Články odjinud

Nechte přírodu přírodě neplatí. Když je nám ouvej, taky vyhledáme pomoc, říká Václav Větvička

Nechte přírodu přírodě neplatí. Když je nám ouvej, taky vyhledáme pomoc, říká Václav Větvička

Znáte ho z rozhlasu, vystupuje v televizi. Je jistě nejpopulárnějším botanikem v České republice a pro popularizaci vědy toho udělal opravdu mnoho. Málo už se ví, že se zajímal i o rekultivaci krajiny po těžbě uhlí. Václav Větvička dává mostecké krajině šanci a věří v její budoucnost.

Díky svým pobytům na Mostecku můžete posoudit, zda se někdejší „špindíra“ proměňuje v čistý a kvetoucí region. Je to vidět na první pohled?

Je. Na první i na ten druhý pohled – podle toho, odkud přijíždíte. Pamatuju si na své dávné první cesty na Mostecko v časech hlubokého socialismu. Mlha a smog například zavinily těžkou autohavárii mého přítele, který se podílel na stěhování mosteckého chrámu. Pravda, svůj podíl měl tehdy vedle smogu i řidič vozu. Jindy jsem byl naložen do malého letadla, bylo to, tuším, Aero 45 nebo pozdější model Morava a viděl jsem Mostecko „shůry“. Tehdy ještě například stál starý Most. Ať se nám to líbí nebo ne, kus Mostecka jsme prosvítili a protopili všichni. Svůj podíl na tom má každý z nás.

Když jsem po letech projížděl většinu mosteckých lokalit s Ing. Stanislavem Štýsem, skoro jsem nevěřil, jakým způsobem byly staré rány když ne zaceleny, tak opraveny a upraveny. Svého času jsem o tom vyprávěl v Českém rozhlase a divte se – nebo spíše nedivte – byl jsem peskován a plísněn za to, že dnešní Mostecko vidím příliš růžově. K tomu poznamenávám: růžově rozhodně ne, ale zeleně ano.

Jak je možné, že se rostlinstvo dokáže adaptovat na takřka jakékoliv životní prostředí?

V obecné rovině nevidím důvod, proč by to nedokázalo. A spíš než adaptace jsme byli a jsme svědky velmi zajímavé sukcese, to je odborný výraz pro osidlování a vývoj vegetačního krytu z nějakého času či polohy nula.

Tento jev jsem sledoval nejen na Mostecku, ale třeba i na haldách a výsypkách na Kladensku. Po prvních „pionýrských“ rostlinách, které se po své smrti postaraly o tvorbu humusu i na haldách hlušiny, postupně přibývaly druhy náročnější. Pochopitelně nelze očekávat podobný vývoj vegetace, jaký u nás proběhl v holocénu, na to je čas příliš krátký. Přirozené dubohabrové háje včetně podrostových bylin ještě šanci nemají...

Existují v Česku nějaké podobné oblasti s takto proměňující se krajinou?

Ano, například v někdejších vojenských újezdech či výcvikových plochách. Třeba v Doupovských horách bylo až nepochopitelné, jak rychle se změnil charakter vegetace poté, co prostor opustilo zemědělské obyvatelstvo. Dokonce už během necelých deseti let se uprostřed někdejší silnice, v kráteru po dopadu střely vytvořilo jezírko, při jehož březích rostly vodní a bahenní rostliny. Jejich semena a diaspory tam zanesli ptáci na svých nohách. Něco podobného sledujeme i na Mostecku.

Na jaké rostliny dnes můžeme narazit v lomech a jejich bezprostředním okolí? Najdeme mezi nimi i nějaké unikáty, které překvapí i vás jako odborníka?

Obecně se jim říká pionýrské. To jsou takové rostliny, které by v lučních či polních porostech konkurenčně neobstály. Tady mají najednou příležitost. A zase to mohu srovnat s krátery na vojenských cvičácích, které osidlovaly jako první právě drobné efeméry, byliny, které jinde šanci neměly. Po této stránce jsem tu nezažil žádné překvapení. Bohužel nemám tak dokonalý přehled, abych mohl vyjmenovat rozmanité botanické „špeky“, které tu dozajista také jsou.

Je možné dosáhnout rekultivacemi vyšší biodiverzity než před těžbou? A jak se to daří na Mostecku?

Rozmanitosti vegetace, ale i drobné fauny pochopitelně napomáhají všechny rekultivační snahy. Vyhynulé biotopy jsou díky rekultivacím nahrazovány novými. Třeba místo kulturní stepi v někdejší zemědělské krajině tu jsou na výsypkách a nezalesněných plochách jiná nová bezlesí, nabízející příležitost k životu druhům otevřených biotopů, ať už rostlinným nebo živočišným. Zajímavým biotopem, dosud v oblasti příliš neznámým, jsou například ovocné sady a vinohrady. Ovšem někdejší biotopy se budou do krajiny vracet obtížně. Stejně tak už asi nikdo neobnoví někdejší „prehistorické“ Komořanské jezero. Nicméně nezapomínejme, že to se vyvíjelo po tisíciletí pod lidským vlivem – vždyť podkrušnohorská pánev je jedna z nejstarších osídlených oblastí!

Jak vlastně nejlépe obnovit krajinu po těžbě? Je podle vás vhodnější řízená rekultivace, nebo je možné nechat vše na přírodě, aby si poradila sama?

Teze „Nechte přírodu přírodě“, kterou razí někteří kolegové například na Šumavě, je mi osobně cizí. Jsem jednoznačně pro pomocnou ruku podanou přírodě. Je to jako s námi lidmi. Také nespoléháme na „přírodu“, když nám je ouvej, a vyhledáme odborníka, v tomto případě lékaře. A protože my lidé jsme razantně zasáhli do mostecké krajiny, je naší povinností krajinu a přírodu po skončení těžby také obnovit. Tím nepopírám, že kdybychom z kraje „odtáhli“, že by si „příroda“ sama nepomohla. Sukcese by tam dozajista proběhla. Trvalo by to ovšem celá staletí či spíše tisíciletí.

Kde jsou hranice přírody a světa uměle vytvořeného člověkem? Dají se vlastně vůbec vytyčit?

V civilizované Evropě dnes moc takových míst není. Snad v alpínském stupni Alp a podobných vysokých hor. I obdivovaný „prales“ na Boubíně byl v čase svého vyhlášení už hospodářským lesem, v němž člověk drahný čas zasahoval. Ani tolik vyzdvihovaná horská rašeliniště na Šumavě už nejsou onou „divokou přírodou“ jako kdesi v Kanadě, na Aljašce a na Sibiři. Před mnoha léty jsme měli velký problém v časopise Vesmír se čtenářem, skalním marxistou, který nám vytkl, že užíváme spojení „člověk a příroda“. Jako by člověk nebyl součástí přírody. Z jeho pohledu by asi nebyla relevantní ani vaše otázka...

 

 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud