„Farm to Fork“: reálná strategie, nebo ekologická zástěrka?

 FOTO: Profimedia

Karel Barták

28. 10. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Ministři zemědělství EU minulý týden schválili nejen návrh zemědělských výdajů na příští sedmileté období, ale také hojně přetřásaný ekologicky motivovaný dokument „Farm to Fork“, tedy „ze statku na vidličku“, který se oficiálně bohužel překládá „od zemědělce ke spotřebiteli“ a působí tak mnohem mdleji a nudněji než „eftuef“ originál titulek. 

Vedle sémantické taškařice a překladového oříšku je to obsahem nabitá „strategie“, která dosti příkře protiřečí z ekologického hlediska velmi umírněnému návrhu reformy Společné zemědělské politiky EU. Srovnání obou dokumentů potvrzuje dojem, že Evropská unie bezradně přešlapuje, pokud jde o řízení její zemědělské politiky, která přitom spotřebovává třetinu unijního rozpočtu. Ačkoli zemědělství představuje vlastně jen okrajovou ekonomickou aktivitu z hlediska podílu na HDP, je jeho význam mnohonásobně vyšší, jde-li o zásobování a výživu obyvatelstva, ale také znečišťování životního prostředí, vlivu na klima a na krajinu.

Podle Evropské komise může zemědělství za 10,3 procenta emisí skleníkových plynů v EU, přičemž 70 procent emisí způsobuje živočišná výroba, a to zejména plyny vypouštěné přežvýkavci, kterým se odborně říká enterální fermentace. Dalším velkým zdrojem je uvolňování dusičnanů z obdělávané půdy. Zemědělství je tak hlavním zdrojem jiných skleníkových plynů, než je oxid uhličitý (CO2), tedy metanu a oxidu dusného. K emisím CO2 pak přispívá potravinářský průmysl, balení, doprava či maloobchodní prodej. Radovat se můžeme z toho, že toto neblahé působení klesá – lidé jedí méně masa, takže ubývá skotu i bravu a oproti roku 1990 poklesly emise metanu o 22 procent. Rolníci hnojí uvážlivěji, takže i únik oxidu dusného šel dolů o 17 procent. S výjimkou Španělska a Kypru se to stalo všude. Přesto však je desetina emisí na zemědělský sektor nepřiměřeně vysoko. 

Nejde však jen o vliv na ovzduší. Strategie „Farm to Fork“ klade důraz na „konkurenceschopnou udržitelnost zemědělské výroby“; samo toto spojení v sobě obsahuje rozpor, který nebude snadné překonat. Aby se to povedlo, mají členské státy EU omezit používání pesticidů do roku 2030 o polovinu a používání hnojiv o čtvrtinu. Mají zajistit, aby únik živin z půdy poklesl o 50 procent. A také o polovinu omezit používání antibiotik v živočišné výrobě. Do téhož roku 2030, tedy do deseti let, by měl podíl půdy využívané k ekologickému zemědělství vzrůst na 25 procent. Tyto cíle nejsou zatím nijak právně závazné a nepromítnou se do okamžité zemědělské legislativy. I proto je členské státy schválily jednomyslně, i když Česká republika a Maďarsko s poukazem na to, že nebylo předloženo hodnocení dopadů celé strategie.

O tom, jaký má zemědělství (včetně lesnictví a rybníkářství) vliv na krajinu, biologickou rozmanitost, na životní styl a zdraví lidí, se už ví dávno. Evropská unie již několik posledních desetiletí podmiňuje distribuci části peněz určených rolníkům ekologickými ohledy. Jenže se to nedaří. Auditoři Evropského účetního dvora konstatovali letos v červnu, že dosavadní působení nevedlo k zastavení úbytku biologické rozmanitosti a degradace ekosystému, přičemž příčinou byla intenzifikace zemědělství, zaplacená z evropského rozpočtu. EU sice podmiňovala vyplácení přímých plateb zemědělcům ekologickými opatřeními, jejich vliv byl však „negativní, neutrální nebo neznámý“. 

