Polsko je rozpolcené. Konzervativní kabinet ve vybraných otázkách „utahuje šrouby“, což se naposledy ukázalo při schválení zákona silně omezujícího možnosti interrupce. Odpor, který to vyvolalo, je největší, jakému vládní strana Právo a spravedlnost dosud musela čelit. V této atmosféře jako by se téměř zapomnělo na jednu z nejvýznamnějších událostí moderních polských dějin: přesně před třiceti lety byl zvolen prezidentem republiky vůdce protikomunistické opozice Lech Wałęsa.
Vzhledem k tomu, že politická kariéra faktického vládce Polska, šéfa Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosława Kaczyńského, je s bývalým prezidentem – v dobrém i ve zlém – poměrně úzce spojena, je o důvod víc, proč se podívat na to, jak osudově Wałęsa dnešní Polsko ovlivnil. Tím spíš, že jeho příběh je jedním z největších nejen v moderních polských, ale i evropských a světových dějinách.
Je to příběh, jak se rodák ze zapadlé vesničky Popowo jihozápadně od Toruńě, kluk vychovaný v přísně katolickém duchu tatínkem-tesařem a maminkou, jež byla v domácnosti, stal z elektrikáře v gdaňských loděnicích vůdcem nezávislého odborového hnutí Solidarita (Solidarność; 1980), nejznámějším vězněm (1981–1982) polského totalitního režimu, laureátem Nobelovy ceny míru, tvůrcem první nekomunistické vlády ve východním bloku (1989) a ve finále polským prezidentem (1990).
Zřejmě nejlepším, byť přirozeně kontroverzním portrétem dnes již bývalé hlavy státu je film, který v roce 2013 natočil všemi ctěný národní klasik Andrzej Wajda – „Wałęsa: Člověk naděje“ (Wałęsa. Czlowiek z nadziei). Navzdory všem možným výtkám, jichž se dočkal, je Wajdův Wałęsa živý, opravdový a hlavně uvěřitelný. Ať už jako šéf odborů schopný strhnout svou odvahou a svým živočišným charismatem davy dělníků, jako (maličko komický) fanfarón předvádějící se před legendární italskou novinářkou Orianou Fallaci, kterou chce za každou cenu oslnit, jako chlap tvrdý jako žula, jenž se nehodlá za žádnou cenu sklonit před rigidní bolševickou diktaturou, i jako muž pochybující čas od času o své síle a utíkající do náručí své jinak submisivní ženy, jako vězeň a jako budoucí prezident.
