„Oranžové“ Benátky a covidový podzim: místní mají důvod k oslavě

REPORTÁŽ KARLA BARTÁKA | Přijeďte, jsme oranžoví, a nikdo tu není, zval mě Luciano, majitel středověkého stavení na Campo de Santa Margherita. A vskutku, oranžové Benátky na italské mapě výskytu covidové nákazy se na přelomu letošního listopadu a prosince velmi blíží tomu, co si člověk představuje pod rájem na zemi. Krátké slunce proniká na pár hodin do úzkých uliček a dělá pozdně gotickým fasádám dlouhé stíny, hroužící se do zrcadel kanálů. Vyšeptalé barvy oprýskaných fasád tečou v pozdně podzimním světle, až splynou do jemných, sametových odstínů, které je třeba obdivovat za pokřiku racků chechtavých. Nic jiného tentokrát nezaslechnete, snad kromě občasného šplouchnutí.

Benátky jsou vždycky svátkem, už proto, že ať jdete, kam chcete, nikde nenarazíte na auta ani na motorky, všechno je tu pěší nebo vodní, a jak se kolíbá paluba vaporetta, tak se i mramorové chodníky sem tam omyté čistou mořskou vodou také jakoby pohupují ve své lesklosti. Tentokrát však netřeba dávat pozor, uhýbat, říkat excusi nebo sorry, případně se rozčilovat nad hlučnou neomaleností turistů té či oné národnosti. Kromě Benátčanů tu nikdo nechodí. Vnímáte ozvěnu vlastních kroků pod renesančním loubím vroubícím ten či onen kanál. Nebo si diskrétně vyzkoušíte echo pod nebetyčnou klenbou kostela Santa Maria Gloriosa dei Frari. Nikoho tím nepopudíte, protože jste úplně sami.

Vzhledem k tomu, že za normálních okolností pobývá v Benátkách denně v průměru 55.000 turistů a žije tam zhruba stejně obyvatel, aritmeticky by pouliční ruch měl klesnout na polovinu. Jenže v samotném historickém jádru města nebydlí prakticky nikdo; letos se to ukázalo. Zatímco na Lucianově Campo de Santa Margherita postaví chlapíci v zástěrách každé ráno stánek s čerstvými rybami a před vedlejší malou samoobsluhou stojí kvůli covidovým omezením dlouhá fronta, nevyplatí se obchodníkům na slavném Piazza San Marco ani vytáhnout rolety. Náměstí zmrtvělo, chvílemi na celé jeho úctyhodné ploše nejde ani jeden jediný člověk. Po holubech, jimiž bylo proslulé, se podařilo vytěsnit i lidi. Není tu živá duše. A do chrámu svatého Marka, tohoto skvostu byzantské architektury, který nemá v Evropě obdoby, se dostanete bez fronty bočním vchodem „na modlitbu“. Sedíte v sesli, čučíte do potemnělých kupolí s tančícími záblesky svíček a říkáte si, že takto to asi musel vidět Marco Polo, když se do města vrátil ze své čínské anabáze.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital