České lomení rukama nad zelenou politikou EU nikomu nepomůže

 FOTO: Profimedia

Kamil Blažek

18. 11. 2020 • 08:21
KOMENTÁŘ KAMILA BLAŽKA | Green Deal (neboli Zelená dohoda pro Evropu) je dnes již vytyčená cesta, která se sice bude pořád vyvíjet, ale má jasné směřování. Druhý směr cesty představuje překonaná energeticko-klimatická politika 20. století, ke které se už vrátit nechce nikdo. Přešlapování na místě při snaze neměnit (skoro) nic není cestou vpřed, maximálně tak spadneme do oraniště.

Zelené směřování evropského kontinentu je fakt, na kterém se rámcově shodli státníci zemí EU již před delší dobou a od té doby jdou cestou postupného přetavování této filosofie do konkrétních dohod a rozhodnutí. Není to přitom jen environmentální ideologický postoj, jak se to u nás často prezentuje. Jde také o součást strategie, pomocí které chce EU postupně získat konkurenční výhodu v globálním ekonomickém systému. Takto řečeno to zní možná paradoxně, ale je nesporným faktem, že evropské státy v čele se svou největší ekonomikou – Německem – nasměrovaly do udržitelného růstu a nízkoemisní struktury svých ekonomik v posledním desetiletí enormní prostředky a zcela jistě o ně nebudou chtít přijít.

Trendy a nálady ve společnosti jsou podstatou této změny, a o ně se také tato politika opírá. Není to, jak by se někdy mohlo zdát, stoh předpisů vymyšlený „nikým nevolenými úředníky v Bruselu“. Ti samozřejmě existují, ale politika udržitelnosti a současný Green Deal vznikly, byly podporovány a jsou schvalovány na politické úrovni, tj. zástupci členských států.

Ruku v ruce s tím jde edukace spotřebitelů. Výsledek? Pro mladou generaci je dnes již nemyslitelné ignorovat ekologická témata a ve svém spotřebitelském chování preferují produkty, které respektují standardy trvale udržitelného rozvoje.

Řada výrobců spotřebního zboží se tomuto trendu pragmaticky přizpůsobila; v ostatních sektorech je vývoj pozvolnější, nicméně jasný a trvalý. Německá vláda například nyní připravuje a prosazuje zákon (tzv. Lieferkettengesetz), který bude omezovat německé podniky v tom, jaké subdodavatele mohou použít pro své výrobky právě v závislosti na tom, zda tito (zahraniční) subdodavatelé respektují lidskoprávní principy v širším smyslu, mj. i ochranu životního prostředí. Pokud ne, nebude takové zboží mít dlouhodobě na německém trhu místo. To bude velmi silný nástroj s dopadem i na Česko.

Ekologické trendy však nepodporují pouze mladí. Dokonce i v Česku, kde v politickém diskurzu dlouhodobě převažuje kritika udržitelnosti a ekologie, ukázal nedávný průzkum ústavu STEM, většina Čechů podporuje to, aby 30 % rozpočtu Evropské unie šlo v příštích letech na ekologii a boj s klimatickou změnou a chce chránit především českou krajinu. 

To, že v příštích sedmi letech půjde 30 % rozpočtu EU na ekologii a boj s klimatickou změnou, stanovila dohoda premiérů a prezidentů států EU letos v létě. Kromě toho na projekty, které naplňují požadavky na ochranu životního prostředí a politiku Green Dealu, především klimatické neutrality, cílí i významná část ze 750 miliardového unijního balíku fondu obnovy na překonání následků koronavirové krize.

Tyto obří finanční prostředky mají mj. sloužit k naplnění evropských klimatických dohod – ta původní z roku 2014 požadovala do roku 2030 snížení emisí skleníkových plynů v EU alespoň o 40 % oproti úrovni emisí z roku 1990. Ve svém letošním projevu o stavu Unie pak předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přitvrdila, když navrhla snížit emise o celých 55 %, a následoval ji Evropský parlament, který v rámci schvalování Evropského klimatického zákona 8. října požadoval snížení emisí o 60 %. Nyní uvidíme, k jakému kompromisu dospěje Evropská rada – tedy vrcholný orgán států a vlád EU. Méně než 55 % to ale asi nebude.

