Polsko a odkaz „muže, který svrhnul komunismus“. Třicet let od zvolení Lecha Wałęsy prezidentem

Polsko je rozpolcené. Konzervativní kabinet ve vybraných otázkách „utahuje šrouby“, což se naposledy ukázalo při schválení zákona silně omezujícího možnosti interrupce. Odpor, který to vyvolalo, je největší, jakému vládní strana Právo a spravedlnost dosud musela čelit. V této atmosféře jako by se téměř zapomnělo na jednu z nejvýznamnějších událostí moderních polských dějin: přesně před třiceti lety byl zvolen prezidentem republiky vůdce protikomunistické opozice Lech Wałęsa.

Vzhledem k tomu, že politická kariéra faktického vládce Polska, šéfa Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosława Kaczyńského, je s bývalým prezidentem – v dobrém i ve zlém – poměrně úzce spojena, je o důvod víc, proč se podívat na to, jak osudově Wałęsa dnešní Polsko ovlivnil. Tím spíš, že jeho příběh je jedním z největších nejen v moderních polských, ale i evropských a světových dějinách.

Je to příběh, jak se rodák ze zapadlé vesničky Popowo jihozápadně od Toruńě, kluk vychovaný v přísně katolickém duchu tatínkem-tesařem a maminkou, jež byla v domácnosti, stal z elektrikáře v gdaňských loděnicích vůdcem nezávislého odborového hnutí Solidarita (Solidarność; 1980), nejznámějším vězněm (1981–1982) polského totalitního režimu, laureátem Nobelovy ceny míru, tvůrcem první nekomunistické vlády ve východním bloku (1989) a ve finále polským prezidentem (1990).

Zřejmě nejlepším, byť přirozeně kontroverzním portrétem dnes již bývalé hlavy státu je film, který v roce 2013 natočil všemi ctěný národní klasik Andrzej Wajda – „Wałęsa: Člověk naděje“ (Wałęsa. Czlowiek z nadziei). Navzdory všem možným výtkám, jichž se dočkal, je Wajdův Wałęsa živý, opravdový a hlavně uvěřitelný. Ať už jako šéf odborů schopný strhnout svou odvahou a svým živočišným charismatem davy dělníků, jako (maličko komický) fanfarón předvádějící se před legendární italskou novinářkou Orianou Fallaci, kterou chce za každou cenu oslnit, jako chlap tvrdý jako žula, jenž se nehodlá za žádnou cenu sklonit před rigidní bolševickou diktaturou, i jako muž pochybující čas od času o své síle a utíkající do náručí své jinak submisivní ženy, jako vězeň a jako budoucí prezident.

Ukielski: Potřebujeme norimberský proces pro komunisty. Západ jejich zločiny podceňuje

Když Lech Wałęsa 9. prosince 1990, tedy přesně před třiceti lety, v prezidentských volbách drtivě porazil úřadujícího premiéra, prominentního katolického intelektuála Tadeusze Mazowieckého (již v prvním kole) a senzaci voleb, kanadského byznysmena polského původu Stanisława Stana Tymińského (v druhém kole) a stal se hlavou státu, bylo konečně i těm nejskeptičtějším ze skeptických jasné, že „čas komunismu skončil“ a že je tu naplno nová, převratná doba – devadesátá léta, která – vzpomínáte si? – tolik voněla svobodou a vírou v to, že teď už bude jen a jen dobře.

Rok 1990

Skutečnost byla přirozeně složitější, stejně jako již načrtnutá Wałęsova osobnost. Zemitý Wałęsa jako by v úřadu čas od času zapomínal, že už není odborářským vůdcem kritizujícím vládní moc, ale prvním mužem země, který je za její vývoj (spolu)odpovědný. Připočteme-li k jeho nesčetným, často kuriózním politickým excesům a faux pas ne zcela zvládnutou ekonomickou transformaci (spojenou především, byť ne úplně oprávněně, s ministrem financí Leszkem Balcerowiczem), nebylo zase až tak velkým překvapením, že Wałęsa v prezidentských volbách v roce 1995 prohrál s kandidátem levice, bývalým vůdcem polských „svazáků“ a příslušníkem komunistické nomenklatury Aleksanderem Kwaśniewským. Jakkoli byla tato porážka pro Wałęsu zdrcující, ještě trpčí, a hlavně nesmírně ponižující (doma i v zahraničí) byl „výprask“, který utrpěl ve snaze o politický comeback v roce 2000, kdy skončil ve volbách hlavy státu až na sedmém místě s jedním procentem hlasů.

Jak se to mohlo stát? Jednoduše – Lech Wałęsa totiž naprosto nepochopil, jak a v čem se doba a polská společnost během několika málo let změnily. Působil jako „politický dinosaurus“ z jakýchsi strašlivě vzdálených, skoro neuvěřitelných časů. Jeho zmíněné fanfarónství, demonstrativní příklon ke katolicismu, na odiv vystavovaný machismus a příkré, velmi nevybírané odsudky homosexuálů, abych uvedl alespoň několik konkrétních příkladů – nic z toho již (ani ty konzervativní) Poláky nefascinovalo, ale naopak odpuzovalo a, ještě hůř, nudilo. Polská pravice už měla jiné hrdiny, kteří sice pocházeli z „Wałęsovy líhně“, bývalý prezident z nich ale neměl ani trochu radost.

