Otevřené školy pro co největší možný počet žáků se v Belgii staly společenskou a politickou prioritou. Je pozoruhodné, že v zemi normálně obtížně spravované kompromisy mezi národy a regiony panuje právě ohledně školní docházky shoda, která je jinde v Evropě nevídaná.
Belgie se málokdy na něčem shodne. A dokonce ani covidová pandemie nehojí hluboké šrámy sporů mezi Vlámy a Valony. Snad nejlepší tragikomickou ilustrací je historka z loňského října, kdy země čelila druhé covidové vlně a pacienti v převážně frankofonní metropoli měli být převáženi do dvou nenaplněných nemocnic v asi 30 kilometrů vzdáleném vlámském Aalstu. Jeho starosta Christoph D’Haese (Vlámská národní aliance) tehdy ale prohlásil, že „lékařská solidarita už dosáhla svých mezí”, a vlámské město pacienty z Bruselu nechce.
O to vzácnější je pak shoda, která se po jarním lockdownu našla napříč Vlámskem, Valonskem i Bruselem. Ačkoli každý z těchto regionů si řídí školství sám, zavládl neobvykle zřetelný souhlas napříč Belgií, že otevřené školy jsou celonárodní prioritou. „Existuje na tom shoda na obou stranách jazykové hranice. Lockdown způsobil naší mládeži hodně škod, ať už jde o vzdělání nebo o jejich pohodu,“ řekla tehdy ministryně frankofonního školství Caroline Désirová.
Děti patří do škol
Už během letních prázdnin pediatři, psychologové i učitelé argumentovali, že děti patří do škol, prosazovali, aby byl nový školní rok co nejvíce podobný normálu. „Na začátku krize říkal francouzský prezident Macron, že děti jsou super–přenašeči té nemoci, až později se ukázalo, že to tak není. Že mohou sice covid přenášet, ale nejsou motorem pandemie, že jsou ve skutečnosti méně nakažliví než dospělí,“ popisuje vývoj uvažování pediatr a infektolog Dimitri van der Linden z bruselské univerzitní nemocnice St Luc. Ten se stal mluvčím Pediatrické skupiny pro covid, ve které přes 200 dětských lékařů otevřeně lobovalo za znovuotevření škol po jarním lockdownu, a která si svým vlivem postupně vyšlapala cestu až k federální vládě. Nezpochybňuje, že otevřené školy mají podíl na mírném navýšení čísel pandemie, přenos viru se podle řady studií ale odehrává spíše před školami než přímo ve školních lavicích. A pokud se kvůli snaze omezit pohyb kolem škol jejich brány zavřou, negativní efekt na děti a mládež bude mnohonásobně větší.
Vzhledem k často velmi komplikovaným pravidlům prošly školy během pandemie fází mnoha zmatků, karantén, zavírání tříd i celých škol. Jak vysvětluje epidemiolog Niko Speybroeck z Katolické univerzity v Lovani, Belgii trvalo tři čtvrtě roku, než namixovala protikoronavirová opatření tak, aby šla čísla dolů i během otevřených škol. Radikální omezení sociálních kontaktů mezi dospělými, práce z domova všude, kde to jen jde, zavřené restaurace a kulturní i sportovní zařízení se staly základem toho mixu. „Těžko se dá vypočítat přesný dopad. Jedna škola není jako druhá. Jsou školy s výbornou ventilací a naopak. Existují ale studie, které ukazují, že školy nejsou motorem pandemie.“
Belgická společnost přitom na velkou část omezení poměrně zodpovědně přistoupila, a to kvůli normálnímu životu pro děti do 14 let. Podle momentálního vývoje pandemie měly děti ve školách omezené sociální bubliny a nestýkaly se třeba s dětmi z ostatních tříd, jejich život s nejbližšími kamarády však zdánlivě běžel dál. „Jsme s tím spokojení, protože jinak bychom se báli o jejich psychické zdraví. Takhle mají pořád nějaký sociální život a interakci se spolužáky,” pochvaluje si napůl Francouzka, napůl Řekyně Nathalie Bornová, matka školáka Alexe a předškoláka Andrease z Bruselu. Belgický otec Pierre Chataigne vedle ní dodává: „Když se dbá na hygienu a když jsme opatrní vůči prarodičům, je to riziko velmi omezené. A psychologicky je to pro ně to nejlepší. Co se mé rodiny týče, za celou dobu nás virus nedohnal.”
Mládež v depresích
V Belgii tak v letošním školním roce zůstaly školy do značné míry otevřené. Pro děti do čtrnácti let se s výjimkou hygienických pravidel, nošení roušek, omezení školních výletů a některých mimoškolních aktivit zase tolik nezměnilo. Starší mládež pak zůstala napůl na výuce prezenční a napůl na výuce distanční. Nejhůř se krize podepsala na vysokoškolácích, kteří až donedávna zůstali odkázaní pouze na distanční výuku. A právě teenageři a čerství dvacátníci začali od podzimu plnit ordinace dětských psychologů.
