Lídři EU schválili sankce proti Bělorusku a shodli se na „strategické autonomii“

 FOTO: Reuters

Karel Barták

02. 10. 2020 • 16:57
Mimořádné zasedání Evropské rady (1. a 2. října) bylo svoláno hlavně proto, aby si šéfové států a vlád uvolnili ruce pro těžší témata, která je čekají na příští, tentokrát řádné schůzi už za 14 dní. Odklidili proto z cesty několik naléhavých zahraničněpolitických úkolů a vytyčili koncepci „strategické autonomie“, která znamená do jisté míry rozchod s velkorysým multilaterálním otevřením a je reakcí jak na vývoj ve světě, zejména v USA, tak na pandemii koronaviru.

Unijní lídři podle očekávání konečně vyhlásili sankce proti běloruskému režimu. Kypr, který usnesení několik týdnů blokoval, již dost dobře nemohl vzdorovat tlaku ostatních a pokračovat v obstrukci. Spokojil se proto s usnesením ohledně Turecka, které ovšem nezavádí sankce proti této zemi, jak si Kypřané přáli, ale pouze jimi vyhrožuje. Jedním dechem zároveň vyzývá Turecko k dialogu a nabízí lepší zacházení, pokud na něj Ankara přistoupí.

„Je třeba nastolit restriktivní opatření,“ shodli se lídři sedmadvacítky na adresu běloruského režimu, který se dopouští nepřijatelného násilí proti pokojným demonstrantům a dalších surovostí. V překladu to znamená okamžité zavedení sankcí proti čtyřem desítkám představitelů, kteří mají toto násilí na svědomí, a také těm, kdo se podíleli na falšování výsledků prezidentských voleb. Prezident Lukašenko mezi nimi není, ačkoli si to řada zemí včetně ČR přála. Francouzský prezident Emmanuel Macron vysvětlil, že Lukašenko byl vynechán proto, aby mohl dát Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) souhlas se zprostředkováním jednání mezi jeho režimem a opozicí. Kdyby ho EU potrestala, mohl by to odmítnout, uvedl Macron s tím, že je vždycky možné Lukašenka na seznam doplnit.

Běloruský prezident má tedy nyní na vybranou – buď dovolí OBSE, aby se zabývala vnitřním pnutím v jeho zemi, nebo bude potrestán jako ostatní, tedy se mu zmrazí konta v EU, pokud tam nějaká má, a nebude moct cestovat do zemí unie. Těžko říct, nakolik jsou tyto hrozby opravdu citelné. Případné zapojení OBSE má však výhodu v tom, že by se na řešení podílelo také Rusko jako člen této organizace – a podle části evropských státníků v čele s Macronem se žádné urovnání v Minsku bez Moskvy neobejde.

„Jednání to bylo dlouhé a chvílemi obtížné, ale nakonec velmi úspěšné,“ radovala se v noci na pátek kancléřka Angela Merkelová. Měla tím hlavně na mysli usnesení ohledně Turecka, které nejenže odstranilo zmíněný kyperský blok, ale nabídlo Ankaře cestu ven ze současné slepé uličky, kam ji zavedla prospekce a první vrty do plynových nalezišť pod mořským dnem ve vodách, které Kypr či Řecko považují za svou ekonomickou zónu.

EU na nejvyšší úrovni Turecku v podstatě vzkázala, že by se mělo „snažit skoncovat s touto ilegální činností“ a posadit se k jednacímu stolu, a to jak s unií, tak bilaterálně s Kyprem a Řeckem. Pokud to udělá, je EU připravena přistoupit na „modernizaci“ celní unie s Tureckem, na usnadnění obchodu a také „mezilidských vztahů“, což lze interpretovat jako ochotu EU jednat o bezvízovém styku, jehož se Turecko dlouhá léta domáhá. Choulostivé otázky kolem toho, komu patří mořské dno, ve které části východního Středomoří a kdo a za jakých podmínek tam může co těžit, by se měla pokusit vyřešit konference, jejímž svoláním byl pověřen vysoký představitel EU Josep Borrell.

Na usnesení je pozoruhodné už to, že se na něm 27 členských zemí shodlo. Vztahy s Tureckem jsou nesmírně složité. Nejenže je členem NATO jako většina unijních zemí a stále ještě kandidát na členství v EU, ale je to také země, na jejímž území žijí čtyři miliony syrských běženců, kterým vláda za evropské peníze zatím celkem účinně brání se masově přesouvat do EU. Turecko se v poslední době dopouští vojenských operací v Sýrii a v Libyi, což silně znervózňuje některé evropské země, zejména Francii. Jeho otevřená podpora Ázerbájdžánu v konfliktu o Náhorní Karabach tuto nervozitu jen zvyšuje. Jde tedy o sled ožehavých témat, které se týkají nejen Evropy a Turecka, ale také Ruska, Egypta, Izraele, ba Spojených států. Unie tak na nejvyšší úrovni umlčela Kypr a nabídla Turecku „okno příležitosti“ do prosince v naději, že projeví ochotu jednat. Pokud ho nevyužije, lze se vždy vrátit k tvrdším opatřením.

