Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zničený ráj. Hotely na Boracay propouštějí a policie se chystá na nepokoje

Zničený ráj. Hotely na Boracay propouštějí a policie se chystá na nepokoje

Byl vysněným místem pro zásnuby a svatbu, oblíbený mezi milovníky vodních sportů a především se sem jezdilo na vyhlášené party. Nápor návštěvníků ale nezvládl a od 26. dubna musí být ostrov Boracay v centrálních Filipínách minimálně na půl roku uzavřen. Jak se to stalo, že se turistický ráj proměnil v odpadní skladiště? A co s ním bude dál?

Pavel Černý zamířil na ostrov Boracay za kitesurfingem, tak jako stovky dalších příznivců tohoto adrenalinového sportu. Tušil, co ho na pláži Bulabog čeká, že v jejím prostředku ústí trubka, která vyvádí odpad z hotelů a restaurací přímo do moře. Ale když dorazil na místo, přesto zíral. Voda uprostřed zátoky byla téměř černá, okolí trubky zapáchalo a bylo liduprázdné. „Otřesný pohled. Všichni se tomu místu vyhýbali, ale voda byla samozřejmě zkažená po celém pobřeží,“ vzpomínal na zážitek z loňského prosince.

Už tehdy se dalo tušit, že problém je na Boracay na spadnutí. Nyní vyvrcholil, když prezident Rodrigo Duterte rozhodl o zavření ostrova.

Radikální řešení

Podle filipínské vlády nejsou na kanalizaci připojeny asi čtyři tisícovky domácností a až dvě stovky firem. Všechny odvádějí odpad přímo do moře. Kdyby se to týkalo jen místních, ekologická situace by nebyla tak tragická - Boracay má zhruba 12 tisíc obyvatel. Ostrov ale během roku navštíví až dva miliony turistů. Místo se tak potýká s ekologickou pohromou, kterou se tamní vláda rozhodla rázně řešit.

Co se s ostrovem bude půl roku dít? Po dobu šesti měsíců nebude na Boracay povolen přístup žádným turistům - a to ani Filipíncům, budou tam moci zůstat jen místní a zaměstnanci. Novináři jen na určitou dobu a pouze tehdy, pokud jejich pobyt schválí úřady.

Pozorovatelé ministerstva prostředí budou monitorovat, jak se životní prostředí na ostrově obnovuje. Pokud by se výrazně zlepšila kvalita vody, mohla by se doba uzavření o něco zkrátit. Podle filipínského náměstka ministra vnitra Epimaco Densinga přichází v úvahu i varianta „měkkého“ otevření po čtvrt roce, kdy by byla na ostrov vpuštěna část návštěvníků.

Kvůli znečištění byl uzavřen filipínský ostrov Boracay, turisté se na něj nepodívají půl roku.Kvůli znečištění byl uzavřen filipínský ostrov Boracay, turisté se na něj nepodívají půl roku.autor: Profimedia.cz

Očekává se, že příští týden filipínský prezident Duterte vyhlásí kalamitní stav, aby bylo možné rychleji uvolnit finanční prostředky na záchranu ostrova. Od května do srpna budou probíhat hlavní sanační práce a přestavba poddimenzované kanalizace a čističek. Úřady také nechají odstranit téměř tisíc načerno postavených staveb.

Hotely už začaly s dočasným propouštěním zaměstnanců. Během půlročního uzavření nebude ani místním povoleno koupat se v moři. Na Boracay vznikne jediný oficiální vstup a výstup, který bude přísně kontrolován. Vláda uvolní prostředky na pomoc stálým obyvatelům - počítá se, že minimálně pět tisíc obyvatel, kteří jsou existenčně závislí na turistickém ruchu, bude po dobu zavření pobírat finanční dávky. Další kompenzace bude uvolněna pro podnikatele.

Hrozí nepokoje

Místní obyvatelé přesto s uzavřením ostrova nesouhlasí a zákaz označili za porušení svých práv. „To, co se děje, sahá daleko za běžný rozvoj infrastruktury či trestání přestupků. Vše tu směřuje k částečnému stannému právu a lidé jsou znepokojeni a vyděšeni,“ uvedl pro deník The Jakarta Post jeden z místních.

O práci může přijít až 36 tisíc lidí, jejichž práce je s turismem spojená, a zemi může uzavření ostrova připravit o 56 miliard pesos (asi 22 miliard korun), což je zhruba 20 procent z celkových turistických příjmů Filipín.

Obavy vyvolává také rozmístění vojenských a policejních sil po celém Boracay. V sobotu na ostrov dorazila skupina 139 vojáků, kteří jsou podle policejního mluvčí speciálně školeni na boj s občanskými nepokoji.

Filipínský Boracay není jediným tropickým rájem, který byl turismem doveden na pokraj ekologické katastrofy. Thajsko musí na čtyři měsíce uzavřít oblíbenou zátoku Maja na ostrově Phi Phi. Denně sem přijíždělo asi 200 lodí - tedy asi čtyři tisíce turistů. Kvůli náporu návštěvníků zmizela v okolí většina korálových útesů a ostrov se potýkal se záplavou odpadků.

Čeká vás první cesta letadlem, nebo se takto přepravujete běžně? Přečtěte si tipy zkušených cestovatelů, které vám let usnadní a zpříjemní>>>

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1