Muži, o nichž je řeč, dvojčata Lech a Jarosław Kaczyńští, absolventi právnických studií, kteří se v 70. letech zapojili do opozičních odborářských struktur, z nichž v roce 1980 vznikla Solidarita, byli Wałęsou výrazně ovlivněni a v přelomových letech s ním velmi úzce spolupracovali. Nejen že se podíleli na dnes již legendárních jednáních, jejichž výsledkem bylo ustavení první nekomunistické vlády ve střední a jihovýchodní Evropě; po Wałęsově zvolení prezidentem se stali jeho nejbližšími spolupracovníky – Lech jako poradce pro otázky národní bezpečnosti a Jarosław jako mocný vedoucí kanceláře hlavy státu.

Walesa, prosinec 1990

Poté, co se Kaczyńští s prezidentem, který nehodlal slepě následovat jejich doporučení a rady, rozešli ve zlém, se na politické scéně nějakou dobu hledali, v roce 2001 ale založili sociálně konzervativní stranu Právo a spravedlnost a ještě v témže roce s ní pronikli do parlamentu; Lech se stal nejprve primátorem Varšavy a poté – po Alexanderovi Kwaśniewském – prezidentem země, Jarosław pro změnu (poměrně krátce) premiérem, dlouholetým šéfem opozice v době dominance Tuskovy Občanské platformy a konečně, po smrti bratra, jenž s dalšími představiteli státu zahynul v dubnu 2010 při leteckém neštěstí, a po vítězství PiS ve volbách z roku 2015 faktickým vládcem státu, byť až do letoška nezastával žádný vládní post a řídil „své“ kabinety ze zákulisí.

Nejnebezpečnější byl Havel, Vaculík byl psychopat. Známý psychiatr Plzák hlásil StB i informace o pacientech

Jak jsem už pro INFO.CZ napsal, Kaczyńského vláda je tradicionalistická, usilující o důsledné odpoutání se od komunistické a postkomunistické minulosti, snažící se potírat korupci a nepotismus, jež patřily v uplynulých letech k hlavním problémům země. Prosazuje štědrou sociální politiku a silnou roli státu ve společnosti obecně, ale je to také vláda usilující o vliv na média a „zkrocení opozice“ (jež mluví například o jejím „neakceptovatelném tažení proti nezávislému soudnictví“) a také vláda úzce spolupracující s katolickou církví, s níž se shoduje v názoru na řadu otázek (odpor vůči registrovanému partnerství homosexuálů, zákaz interrupce, zákaz eutanázie atd.). Současně je to i vláda odmítající „diskriminační opatření Evropské unie“ v souvislosti s údajným nedodržováním zásad právního státu v Polsku, které Brusel hodnotí dlouhodobě negativně.

To, že je Polsko rozpolcené, ukázaly prezidentské volby z léta letošního roku, ve kterých kandidát PiS, úřad obhajující Andrzej Duda, až ve druhém kole a jen velmi těsně porazil opozičního starostu Varšavy Rafała Trzaskowského. Současná krize, vyvolaná v úvodu zmíněným zákonem omezujícím interrupce, toto rozdělení země jen potvrzuje. O tom, že Právo a spravedlnost má určité problémy, svědčí mimo jiné i fakt, že Jarosław Kaczyński vstoupil jako vicepremiér osobně do vlády, kterou teď už skutečně jen čistě formálně řídí Mateusz Morawiecki. Jak souboj o „duši Polska“ mezi konzervativci a liberály skončí, je v tuto chvíli těžké předvídat. PiS má po opakovaném vítězství v parlamentních volbách z roku 2019 dost času na to, aby zkonsolidovala své postavení, jež je v posledních měsících poněkud otřesené; Občanská platforma má pro změnu čas na ukončení vnitřních sporů (spočívajících mimo jiné v tom, kdo bude jejím lídrem, schopným vést ji úspěšně do příštích voleb), takže uvidíme.

KAPITOLA — rozhovor s Andrejem Ruščákem o Polsku

A jak s tím vším souvisí Lech Wałęsa a jeho (takřka zapomenuté) vítězství v prezidentských volbách z roku 1990? Velmi úzce, proto také tento text píšu. Současné Polsko, stále ještě „Kaczyńského Polsko“, je totiž do značné míry, jakkoli by se k tomu Poláci, dokonce ani voliči vládní strany příliš neznali, také „Wałęsovo Polsko„. Přestože se oba muži dávno rozešli, jejich společné Polsko je konzervativní, téměř rigidně katolické, naprosto nesmiřitelné nejen vůči všemu, co zavání (post)komunismem, ale i liberálním progresivismem, které v očích vládců PiS představuje právě Občanská platforma (jež je ve skutečnosti liberálnímu progresivismu, jak ho známe třeba ze Spojených států amerických, na hony vzdálená). Wałęsův odkaz je v Polsku zkrátka stále znát, byť sám bývalý, dnes sedmasedmdesátiletý prezident je už dávno persona non grata, mimo jiné pro takřka jistě prokázanou spolupráci s komunistickou státní bezpečností (třebaže ji on sám nikdy veřejně nepřiznal a zřejmě ani nepřizná).

Připomenout si, že dnes uplynulo rovných třicet let od Wałęsova zvolení prezidentem Polska – prvním nekomunistickým prezidentem v zemích bývalého východního bloku –, je ale přes všechny jeho „zločiny a poklesky“ zcela na místě. Bez lidí jako on bychom pravděpodobně žili v odporném režimu zvaném komunistický mnohem, mnohem déle.

SDÍLET
sinfin.digital