Strategická autonomie, pandemie a rozpočet

V usnesení summitu se poprvé vyskytuje relativně nový pojem „strategická autonomie“. Je plodem diskuse posledních měsíců o tom, zda EU striktním uplatňováním vnitřních pravidel pro hospodářskou soutěž a státní pomoc i dodržováním norem WTO vlastně sama sebe nepoškozuje, když její podniky čelí konkurenci ze zahraničí, kde platí mnohem měkčí pravidla. Evropská komise by napříště neměla bránit fúzím, které by vedly ke vzniku mocných a světově konkurenceschopných „evropských šampionů“. Měla by také usnadňovat podporu pro špičkové podniky v oblasti digitálních technologií, kde je Evropa nadále značně závislá na zahraničí, ačkoli si „digitalizaci“ vytyčila vedle ozdravení klimatu za velký cíl svého snažení.

Potřeba posílit zmíněnou „autonomii“ je v neposlední řadě také vyvolána pokračující pandemií koronaviru, která už na jaře bolestně odhalila závislost kontinentu na dovozu zdravotnických pomůcek a přístrojů. V debatě, kterou to vyvolalo, se přišlo na to, že to nejsou jen nějaké roušky a respirátory, ale že na dovozu běžných či méně běžných léků z Číny a dalších zemí závisí léčení a tudíž zdravotní stav milionů Evropanů. Evropská komise má přijít s nápady, jak zjednat nápravu a vrátit aspoň část výroby do EU, navzdory pravidlům trhu či Světové obchodní organizace.

Neuspokojivá není ani momentální situace, kdy většina zemí unie čelí druhé vlně pandemie. Předsedkyně komise Ursula von der Leyenová usoudila, že vlády i instituce EU „musí odvádět lepší práci“ při koordinaci vyhodnocování situace a opatření, která přijímají. O nedostatečné součinnosti v EU mluvil také český premiér Andrej Babiš. Německo, které unii od července předsedá, se zatím marně snaží sladit postupy vlád při vyhlašování různých omezení a domluvit aspoň stejné barvy a stejná kritéria pro celoevropský „semafor“, aby lidé měli větší jistotu při cestování.

Pověstným „slonem v místnosti“ byl na summitu nepochybně rozpočet EU na příštích sedm let a mimořádný Fond obnovy, tedy 1,8 bilionu eur, na kterých se státníci EU domluvili v červenci. Od té doby uplynuly dva měsíce a nad velkolepým rozpočtem se začaly stahovat mraky. Zaprvé proto, že Evropskému parlamentu se nelíbí škrty v některých kapitolách řádného sedmiletého rozpočtu, které se staly obětí těžkého vyjednávání o fondu obnovy, a žádá nápravu. Kde však vzít dodatečné peníze? Od srpna se už konalo pět schůzí takzvaného trialogu, za účasti rady, parlamentu a komise, aniž se našla východiska.  

Další zádrhel je ještě političtější. Červencové usnesení obsahuje větu, ve které se zdůrazňuje význam dodržování vlády práva. V této souvislosti se tam píše o „podmíněnosti“, přičemž přesný postih pro případ porušení má být navržen komisí a schválen Radou EU, a to kvalifikovanou většinou. Předsedající Německo předložilo tento týden kompromisní znění příslušného článku, které se ovšem řadě západních zemí jeví jako příliš měkké a Polsku nebo Maďarsku jako nepřijatelně tvrdé.

Navýšení rozpočtu EU o fond obnovy ve výši 750 miliard eur musí schválit parlamenty všech členských států, což dává Budapešti a Varšavě do ruky mocnou zbraň. Pokud jim nebude znění článku o vládě práva vyhovovat, prostě ratifikaci neprovedou. Evropská unie pak nebude mít onu mimořádnou a tolik oslavovanou odpověď na ekonomický propad způsobený pandemií; nebude mít ani rozpočet, ale jen rozpočtové provizorium. Do konce roku zbývají přitom pouhé tři měsíce. Předseda Evropské rady Charles Michel proto řekl, že jde o zcela zásadní věc, vyžadující „silnou politickou vůli“. Na její potvrzení si počkáme dva týdny.

SDÍLET