Před pětadvaceti lety, v lednu 1996, podala Česká republika žádost o členství v Evropské unii. Přístupová jednání byla zahájena o dva roky později, v roce 1998, a v roce 2004 ČR nakonec spolu s dalšími devíti kandidátskými zeměmi do EU vstoupila. Na přípravě přihlášky se zásadním způsobem podílel tehdejší šéf odboru EU na ministerstvu zahraničí Pavel Telička, který pak řídil za ČR celé vyjednávání o podmínkách členství a stal se také prvním českým stálým zastupitelem při EU. „Česko nenaplnilo svůj potenciál. Chybí vize, političtí lídři s politickou odvahou,“ ohlíží se Telička za čtvrtstoletím našeho členství v Evropské unii.
V těchto dnech je to 25 let, co Česká republika podala přihlášku na členství v Evropské unii. Psal se rok 1996. Maastrichtská smlouva byla ještě čerstvá a přijímání nových komunistických zemí se pomalu sunulo do agendy EU. Česko bylo tehdy považováno za nejlépe připraveného kandidáta, vzhledem ke své ekonomické síle, demokratické tradici první republiky, pozoruhodné sametové revoluci i sametovému rozchodu se Slovenskem a také prestiži Václava Havla. Na druhé straně byla řada „starých“ zemí EU velmi skeptická a opatrná. Sdílel jste tehdy dojem, že jsme už vlastně připraveni, stačí jen pár formalit? Také jste pak s jistým překvapením postupně shledával, jak těžké to bude?
Proces přípravy a veškerá diplomatická a politická jednání před samotnými negociacemi o přistoupení byly natolik komplexní a náročné, že člověk osciloval mezi pocity uspokojení nad dílčími úspěšnými kroky a pocity tvrdších dopadů do reality. V té době jsem však rozhodně nebyl názoru, že zbývá jen pár formalit, ani že jsme již plně připraveni. Vůle k rozšíření byla na straně některých členských států stále křehká, znalost některých našich politických elit a připravenost v některých odvětvích stále omezená. To ostatně potvrzovaly každoroční hodnotící zprávy Evropské komise.
Na české straně panovalo přesvědčení, že o nás EU nutně musí stát a že jsme lepší než všichni ostatní. Premiér Klaus v podstatě odmítal perspektivu dlouhého a obtížného vyjednávání, měl za to, že to bude snadné a že všem ukážeme, jak jsme jím řízenou transformací došli za minimální dobu do dokonalého kapitalismu. Zaměření evropského projektu, princip solidarity, sociální rozměr, to vše mu už tehdy vadilo. Souhlasíte? Jak se to projevovalo v zárodečných fázích jednání?
Premiér Klaus bohužel nikdy nepronikl hlouběji do podstaty a bezprecedentní náročnosti procesu přistoupení, a tudíž neakceptoval, že Česko v té době zdaleka ještě nebylo připravené. A to jsem se ho snažil velmi pravidelně o vývoji osobně informovat. On vlastně naší hlubší integraci do EU nikdy nefandil, když si časem sám uvědomil, že ES/EU není jen organizací volného obchodu. Ve skutečnosti jeho a vůbec česká sebestřednost a sebechvála nám jednání spíše ztěžovaly, důsledkům přesvědčení o dokonalosti našeho kapitalismu čelíme dodnes. Máte pravdu, některé klíčové hodnoty integračního procesu mu vadily, ale nejen jemu. Ostatní se za něj schovávali. A zase, má to důsledky i pro dnešek. V počáteční fázi jednání o přistoupení se to sice tolik neprojevovalo, protože jsme se tento doslova handicap snažili vykompenzovat na pracovní úrovni, ale zadělávalo to na pozdější problémy, které se projevily kolem let 98 a 99.
Přihlášku tehdy ČR doprovodila memorandem, které zůstalo v análech zaznamenáno jako výjimečný počin. I dnes, po tolika letech, je to velmi dobrý a především stále platný a pravdivý text. Bylo snadné ho prosadit u premiéra? Jak se to podařilo? Proč je dobré ten dokument připomínat?