Můžeme nad tím kroutit hlavou i lomit rukama, ale tento trend už nezvrátíme. Bojovat proti tomu však v tuto chvíli znamená bojovat s větrnými mlýny. Je to ztráta energie, maření času a nebál bych se ani říct, že to jde proti zájmům Česka jako celku. Přesto jsme i dnes v tuzemsku stále často svědky toho, jak politici i jiné veřejné figury mediálně, alespoň na české půdě, vedou boj proti již dohodnutým cílům. Přitom jediné, co teď dává racionální smysl, je přijmout pravidla hry, která jsme i my postupně podpořili, a začít hledat a nacházet v novém matrixu nové příležitosti. Stejně, jako to dělá již nějakou dobu celý zbytek Evropy. Teď samozřejmě nemluvím o situaci, kdy se vede v EU diskuze o návrzích předpisů – tam čeští představitelé mohou a musí lobovat, často i používat silná slova a hledat spojenectví pro to, aby konečně schválený výsledek byl pro Česko co nejlepší – to je třeba případ diskuzí o snížení emisí o 55 nebo 60 % k roku 2030. Ale i zde je třeba vést každé takové vyjednávání se zřetelem k tomu, jaký asi bude výsledek, a být pragmatický – snažit se naši pozici co nejlépe zobchodovat za výjimky nebo finanční podpory. Dobrým příkladem nám zde jsou třeba Poláci.

Pokud se Češi nedokáží adaptovat, reálně hrozí, že Česko během dalšího desetiletí bude sklouzávat směrem k industriálnímu skanzenu. Dojde i k tomu, že se bude čím dál více prodražovat financování provozů a aktivit, které nebudou klimatickou neutralitu a další principy respektovat, neboť jim banky budou půjčovat za vyšší sazby (i to je součástí nových pravidel). Česko se začne posouvat na ekonomickou periferii EU – pokud se nepokusí včas modernizovat.

Finančních zdrojů na nové projekty je přitom v současné ekonomice dost – na tom se ostatně shodla řada expertů na nedávné konferenci o ekonomice a investicích, kterou pořádalo Sdružení pro zahraniční investice začátkem září v Praze. Nechybí tedy peníze, nýbrž projekty, které by byly dostatečně inovativní a v souladu s trendy a požadavky Green Dealu. Prostředky, o nichž je řeč, mají jednak podobu dotací pro neekologické výroby na útlum jejich aktivit a postupnou transformaci směrem k modernímu provozu, a dále pak programů na podporu nových ekonomických subjektů a projektů.

Je třeba zdůraznit, že podniky a firmy, které se dokážou včas zorientovat a flexibilně se transformují, respektive nabídnou produkty či služby v kvalitě a standardech nové doby, je následně budou moci zpeněžit nejen na domácím, ale na celém jednotném trhu EU, který čítá přes půl miliardy spotřebitelů. O jak velkou příležitost jde, je tedy nabíledni. Že by bylo velmi nešťastné tuto příležitost promrhat, umocňuje fakt, že česká ekonomika je jednou z nejvíce exportně orientovaných na světě. Pokud nebude schopna výrobky a služby přizpůsobit novým požadavkům, přijde o možnost exportovat.

Proto je naprosto klíčové, aby se české firmy byly schopny adaptovat. Stát by jim v tom měl pomoci – a začít třeba fundovanou analýzou dopadů Green Dealu na českou ekonomiku a české podniky, tedy jak na makro, tak mikro úrovni. Nemám však na mysli pesimistická konstatování, nýbrž kvalifikovanou analýzu příležitostí, potřeb, povinností a nákladů pro jednotlivá odvětví. Zároveň s tím by měl český stát promyslet, do jakých oblastí vědy a výzkumu poputují v dalších letech veřejné prostředky. Většina podniků nemá kapacitu na to podporovat a využívat základní výzkum, proto je zde role státu klíčová. Čím dál důležitější též bude oblast transferu technologií, tedy proud informací mezi vědeckými pracovišti a aplikovaným výzkumem, respektive byznysem. 

Z pohledu člověka, který se přes dvacet let zabývá investicemi, považuji pro české podniky za perspektivní např. technologie související s elektromobilitou – to, že přijde, je nepochybné, a s ní související služby a technologie porostou také raketově. Již proběhlá první vlna investic do výroby baterií do elektromobilů obešla Českou republiku těsným obloukem, což je škoda. Místo v Česku otevřeli investoři továrny v Polsku, Rumunsku či Srbsku. Je třeba, aby se tato situace neopakovala. S elektromobily souvisí i další, dle mého soudu perspektivní obory, například vývoj řídících systémů a IT infrastruktury. Jiným perspektivním oborem může být například technologie na skladování či přepravu vodíku nebo inovativní financování jako konkurence klasických bank.

Možností je jistě více. Je klíčové umět se v nich zorientovat, některé si vybrat a rozjet. Český stát by měl pomoci s celkovou koordinací transformace ekonomiky. Je nevyhnutelná, je v zájmu nás všech – a čas se krátí.  

Autor je předseda AFI – Sdružení pro zahraniční investice.

SDÍLET