Přinesla-li něco budapešťská schůzka maďarského premiéra Viktora Orbána se šéfem polské vlády Mateuszem Morawieckim a vůdcem italské Ligy Matteem Salvinim, tak to bylo potvrzení, že Orbán velmi touží sjednotit evropskou krajní či krajně konzervativní, nacionalisticky a euroskepticky orientovanou pravici, a to pokud možno pod svým vedením. Setkání ovšem vyznělo naprázdno, důkaz toho, že na tomto křídle evropské politiky zdaleka nepanuje v mnoha důležitých věcech politické i ideologické souznění. Ale byl to první krok, po kterém budou následovat další.
Po dvou letech v podstatě nepřetržitých sporů, které často působily spíše jako fraška než vážná diskuse, nakonec začátkem března Orbán poručil tuctu svých poslanců, aby vystoupili z klubu Evropské lidové strany v Evropském parlamentu. Po dlouhých 20 letech tak zpřetrhal pouto s největší politickou „rodinou“ v Evropě, do které ho přivedl jako zaníceného antikomunistu a ambiciózního křesťanského politika tehdejší kancléř Helmut Kohl, jehož Orbán dodnes vzývá jako svůj vzor.
Osiřelí poslanci od té doby přemýšlejí, kam se vrtnout; lépe řečeno za ně přemýšlí jejich boss v Budapešti. Mají v podstatě tři možnosti – buď posílí klub Evropských konzervativců a reformistů (ECR), oslabený odchodem britských Toryů, kde hřadují také poslanci PiS nebo české ODS. Morawieckého slova na zmíněném sezení zněla jako pozvání do tohoto spolku a sám Orbán se dlouhodobě netají záměrem posilovat a prohlubovat vztahy s PiS. ECR jsou považováni za euroskeptiky, kritické k současné podobě a politice EU, ale zároveň za ještě přijatelné partnery pro provádění většinové evropské politiky.
Druhou alternativou by bylo se přimknout ke klubu Identita a demokracie (ID), kde hraje prim právě Salviniho Liga, ale také francouzské Národní shromáždění Marine Le Penové, belgický Vlámský spolek či česká SPD, tedy strany, které se hlásí spíše až k fašizující ultrapravici a také ji v nejednom případě reprezentují. Jde o strany otevřeně xenofobní až rasistické, jejichž program je postaven do značné míry na odporu proti přijímání uprchlíků do Evropy. To je také to, co nejvíce sbližuje Orbána se Salvinim, ale také s Giorgiou Meloniovou, předsedkyní Bratři Itálie (Fratelli d'Italia), vnímanou ještě napravo od Salviniho. Ten jel do Budapešti mimo jiné proto, že chtěl přemluvit Orbána, aby jeho „dvanáctka“ přešla pod barvy ID. Pokud by se to povedlo, ID by narostla za 74 na 86 poslanců a výrazně se tak vzdálila ECR, čítající už jen 62 poslanců.
Třetí cestou, o které se v Budapešti nepochybně přemýšlí, je jaksi zařídit spojení obou formací a vytvořit tak velmi silnou superkonzervativní pravicovou sílu, která by v EP teoreticky disponovala 146 křesly a stala se tak jeho třetím největším klubem po lidovcích a socialistech. Naplnění by tak došlo volání maďarského tribuna po „evropské demokratické pravici“, které zplna hrdla praktikoval před předloňskými volbami do Evropského parlamentu, kdy vedl nepěknou až hnusnou kampaň útočící na George Sorose a také na tehdejšího předsedu Evropské komise a významného politika EPP Jeana-Clauda Junckera. Euroskeptická pravice nakonec neslavila takové úspěchy, jaké jí předpovídaly některé průzkumy, a Orbán byl rád, že ještě na nějaký čas může zůstat v EPP.