Máte naprostou pravdu. Myšlenka doprovodit přihlášku vzešla z diskuse mezi tehdejším velvyslancem při EU J. Kreuterem a mnou. Žádná další země takto nepostupovala. Chtěli jsme EU, ale i našim občanům, snad i politikům, osvětlit, proč se o členství ucházíme, co je naší ambicí. Že to asi byl dobrý dokument, ukázala reakce v EU i ČR. Na straně Evropské komise jsme pocítili, a to doslova, překvapení, že jako nečlen jsme zvolili celkem sebevědomý a kritický tón. No a v Česku jsme měli problém se schválením ve vládě. Asi jsme trefili ten správný střed. Tehdy mi volal ze zasedání vlády můj ministr, Josef Zieleniec, že memorandum ve stávajícím znění přes Klause neprojde, že je příliš proevropské. Text byl napsán přímo v anglickém jazyce. Byl jsem povolán na Úřad vlády a společně s jazykově vybavenými pány Tigridem a Outratou jsem ho měl modifikovat. A jak už to někdy tak bývá, po formulačních změnách a polemikou nad nimi byl text nakonec ještě proevropštější. Takto byl nakonec schválen, i když na chodbě mi to premiér dal sežrat. Coby velmi mladý ředitel odboru jsem si myslel, že tím končím. Václavu Klausovi slouží ke cti, že se po mně v dané věci již nevozil. Bylo by fajn text občas připomenout, protože doprovodil naši přihlášku, představuje jakýsi závazek Česka a navíc si myslím, že ty důvody uvedené jsou nadále aktuální.
Pětadvacet let je historicky krátká doba. Dokázali jsme podat přihlášku, sladit legislativu, vyjednat podmínky členství, překonat všechny nástrahy, vstoupit spolu s devíti dalšími zeměmi v roce 2004, tedy za pouhých osm let. Dnes se ve „staré“ EU žehrá často na to, že to bylo moc rychle, že se nemělo tak spěchat. Důvodem bývá obvykle nedemokratické sklouzávání Polska a Maďarska, ale ani Česko nebo Slovensko zcela neobstojí při prověrce dodržování zásad právního státu. Co myslíte, měla být EU opatrnější? Měla třeba zachovat praxi pravidelných výročních zpráv? Udržet nové země ve střehu?
Příliš mnoho dobrých otázek. Nemyslím si, že pozdějším rozšířením bychom docílili čehokoliv pozitivního. Přistupující země by byly rozladěné, připravenost by zásadně lepší nebyla. Problémy právního státu některých nových členů ostatně přišly až roky po vstupu. Nebo se pak podívejme na země jako Estonsko, které nikdy žádné podstatnější problémy nepředstavovalo a do EU nevnášelo. Je spíše otázkou, zda přistoupení tolika zemí najednou, a nejen v této vlně, nebylo na EU a její veřejnost přeci jen příliš a zda některé země byly skutečně dostatečně připravené. Tento můj názor asi není příliš populární, ale sám určité pochybnosti mám. Pravidelné hodnotící zprávy svůj účel plnily, byl to ten bič a v ČR zafungovaly především v roce 1999, kdy jsme skoro vypadávali z první vlny rozšíření. Je otázkou, zda by fungovaly v období členském. Navíc, rozhodně bych nebyl pro tak zásadní rozlišování mezi starými a novými členskými státy. Možná by stačila větší odvaha EK plnit roli strážkyně smluv a využívat nástroje, které má, jakož i méně politického pokrytectví při toleranci některých, když dovolíte, úletů v členských státech.
