Již delší dobu přemýšlím o tom, co se stalo špatně. Proč post-komunistické země střední Evropy, které v 90. letech nastartovaly úspěšnou politickou a ekonomickou transformaci a s pompou v roce 2004 vstoupily do EU, najednou zařadily zpátečku?
Populismus, nespokojenost s EU a obecně se stavem politiky a světa se šíří po celé Evropě, i na Západě. Ostatně, nespokojenost tohoto typu se stavem věcí veřejných nalezneme již v antickém Řecku. Jisté ale je, že pozitivní havlovský étos „devadesátek“ lemovaný státníky, jakými byli Bill Clinton, Tony Blair či Kwasniewski nebo i náš Špidla, je definitivně pryč.
Když jsem v roce 2003 a 2004 studoval v Paříži politologii, četl jsem bezpočet článků na téma „komplikovaného rozšíření na východ“. Francouzští politologové a sociologové tehdy unisono argumentovali, že post-komunistické země budou problematickými členy EU a že jejich společnosti a politická elita jsou příliš vázané na národní suverenitu znovuzískanou po pádu komunismu. Tato skutečnost jim zabrání dobře fungovat v otevřeném, ale komplikovaném systému plném kompromisů a společně definovaných vyšších zájmů a principů, jakým je Evropská unie.
