Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Brusel chce zatočit se „šmejdy“ a dvojí kvalitou potravin. Návrhem vyšel vstříc Česku a východu unie

Brusel chce zatočit se „šmejdy“ a dvojí kvalitou potravin. Návrhem vyšel vstříc Česku a východu unie

Evropská komise zveřejnila návrh nových pravidel na ochranu zákazníků před podvody s nízkou kvalitou potravin, agresivními podomními prodejci i některými praktikami na internetu. Komise navrhuje i zavedení hromadných žalob vůči firmám obelhávajícím zákazníky, které by šlo použít například proti automobilkám.

Návrh Evropské komise je považován za vítězství zemí střední a východních Evropy, které už několik let tlačily na unijní orgány, aby zakročily proti dvojí kvalitě zboží prodávaného na východě a západě Evropy. Jednalo se především o potraviny, ale třeba i o drogistické zboží. Ve východních členských zemí EU prodávali obchodníci méně kvalitní zboží, které ale svým obalem připomínalo podobné kvalitnější zboží prodávané na západě starého kontinentu. Východní země se také přimlouvaly za omezení aktivity podomních obchodníků pořádajících například pro důchodce „zájezdy“ spojené s prodejem předraženého zboží. V Česku se pro ně vžilo označení „šmejdi“.

Komise teď navrhuje na unijní úrovni zakázat prodej zboží výrazně odlišného složení, pokud bude mít stejné značku (čímž se rozumí i obal) a bude uváděno na trh způsobem, který může oklamat a zmást zákazníka. Zatím ale není jasné, co znamená výrazně odlišné složení u „stejného výroky“ a co je to způsob vedoucí k oklamání zákazníka. Některé firmy totiž používají určitou modifikaci svého loga nebo balení výrobků v jednotlivých zemích případně se liší zadní strany obalů v různých zemích. Téměř vždy také uvádějí složení výrobku. Problémem je, že ho zákazníci většinou nečtou.

Evropská komise slibuje, že časem vypracuje potřebné návody, jak posuzovat shodnost či podobnost zboží různého složení. Nepůjde ale zřejmě o právně závazné normy. Zatím Komise jen uvádí několik příkladů, které nadále nebude tolerovat: V EU už nepůjdou prodávat rybí prsty, které v jedné zemi obsahují více masa a ve druhé více vody. A bude například zakázáno prodávat mletou kávu se stejnou značkou, když je v některých zemích z části nahrazena cukrem.

Další součástí návrhu komise je posílení práv evropských zákazníků v on-line prostředí a v případě domovního prodeje zboží či prodeje výrobků na předváděcích akcích. V případě on-line služeb bude moci během 14 dní zákazník odstoupit od smlouvy i v případě, že jde o službu „zadarmo“. Tedy když zákazník platí za službu svými osobními údaji. Toto ustanovení může mít v budoucnu velký vliv na případnou regulaci firem jako je Facebook, Google a Twitter, protože de facto uznává, že data jsou také platidlo. V případě podomního prodeje a prodeje na takzvaných předváděcích akcích Evropská komise navrhuje, aby zákazníci mohli vrátit nakoupené zboží do čtrnácti dnů bez udání důvodu prodejci a získali zpět své peníze.

Převratnou novinkou by se měly v Evropské unii stát zástupné žaloby, obdoba hromadných žalob v USA. Měly by posílit postavení zákazníků vůči velkým firmám jako jsou například automobilky. Například pokud firma podvede klienty tím, že tvrdí, že její vozy mají jiné parametry než ve skutečnosti, jako se to stalo třeba Volkswagenu v případu aféry Dieselgate. Pokud žádají o náhradu škody všichni firmou poškození zákazníci, může to být i pro velkou společnost finanční zátěž a tím i motivace vyhnout se příště neférovým prodejním praktikám. Pokud žádá o náhradu jen pár zákazníků, firmu to často příliš nebolí. Zákazníci navíc musí na začátku naopak do sporu s firmou investovat.

Oproti Spojeným státům však mají být tyto žaloby Evropské unii výrazně omezené. Aby je nešlo použít například v konkurenčním boji. Firmu půjde žalovat jen o náhradu škody, nikoliv o „pokutu“ za nefér chování. Národní soud navíc bude muset nejprve rozhodnout, že dotyčná společnost porušila zákon a teprve pak může přijít zástupná žaloba. Tyto žaloby budou moci navíc podávat jen vybrané „kvalifikované organizace,“ Kdo to je, určí jednotlivé státy Evropské unie. Má jít hlavně o neziskové organizace, které se zabývají ochrannou zákazníků. Bude se také posuzovat to, zda nemají se žalovaným konflikt zájmů. Jak se to bude řešit v případě spotřebitelských organizací, které často kritizují velké firmy a posuzují kvalitu jejich zboží, čemuž se některé společnosti zkouší bránit i soudní cestou, není jasné.

I když se návrh snaží vyjít vstříc byznysu, protestovala už proti němu lobbistická organizace evropského maloobchodu EuroCommerce. Její ředitel Christian Verschueren označil návrhy komise za „nepodložené a nepřiměřené“. Proti návrhu jsou také svazy evropských telekomunikačních operátorů GSMA a ETNO, které ale jen oznámily, že detaily svých námitek zveřejní později.

Návrh Evropské komise teď musí schválit zástupci jednotlivých zemí EU a Evropský parlament. Poslanci i úředníci předpokládají, že vše by mohlo být hotovo před volbami do europarlmentu na jaře 2019. Členské země pak budou mít 18 měsíců na to, aby nové evropské směrnice zapracovaly do svého zákonodárství a zařídily, aby unijní předpisy začaly fungovat. Reálně tak mohou nové předpisy začít platit někdy v druhé polovině roku 2020.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1