KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Kdyby vlády Maďarska a Polska nedávaly unii stále nové důvody zabývat se stavem demokracie v těchto dvou zemích, sedmadvacítka by se celkem snadno shodla na způsobu, jak rozdělit a vyčerpat fond obnovy. Nejde o nic menšího než o 750 miliard eur, které na červencovém summitu nejvyšší představitelé schválili jako lék pro ekonomiku poškozenou koronavirovou krizí. Jenže fungování evropského společenství není a nemůže být jednoduché.
Buď budeme vzorní obránci demokratických principů a základních hodnot, ale zkomplikujeme si tím hospodářskou nápravu, protože pro ni potřebujeme souhlas všech. Nebo přivřeme oči, dáme pragmaticky přednost nápravě, ale vystavíme se tím kritice, že málo hájíme zásady a principy, které by nám měly být svaté. Hledání střední cesty mezi těmito alternativami se EU věnuje intenzivně od léta, naposledy o tom rokovali ministři zahraničí v úterý v Lucemburku.
Předsedající německý ministr pro evropské záležitosti Michael Roth usoudil, že tahle schůzka přispěla k vyjasnění pozic a pomohla hledání kompromisu. Odmítl komentovat prohlášení svého polského kolegy, že Varšava nesouhlasí s kompromisním německým postupem a přeje si návrat k červencovému usnesení. Podle Rotha je nejvyšší čas odpovědně a pružně sbližovat pozice, protože čas kvapí a nikdo si nepřeje, aby Evropská unie nedostála svým slibům ohledně pomoci strádajícím ekonomikám.
V čem je háček? Evropská komise původně navrhla, aby se do dohody o fondu obnovy napsalo, že na peníze nedosáhne ta země, která nebude u sebe doma praktikovat vládu práva. Jenže po čtyřech dnech a nocích intenzivního jednání dospěl červencový summit pouze ke konstatování, že vláda práva je důležitá, přičemž v této souvislosti utrousil cosi o „podmíněnosti“ čerpání finančních zdrojů jejím dodržováním, s čímž Maďarsko a Polsko mají opakovaně problém. Každý si to vyložil po svém. Šéf Evropské rady Charles Michel tam četl jasné propojení, zatímco premiéři Viktor Orbán či Tadeusz Morawiecki ho neviděli vůbec.