Reformovaná zemědělská politika, jejíž obecný přístup schválili ministři minulý týden a nyní se o ni budou přít s Evropským parlamentem, obsahuje podobnou podmíněnost. Rada EU chce, aby pětina přímých plateb šla na ekologické hospodaření, parlament prosazuje dokonce třicet procent. Složitý text však umožňuje nejrůznější slevy a výjimky – například nemusí třicetiprocentní povinnost dodržet ten, kdo pošle 12 procent všech dotací nejmenším farmářům. Členské země budou společně s komisí vypracovávat víceleté strategické plány, ve kterých budou vysvětlovat, jak chtějí dosáhnout vytyčených cílů, a komise je bude schvalovat a kontrolovat. Důležité je, že komise bude brát v úvahu tzv. startovací pozici členského státu, která se napříč EU liší. Toto všechno se velmi podobá systému, který je v platnosti posledních sedm let a který, jak konstatovali evropští auditoři, neplní svůj účel. 

„Farm to Fork“ působí tedy jako jakási zástěrka, doplněk, ukázka, že evropské instituce znají situaci a moc dobře vědí, kde je problém a jak by se měl řešit. Jenže pod vlivem mocných lobby se rodí kompromisy, které sice posunují společnou zemědělskou politiku o centimetry kupředu, jenže by byly zapotřebí kilometry, má-li EU dostát cílům, které si vytyčila v „Zelené dohodě“. Je pozoruhodné, že ačkoli všechny vlády strategii schválily, řada z nich zároveň ohlásila zásadní výhrady. Hlavním argumentem, používaným také Českou republikou, je, že pokud bychom měli skutečně takto radikálně snižovat používání pesticidů a hnojiv, ohrozíme tím vlastní konkurenceschopnost a vydáme se všanc dovozcům, kteří takováto omezení nemají. 

Česká republika návrhy obsažené ve strategii „Farm to Fork“ vesměs s výhradami podpořila. Bere na vědomí vytyčené cíle, ovšem za podmínky, že bude zohledněna i minulost, tedy že nebudeme nuceni výrazně snižovat tam, kde jsme již vynaložili značné úsilí a ocitáme se kolem průměru nebo pod průměrem EU. Podle grafů Evropské komise není například spotřeba pesticidů či hnojiv v ČR vskutku nějak výjimečná. Do jednoho hektaru půdy vrážíme v současnosti 164 kilogramů hnojiv, což je o málo více než v EU průměrných 136 kilogramů – o hodně méně než nizozemských 369 kilogramů a o hodně víc než estonských 74.

Ještě lépe jsme na tom s rozlohou ekologicky využívané půdy – ukazatel 14,8 procenta je pátý nejlepší v EU. Jenže v ČR do této kategorie spadají především travnaté porosty, hlavně pastviny. Pokud by se mělo více ekologicky hospodařit na orné půdě, žádá ČR investice do zpracovatelských kapacit a do podpory odbytu biopotravin, stejně jako do výzkumu a vývoje. Bez toho nám cíl 25 procent připadá obtížně dosažitelný. Pokud jde o používání antibiotik v živočišné výrobě, poukazujeme na to, že jsme ho snížili od roku 2008 o 50 procent a vedeme si lépe než třeba Polsko, Španělsko, ale i Německo. 

Návrh reformy Společné zemědělské politiky EU, o kterém budou nyní obtížně jednat Německo jménem členských států a Evropský parlament, neobsahuje v žádné předložené mutaci ekologickou revoluci. Organizace ochránců životního prostředí, stejně jako poslanecký klub Zelených, ho označují za promarněnou šanci a dárek tradiční zemědělské lobby a zpracovatelskému průmyslu. V tomto kontextu lze na strategii „Farm to Fork“ hledět skepticky jako na seznam zbožných přání, která se postupem času možná zhmotní v reálné cíle, nebo optimisticky naopak za dodatečný a velmi konkrétní nástroj nátlaku, jehož význam a váha bude stoupat se zhoršováním ekologické situace v Evropě. 

SDÍLET