Byl jste členem Coreperu, kde se projednávají všechna stěžejní rozhodnutí EU, členem Evropské komise, poslancem Evropského parlamentu. Takž jste si „ohmatal zevnitř“ všechny klíčové instituce EU, víte, jak se chovají a jak hodnotí členské státy. Sdílíte názor, že ČR nevyužívá dostatečně své členství v EU? Že ji není vidět, obvykle se jen veze, nepodílí se na významných iniciativách, jde jí jenom o peníze, nemá žádnou vizi, jak by se měla EU do budoucna vyvíjet? Pokud ano, tak řekněte, čím to je? Proč jsme si ještě nezvykli, že EU jsme MY a ne ONI?
Možná bych volil méně silná slova, nicméně i já musím, bohužel, konstatovat, že ČR nenaplňuje ke škodě svých občanů a hospodářských subjektů svůj potenciál. Přitom právě Česko bylo jednou z mála zemí, které měly v očích občanů EU legitimizovat tak razantní rozšíření unie. Česko nedostatečně využívá výhody členství, nepředkládá vlastní iniciativy, spíše se veze, při tzv. prosazování svých zájmů se omezuje na blokování jiných. Tedy aktivně, iniciativně a konstruktivně neusměrňuje další vývoj. Dokonce si myslím, že nemá jasnou, propracovanou, konzistentní a politicky vydiskutovanou evropskou politiku. Politici, když hodnotí výhody členství, mluví krátkozrace vesměs jen o penězích. To je vskutku nepochopení. Důvodů tohoto stavu je asi více, ale kořeny mají právě v devadesátých letech. Ten málo zainteresovaný přístup a odtažitost politické reprezentace se s námi nesou od té doby. Chybí vize, političtí lídři s politickou odvahou. Politické elity potřebují Brusel, aby na něj svalovaly vinu, často za své vlastní chyby, přitom úspěchy jsou jen a jen jejich. Vlastně ještě nepochopili, že EU jsme i my. Že ji můžeme a máme usměrňovat, že jsme spoluodpovědní za vývoj.
Jaká je po 25 letech „soužití“ s EU celková image České republiky v Bruselu a v hlavních městech zemí, které byly v unii před námi a s nimiž jsme vyjednávali o členství?
Smíšená. Velmi dobře hodnotí naše diplomaty a úředníky v Bruselu. Jinak by vám asi odpověděli podobně jako já na předchozí otázku. K tomu je třeba přidat chování a mělkost názorů prezidenta a kauzy a sobeckost premiéra, které naší pozici v nejrůznějších jednáních dále oslabují.
Jednu aktuální – prožíváme momentálně nebývalý globální malér v podobě pandemie koronaviru. V Evropě na sebe EU vzala obrovskou roli koordinátora společné odpovědi na tuto hrozbu, včetně zakázek na vakcíny a jejich distribuci pro všechny občany zemí EU. Je to těžká a nevděčná úloha, navíc v oblasti, kde EU normálně nemá pravomoci, a tudíž také žádné zkušenosti. Až na výjimky (například premiér Babiš) klady této práce málokdo zpochybňuje. O čem to podle vás svědčí?
Správně říkáte, že EU v dané oblasti má minimální kompetence. Přesto připusťme, že start EU při řešení této pandemie byl nejistý a pomalý. To ale nejde vzhledem ke kompetencím za Bruselem, řekněme Evropskou komisí, ale za členskými státy. Ani nám nic nebránilo přijít s návrhy konkrétní spolupráce, s vlastními iniciativami anebo zadáními pro EK. Pro úplnost dodávám, že právě v takových situacích je leadership EK neocenitelný a ten jsme v počátcích řešení možná postrádali. Nyní můžeme zodpovědně tvrdit, že klady jednoznačně převažují. Spokojenost mezi členskými státy převládá a kritiku slyšíme možná spíše v alibistické rovině, kdy někdo chce svoji liknavost házet na jiného. Osobně bych tuto pandemii doporučil vyhodnotit tak, že jsou důvody pro určitou míru harmonizace v oblasti zdravotnictví. Žádná země se s pandemiemi nedokáže popasovat sama.
