I nový sedmiletý finanční rámec Evropské unie, který dostal do vínku 1,1 bilionu eur, počítá s troškou peněz na kulturu. Ba co víc, po dlouhé tahanici mezi institucemi dostane program Kreativní Evropa, což je jediný grantový titul vyhražený výlučně kultuře, celých 2,4 miliardy eur. Tedy pořád jenom nějaké dvě desetiny procenta evropského rozpočtu, ale přece jen o 600 milionů víc než v minulém období 2014-20. Když se vezme v úvahu, že částka určená v minulém období na záruky z půjček pro kulturní sektor se přesunula do nástroje zvaného InvestEU, budou mít kulturní operátoři v zemích „sedmadvacítky“ k dispozici navíc skoro celou miliardu.
Proč se rozepisovat o programu, který je nicotný ve srovnání se strukturálními fondy nebo zemědělskými dotacemi? Už proto, že jeho existence není vůbec samozřejmá. Evropská unie nemá žádné pravomoci v oblasti kultury, o tu se starají výlučně členské země. Při vyjednávání nových rozpočtů se tak vždycky najdou zástupci vlád, ale i institucí EU, kteří pochybují o nezbytnosti dál pěstovat program, který je pod jejich rozlišovací schopnost a vypadá trošku jako nějaký truc nebo naschvál; tím spíš, že je kvůli své trpasličí velikosti administrován přímo z Bruselu – národní úředníci si tedy nešáhnou ani na jedno euro.
Tentokrát bylo vlastně dobré, že závěrečná fáze jednání o podobě nového programu se odehrávala už za koronavirové pohromy. Po schůzi Evropské rady loni v červenci, kde bylo rozhodnuto jak o sedmiletém rozpočtu, tak o „fondu obnovy“ jako náplasti pro krizí poničené evropské ekonomiky, se zdálo, že kultura zůstane stranou s necelými dvěma miliardami na sedm let, nebo se rozpustí v nějakém jiném programu EU. Pak se ovšem do věci vložil Evropský parlament, který dlouhodobě podporuje přeshraniční šíření kulturních děl a statků uvnitř EU. Dodatečnou munici dodala druhá podzimní vlna lockdownů a karantén, jež připravila o živobytí umělce napříč kontinentem a přitáhla pozornost k jejich trápení a zároveň odhalila nezbytnost sektor digitalizovat, aby se díla dostala k lidem domů. Konečný výsledek je lepší, než původně navrhovala Evropská komise.
Kreativní Evropa může vypadat jako kapka v moři národních kulturních rozpočtů a dotací; je to ovšem jediný zdroj financí, který soustavně a cílevědomě podporuje a prosazuje šíření kultury přes hranice v evropském prostoru. Zahrnuje i takové aktivity, jako je výběr „Evropských hlavních měst kultury“ či vyhlašování evropských cen pro začínající umělce v literatuře, populární hudbě, architektuře a za výjimečné počiny při ochraně kulturního dědictví. Mimořádně rozmanité evropské prostředí je zajisté terno, ale zahrnuje v sobě množství bariér, jazykových i jiných, které ztěžují pohyb umělců a uměleckých děl ze země do země. Program se soustřeďuje takřka výlučně na tuto výseč, opomíjenou národními rozpočty. Drtivá většina peněz je vynakládána na to, aby filmy, opatřené dabingem či titulky, našly cestu do kin v co nejvíce evropských zemích. Aby divadelníci, muzikanti nebo výtvarní umělci měli možnost se inspirovat v zahraničí a konfrontovat své umění s kolegy z jiných zemí. Aby nabídka kulturního vyžití pro širokou veřejnost byla pestřejší a zajímavější.