Už po jarním dvouměsíčním úplném zavření škol totiž výzkumy ukázaly, že děti a mládež utrpěly nemalé újmy. Nespavost, noční můry, poruchy stravování - ať už vedoucí k obezitě nebo anorexiím - se staly najednou mnohem běžnějšími. Fronty před ordinacemi psychiatrů se ztrojnásobily a sebevražedné sklony, které popisují někteří adolescenti pod vlivem života v lockdownu, jsou v médiích odstrašujícím obrazem vlekoucí se krize. Oční vady stouply u dětí až čtyřnásobně a frustrace, roztěkanost, rozrušení a nesoustředěnost kvůli nadměrnému času strávenému u obrazovek vzrostla. Na druhé straně se podle belgických odborníků ukazuje, že on-line výuka v podstatě nemá cenu. Děti se přes monitory nenaučí ani polovinu toho, co ve škole. Delphine Jacobsová, primářka oddělení psychiatrie pro děti a mládež ve zmíněné nemocnici St. Luc upozorňuje, že děti, které nikdy problémy neměly, jsou najednou úzkostné, v depresích a cítí se sociálně izolované. „Jen efekt toho, že se to pořád protahuje, i když školy už jsou částečně otevřené, je velký. Pro děti je to stres. Řada z nich je odolná a pár měsíců to zvládnou, ale teď už to je rok a i velmi odolné děti začínají reagovat negativně.”
Kromě toho, co se děje v hlavách dětí a dospívajících, jsou alarmující i další negativní vlivy, jejichž intenzita začala s on-line výukou strmě stoupat. Podle studií Europolu se od začátku pandemie zdesetinásobil oběh pornografie kolující na internetu. Třikrát až čtyřikrát stouply případy groomingu (snaha přes internet vylákat děti na setkání s cílem sexuálního zneužití) a dalšího sexuálního obtěžování dětí. V Belgii za loňský rok o čtvrtinu stoupnul i počet rozvodů. Pod stresem z pandemie se zdvojnásobil počet konfliktů v rodinách a o třetinu se zvýšily počty zneužívaných dětí. Delphine Jacobsová uznává, že belgický školský systém má svoje rezervy, nedá se mu však upřít jeho základní funkce - to, že dětem může poskytovat další rovinu vedle života v rodině. „My nevíme, co se děje za stěnami domovů. Když děti do nechodí do školy, najednou z toho vypadne třetí osoba. Škola má důležitou roli v tom, že dítěti nabízí další dospělé, kterým se může svěřit, když má problémy”.
Zhoršení psychického zdraví se začalo projevovat hlavně u teenagerů a čerstvě dospělých. Do konce ledna měli kromě školy omezené i mimoškolní, především sportovní aktivity. Federální vláda se tehdy sešla právě kvůli mládeži a sportovní kroužky se pro teenagery obnovily venku, ve skupinkách maximálně po deseti. Od března se pak pediatrům a psychiatrům podařilo prosadit alespoň částečný omezený návrat do škol i u vysokoškoláků. Dvacet procent jejich výuky se momentálně odehrává v omezených skupinách přímo v univerzitních kampusech. Tohle rozvolnění je teď nejspíš za nárůstem nově nakažených, belgičtí virologové ho ale tak přijímají a proto zůstávají optimisty.
Koronavirový burn-out
Koronavirová krize má podle odborníků na děti a mládež mnohem větší dopad, než si společnost zatím připouští. I kdyby se Belgie další dramatické vlně pandemie vyhnula a s postupujícím očkováním se podařilo situaci udržet alespoň v současném stavu, psychiatři mluví o třetí vlně jako o vlně mentálních problémů. Narozdíl od covidových „sprintů“ ji přirovnávají k maratonu. Začalo se mluvit o nové diagnóze „vyhoření z pandemie”, kterou lékaři nejčastěji diagnostikují lidem mladé generace.
Podle mládežnického hnutí RedFox se zatím ví, že 62 procent mladých mělo psychické problémy po první vlně, po té druhé se očekává ještě vyšší číslo. V šesti velkých belgických městech uspořádali studenti protest se symbolickými zvonícími budíky, které mají politiky upozornit, že bije za pět minut dvanáct. „Mladí lidé jsou izolovaní, v depresích a budoucnost vidí černě. Ve svém okolí vidí duševní potíže a sebevraždy. Psychické zdraví mladé generace se musí stát politickou prioritou,” apelovala prezidentka RedFox Alice Verlindenová. Žádá bezplatnou psychologickou pomoc, protože pro řadu mladých lidí jsou ceny za pravidelné konzultace příliš vysoké. Psychiatři a psychologové v Belgii však upozorňují, že už nemají volné kapacity ani možnost posílat pacienty jinam. Federální vláda se sice rozhodla navýšit rozpočet na zdravotnictví, přesto však panují obavy, zda 200 milionů eur ročně vyčleněných navíc na duševní zdraví bude stačit na nápravu toho, co COVID 19 napáchal v myslích Belgičanů.
