotný komentář přerámoval sdělení filmu, úplně změnil jeho výpovědní hodnotu, změnil jeho emoci. A tam se to našlo, proto ta Afrika fungovala. Nejlíp to možná vystihuje pasáž o pyramidách v Meroe, což jsou krásné pyramidy v Súdánu. Původní komentář prostě popisoval, kdo je postavil, jakého jsou stáří a podobně, kdežto nový komentář zachycoval náš pocit: že je to místo nádherně pusté, že se nám tam líbí a že vlastně nevíme, jestli je chceme divákům ukázat, aby tam pak masově nejezdili...

Tam jsme zjistili, že nechceme divákům vnucovat konkrétní informace. Že je mnohem sugestivnější, když zachytíme náš pocit. Když se to totiž podaří, mnohem silněji to povzbudí jejich vlastní zájem o věc.

Čeká vás první cesta letadlem, nebo se takto přepravujete běžně? Přečtěte si tipy zkušených cestovatelů, které vám let usnadní a zpříjemní>>>

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4600, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4393, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);