„Oranžové“ Benátky a covidový podzim: místní mají důvod k oslavě

Karel Barták

05. 12. 2020 • 06:00
REPORTÁŽ KARLA BARTÁKA | Přijeďte, jsme oranžoví, a nikdo tu není, zval mě Luciano, majitel středověkého stavení na Campo de Santa Margherita. A vskutku, oranžové Benátky na italské mapě výskytu covidové nákazy se na přelomu letošního listopadu a prosince velmi blíží tomu, co si člověk představuje pod rájem na zemi. Krátké slunce proniká na pár hodin do úzkých uliček a dělá pozdně gotickým fasádám dlouhé stíny, hroužící se do zrcadel kanálů. Vyšeptalé barvy oprýskaných fasád tečou v pozdně podzimním světle, až splynou do jemných, sametových odstínů, které je třeba obdivovat za pokřiku racků chechtavých. Nic jiného tentokrát nezaslechnete, snad kromě občasného šplouchnutí.

Benátky jsou vždycky svátkem, už proto, že ať jdete, kam chcete, nikde nenarazíte na auta ani na motorky, všechno je tu pěší nebo vodní, a jak se kolíbá paluba vaporetta, tak se i mramorové chodníky sem tam omyté čistou mořskou vodou také jakoby pohupují ve své lesklosti. Tentokrát však netřeba dávat pozor, uhýbat, říkat excusi nebo sorry, případně se rozčilovat nad hlučnou neomaleností turistů té či oné národnosti. Kromě Benátčanů tu nikdo nechodí. Vnímáte ozvěnu vlastních kroků pod renesančním loubím vroubícím ten či onen kanál. Nebo si diskrétně vyzkoušíte echo pod nebetyčnou klenbou kostela Santa Maria Gloriosa dei Frari. Nikoho tím nepopudíte, protože jste úplně sami.

Vzhledem k tomu, že za normálních okolností pobývá v Benátkách denně v průměru 55.000 turistů a žije tam zhruba stejně obyvatel, aritmeticky by pouliční ruch měl klesnout na polovinu. Jenže v samotném historickém jádru města nebydlí prakticky nikdo; letos se to ukázalo. Zatímco na Lucianově Campo de Santa Margherita postaví chlapíci v zástěrách každé ráno stánek s čerstvými rybami a před vedlejší malou samoobsluhou stojí kvůli covidovým omezením dlouhá fronta, nevyplatí se obchodníkům na slavném Piazza San Marco ani vytáhnout rolety. Náměstí zmrtvělo, chvílemi na celé jeho úctyhodné ploše nejde ani jeden jediný člověk. Po holubech, jimiž bylo proslulé, se podařilo vytěsnit i lidi. Není tu živá duše. A do chrámu svatého Marka, tohoto skvostu byzantské architektury, který nemá v Evropě obdoby, se dostanete bez fronty bočním vchodem „na modlitbu“. Sedíte v sesli, čučíte do potemnělých kupolí s tančícími záblesky svíček a říkáte si, že takto to asi musel vidět Marco Polo, když se do města vrátil ze své čínské anabáze.

Federico vlastní gondolu, je tedy gondoliér (pro zasvěcené gondolán), a ti nemají letos na růžích ustláno. Právě zprovoznil jediné z dvacítky zaparkovaných dlouhých plavidel, uvázaných u dřevěných kůlů a překrytých černými přehozy. Zkouším štěstí, povídá, a dneska ho mám, jste už můj druhý klient. Včera nikdo, předevčírem nikdo, a zítra počítám taky nikdo, už proto, že má pršet. Za projížďku nabízí slevu, jen aby se jelo. Na trase potkáme jednu popelářskou loď, jednu vodní sanitku, policejní člun a taky jednu gondolu. Sedí v ní ovšem italský pár, žádní Číňani nebo Rusové. Cizinci v Benátkách prostě nejsou.

Člověku je až trapně, když na každém ze stovek poschoďových můstků přes kanály vytahuje mobil, aby zvěčnil tu neustále se opakující a přitom nikdy stejnou malebnost, protože to nikdo jiný nedělá. Zároveň se ovšem radujete, že se nemusíte o tu nádheru dělit, že si můžete najít nejlepší úhel bez čekání, až se vyfotí ostatní. Že kostely jsou otevřeny jen a jen pro vás, pokud jsou ovšem otevřeny. A že všichni ti Tiziánové a Tintorettové, které tam obdivujete, aspoň částečně vykompenzují uzavřená muzea a galerie.

Čím dále se putuje od centra, tím méně je zatažených rolet, tím více otevřených restaurací, tím rušněji na ulicích. Do vaporetta si to šine skupinka bělohlavých paní a pánů, evidentně nějaká nedělní taškařice pro důchodce. Na náměstí San Polo se ze stejnojmenného kostela vyhrnuly rodiny s dětmi; v prosincovém sluníčku si házejí míčem nebo skáčou přes velké švihadlo, pod dohledem paláců z dvanáctého až patnáctého století. Za „normálních“ okolností by jim do toho turisté šlapali a tlapali, nebo by si je fotili jako místní faunu. Tentokrát jim však Benátky patří, a to už od jara. Začíná jim to připadat normální. Stejně jako studentské mládeži na zmíněném Campo: v sobotu večer dokonce dotáhli zesilovač a bedny a spustili na dlažbě diskotéku. Na tucet tančících párů dohlížela řádka zamračených carabinieri, ale nezasáhli, nechali to být.

Luciano zajisté vydělává na tom, že pronajímá svůj středověký domeček turistům. Moc dobře ví, kolik lidí kolem něho strádá, protože nemají od března prakticky žádné příjmy. A je rád, že má zrovna mě, který mu zaplatí, taková ryba je dneska terno. Přesto si tuto vynucenou epizodu, tuto historickou závorku pochvaluje. Doufá a věří, že po této zkušenosti bude větší vůle příliv turistů regulovat, přinejmenším třeba nedopustit kotvení obrovitých parníků přímo u vjezdu do Grand Canal, ale někde dál, odkud bude pro tisíce pasažérů obtížnější vyběhnout na pár hodin do centra. Také by chtěl, aby úřady regulovaly pronájem bytů přes Airbnb a pokusily se znovu osídlit některé čtvrti – přesně ty, které za koronavirové doby totálně osiřely.

Ještě jedna věc zůstala netknutá na benátských ulicích za letošního podzimu – jsou to naštosované přenosné lávky připravené na aqua alta, na velkou vodu provázející pravidelně od října do prosince přílivy v Jaderském moři. Celý svět ví, jak se rok co rok Benátky zalykají touto velkou vodou, jak trpí a chřadnou, jak se vylidňují, protože na život je to tady pořád horší. Jak už nad nimi někteří odborníci lámou hůl a předpovídají jejich zánik, pokud se nestane zázrak. No a letos nic. Lávky zůstaly složené na chodnících a náměstích. Poprvé zafungoval MOSE, komplexní systém povodních hrází u průlivů do laguny, které se za velkých přílivů zvednou a ochrání město před povodní. Projekt má velký skluz, silně se prodražil a o jeho účinnosti se pochybovalo. Ale nakonec se povedl. Aqua alta nebude, holínky nechte doma, psal mi dopředu Luciano. Zázrak se stal. Benátčané tak mají letos před Vánoci dva důvody k oslavě. Přišli - na přijatelnou chvíli - o davy turistů i o povodně.

SDÍLET