Boj o evropské peníze na obnovu ekonomik. Budou obětí sporů s Maďarskem a Polskem?

Karel Barták

14. 10. 2020 • 13:10
KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Kdyby vlády Maďarska a Polska nedávaly unii stále nové důvody zabývat se stavem demokracie v těchto dvou zemích, sedmadvacítka by se celkem snadno shodla na způsobu, jak rozdělit a vyčerpat fond obnovy. Nejde o nic menšího než o 750 miliard eur, které na červencovém summitu nejvyšší představitelé schválili jako lék pro ekonomiku poškozenou koronavirovou krizí. Jenže fungování evropského společenství není a nemůže být jednoduché.

Buď budeme vzorní obránci demokratických principů a základních hodnot, ale zkomplikujeme si tím hospodářskou nápravu, protože pro ni potřebujeme souhlas všech. Nebo přivřeme oči, dáme pragmaticky přednost nápravě, ale vystavíme se tím kritice, že málo hájíme zásady a principy, které by nám měly být svaté. Hledání střední cesty mezi těmito alternativami se EU věnuje intenzivně od léta, naposledy o tom rokovali ministři zahraničí v úterý v Lucemburku.

Předsedající německý ministr pro evropské záležitosti Michael Roth usoudil, že tahle schůzka přispěla k vyjasnění pozic a pomohla hledání kompromisu. Odmítl komentovat prohlášení svého polského kolegy, že Varšava nesouhlasí s kompromisním německým postupem a přeje si návrat k červencovému usnesení. Podle Rotha je nejvyšší čas odpovědně a pružně sbližovat pozice, protože čas kvapí a nikdo si nepřeje, aby Evropská unie nedostála svým slibům ohledně pomoci strádajícím ekonomikám.  

V čem je háček? Evropská komise původně navrhla, aby se do dohody o fondu obnovy napsalo, že na peníze nedosáhne ta země, která nebude u sebe doma praktikovat vládu práva. Jenže po čtyřech dnech a nocích intenzivního jednání dospěl červencový summit pouze ke konstatování, že vláda práva je důležitá, přičemž v této souvislosti utrousil cosi o „podmíněnosti“ čerpání finančních zdrojů jejím dodržováním, s čímž Maďarsko a Polsko mají opakovaně problém. Každý si to vyložil po svém. Šéf Evropské rady Charles Michel tam četl jasné propojení, zatímco premiéři Viktor Orbán či Tadeusz Morawiecki ho neviděli vůbec.

O dva měsíc později se s tím už muselo něco dělat, tím spíš, že Evropský parlament čím dál hlasitěji žádal jasnou podmíněnost. Předsedové čtyř hlavních politických klubů v EP vydali prohlášení, že nepřipustí podrývání demokracie v Evropě. „Musíme hájit závazek, že financování (z evropské kasy) bude provázáno s vládou práva a nesmíme se sklonit pod tlakem národních vlád, které tomu vzdorují,“ napsali. Stejně vyznívala i poslední rezoluce EP schválená minulý týden. 

Evropský parlament není formálně součástí vyjednávání o tom, za jakých podmínek se bude z fondu obnovy čerpat, bude však schvalovat jeho konečnou podobu domluvenou jednomyslně vládami - včetně polské a maďarské. Jeho názory mají proto svou váhu a de facto se, aspoň nepřímo, na vyjednávání podílí. Znalci interních procesů si myslí, že dokud jsou hlavní poslanecké kluby jednotné, nebude snadné pro politické strany, které jsou u moci v zemích EU, ovlivňovat „své“ poslance v EP, aby přibrzdili a vytvořili prostor pro kompromis.

Německo, které unii do konce roku předsedá, přišlo s návrhem sankčního mechanismu pro fond obnovy i pro řádný rozpočet, který počítá s pozastavením přísunu peněz do té které země porušující zásady právního státu, ovšem „pokud toto porušování dostatečně přímo postihuje zdravou správu rozpočtu EU nebo ochranu finančních zájmů EU“. Německý velvyslanec při EU pak poslancům vyložil, že rozpočet by neměl být používán jako sankční nástroj za porušování principů. Nová pravidla by neměla suplovat článek sedm Lisabonské smlouvy, který už sankční mechanismus obsahuje, ale spíše zajišťovat, aby se evropské peníze vynakládaly správně a účelně. Ministři financí „sedmadvacítky“ toto pojetí většinově odmávli. 

Nikoli však Evropský parlament. Ve zmíněné rezoluci vyzval členské státy, aby konečně začaly brát porušování vlády práva vážně a zavedly přísnou podmíněnost výdajů z rozpočtu EU dodržováním základních principů a hodnot. Přivítal zprávu o vládě práva ve všech členských zemích zveřejněnou začátkem října Evropskou komisí, požádal však, aby vznikající mechanismus na ochranu demokracie a vlády práva byl spojen s ochranou celkového rozpočtu EU před zeměmi, které tyto hodnoty soustavně porušují.

Pokud chce předsedající Německo ukončit jednání o rozpočtových otázkách do konce října, musí obtížně hledat cestu mezi dvěma extrémy. Nemůže přistoupit na požadavky EP, protože pak hrozí, že maďarský a/nebo polský parlament neschválí fond obnovy, respektive nedají zelenou Evropské komisi, aby si ve jménu všech členských států vypůjčila peníze na mezinárodních trzích. Nemůže však ani plně vyhovět požadavkům Varšavy a Budapešti, protože se tak vystaví nebezpečí, že „fond příští generace“ Evropský parlament přeci jen potopí. Jednání tedy bude pokračovat, a to i na nejvyšší úrovni koncem týdne. Toto téma sice není na oficiálním pořadu Evropské rady, lze však předpokládat, že bude velmi přítomno, aspoň při bilaterálních nebo skupinových rozhovorech. 

Pokud by tato patová situace měla přetrvat, hrozí celé Evropské unii, že bude na konci roku bez fondu obnovy i bez sedmiletého rozpočtu. Rozpočtové provizorium by rozhodně nebylo nejlepší odpovědí na dopady krize; diskreditace v očích veřejnosti by byla citelná. Otázkou je, zda se Polsku nebo Maďarsku vyplatí se stavět do poslední chvíle na zadní, když by v důsledku samy přišly o značné finanční částky. Ani Evropský parlament by neměl důvod slavit, kdyby byl příčinou debaklu. Ten by konec konců paradoxně nejvíce potěšil skupinu čtyř-pěti „šetrných“ severních států v čele s Nizozemskem, kterým je plánované rozdávání peněz z fondu obnovy od začátku solí v očích a pod červencovou dohodu se podepsaly jen velmi nerady.

SDÍLET