EU vycenila zuby na Rusko a Bělorusko. Na Turecko zatím jen vrčí

Karel Barták

13. 10. 2020 • 12:49
KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Členské státy Evropské unie se jednomyslně rozhodly pro další sankce vůči Rusku a Bělorusku. I když jde v podstatě o symbolické kroky, čtěme je jako důležitý důkaz rozhodnosti unie – sankce jsou vlastně jedinou podstatnější zbraní, kterou má evropská diplomacie ve svém chabém arzenálu. Postihu včera uniklo Turecko, kterému se od ministrů zahraničí dostalo času navíc.

Situace v bezprostředním sousedství je znepokojivá. Tytam jsou časy před 20 lety, kdy si Evropská unie malovala harmonický rozvoj v okruhu spřátelených zemí. Negativně se vyvinuly zejména vztahy s Ruskem. Tam, kde Evropa čekala politické sbližování díky ekonomickému prorůstání a také společné čínské hrozbě, přišlo ze strany Moskvy stále otevřenější nepřátelství a odpor vůči Západu obecně a EU zejména. 

Ruský prezident Vladimir Putin dokáže obratně využívat jejích vnitřních rozporů a pnutí k jejímu oslabování, jak předvedl podporou brexitu nebo financováním euroskeptických stran napříč kontinentem. Umí také dobře využívat závislosti Evropy na ruských energetických zdrojích, zejména plynu a ropě. Zatím mohl počítat s jistými sympatiemi části evropských lídrů, počínaje francouzským Emmanuelem Macronem a konče maďarským Viktorem Orbánem, nehledě na Miloše Zemana. Jednomyslnost ministrů lze tedy hodnotit také jako důkaz tvrdší politiky těch států EU, které dosud spíše hledaly cesty, kudy vztahy s Moskvou urovnat.

Otrava opozičního politika Alexeje Navalného byla posledním potvrzením, pokud ho vůbec bylo třeba, že ruský režim nemá ve snaze o udržení moci a prosazení svých zájmů žádné hranice. Stala se jakousi třešničkou na špatně stravitelném dortu složeném z protiprávní anexe ukrajinského Krymu, rozpoutání války v Donbasu, sestřelení malajsijského dopravního letadla, plošného bombardování civilních cílů v Sýrii, nehledě na desítky případů kybernetických útoků a hackerských operací proti evropským zemím i Spojeným státům. Evropské sankce, které postihují skupinu zatím neidentifikovaných fyzických a právnických osob, zřejmě z ruské vojenské rozvědky, nejsou samy o sobě něčím, co by mohlo Kreml jakkoli poškodit. Jsou však vzkazem, že Evropská unie už nehodlá zavírat oči a pokračovat s Ruskem v běžných vztazích, jako by se nic nestalo.

Konec trpělivosti s Lukašenkem

Také vůči Bělorusku Evropská unie přitvrdila, když v sankcích zamířila vysoko, přímo na Alexandra Lukašenka. Pozoruhodná je změna názoru, která se udála v řádu dní – summit ještě začátkem října nechal Lukašenka na pokoji. Jenže minský diktátor tuto dobu nevyužil, aby prokázal vůli k dialogu s opozicí nebo naznačil možnost opakování prezidentských voleb. Naopak, pokračoval v surovém potlačování protestů proti zfalšovaným výsledkům hlasování. Evropa dala nyní najevo, že s ním už nepočítá pro jakoukoli spolupráci – a obrací pozornost výlučně k běloruské občanské společnosti.

Tytam jsou tedy úvahy, že Lukašenka je třeba „šetřit“ jako osobu, která umožní pokojné předání moci v Bělorusku, a to pokud možno s pomocí Kremlu. Rusko ani nenaznačilo znepokojení běloruskými volbami, neudělalo nic pro zprostředkování dialogu a na kontakty Lukašenkovy sokyně ve volbách Světlany Tichanovské v západní Evropě reagovalo tím, že na ni vydalo mezinárodní zatykač, což doslova šokovalo evropské politiky.

Varování pro „sultána“

Turecku EU vyčetla jeho bezvýhradnou podporu Ázerbájdžánu v obnoveném ozbrojeném střetu o Náhorní Karabach, ale do sankcí se jí zatím nechtělo, navzdory snaze Kypru je dostat na pořad dne. Ankara obdržela jakýsi oddechový čas do prosince, aby předvedla, že chce s Evropskou unií pěstovat přece jen korektní vztahy. Vzápětí pak přišla z východního středomoří zpráva, že turecká loď Oruc Reis obnovila sporný průzkum mořského dna v řeckých výsostných vodách, což podle vyjádření řeckého ministerstva zahraničí znamená ohrožení míru v oblasti a svědčí o tom, že si Turecko vlastně ani žádný dialog nepřeje.

Evropská unie není stát. Její zahraniční politika je průsečíkem zájmů všech 27 členů. Bývá často bezzubá a formální. Tím, že zakazuje jednotlivcům z Ruska nebo z Běloruska cestovat do EU a hrozí jim zmrazením vkladů, které tam obvykle nemají, zajisté nezastraší politiky jako je Putin, Lukašenko nebo případně příště turecký Recep Tayyp Erdogan. Posílá však signál, že politický pragmatismus má své meze a že evropské ambice jdou ruku v ruce s obranou jejích hodnot. Tato strategie je chvályhodně asertivnější než dřív, i když vůči stále obtížnějším bezprostředním sousedům sotva přinese rychlé a hmatatelné výsledky.

SDÍLET