Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

50 nejvlivnějších Čechů v Bruselu, díl 5: Podívejte se, kdo v srdci Evropské unie tahá za nitky

50 nejvlivnějších Čechů v Bruselu, díl 5: Podívejte se, kdo v srdci Evropské unie tahá za nitky

Názory, podle kterých nejsou Češi v Bruselu dost slyšet, jsou jeden velký omyl. Mohli jste se o tom přesvědčit v předchozích čtyřech dílech seriálu INFO.CZ „Češi v Bruselu“, ve kterých jsme vám představili medailonky čtyřiceti schopných lidí z Česka působících v centru evropských institucí. Kdo další se dokázal v srdci Evropské unie prosadit? Podívejte se na závěrečný díl našeho seriálu.

Dita Charanzová

Dita Charanzová byla do Evropského parlamentu zvolena jako nestraník za hnutí ANO. Za svou práci zde získala řadu ocenění – v roce 2016 obdržela jako první český zástupce v Evropském parlamentu Cenu poslanců EP a o rok později ji server Politico zařadil mezi dvacítku nejvlivnějších žen v Bruselu. V Parlamentu se věnuje hlavě ochraně spotřebitele nebo mezinárodnímu obchodu. Je místopředsedkyní Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO). Kromě toho se zabývá vztahy s Latinskou Amerikou a porušováním lidských práv v nejrůznějších částech světa.

Martin Povejšil

Velvyslanec Martin Povejšil působí na pozici vedoucího Stálého zastoupení ČR při EU, je tak nejdůležitější postavou pro zprostředkování vztahů mezi Českem a unií. Postu se ujal v září roku 2012. Zároveň zasedá ve vlivném výboru COREPER II, který má na starost jednání mezi jednotlivými členskými zeměmi o klíčových politických otázkách, jako jsou politická, finanční nebo zahraniční témata. Před tím byl českým velvyslancem při NATO, kde působil od roku 2009. Během své kariéry zastával řadu dalších seniorních postů na československém a později také českém ministerstvu zahraničních věcí i na zastupitelských úřadech v zahraničí.

Eva Kružíková

Právnička Eva Kružíková působí na pozici ředitelky týmu Právní služby Evropské komise, kde vede tým zabývající se právem v oblasti životního prostředí, energetiky (včetně Euratomu) a jednotného trhu. Posláním právní slużby je zastupovat Komisi před soudy EU a zajišťovat zákonnost a kvalitu všech aktů Komise, včetně legislativních návrhů. Než v roce 2007 nastoupila do Právní služby Komise, pracovala na Ministerstvu životního prostředí, nejdříve jako poradkyně ministra a poté jako ředitelka odboru legislativy.

Elena Višnar Malinovská

Slovenská právnička s českým občanstvím Elena Višnar Malinovská pracuje na Generálním ředitelství pro oblast klimatu (DG CLIMA), kde od září 2017 působí na pozici vedoucí oddělní pro adaptaci na klimatické změny. V Evropské komisi je však už od roku 2005, má zkušenosti například s prací v kabinetu někdejšího eurokomisaře pro životní prostředí Janeze Potočnika.

Jiří Plecitý

Jiří Plecitý v současnosti pracuje jako vedoucí oddělení pro Francii, Nizozemsko, Belgii a Lucembursko na Generálním ředitelství pro zaměstnanost Evropské komise (DG EMPL). Jeho hlavní odpovědností jsou doporučení, která Komise dává těmto zemím pro fungování trhu práce, aktivní politiky zaměstnanosti nebo sociální politiky. Kromě toho odpovídá za správu finančních prostředků v řádu 7 miliard euro z Evropského sociálního fondu, které jsou těmto zemím k dispozici na období 2014-2020. Během své 15 leté kariéry v Komisi strávil sedm let jako člen kabinetů dvou komisařů, kde byl například odpovědný za inovační politiku EU nebo za vyjednávání současného sedmiletého finančního rámce v oblasti zaměstnanosti a sociálních věcí.

Jan Zahradil

Jedním z vlivných českých europoslanců je Jan Zahradil z ODS, který je zároveň předsedou celoevropské Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE). Třetí nejsilnější evropskou stranu vede od roku 2010. Poslancem Evropského parlamentu je už od roku 2004. Svou pozornost zde soustředí především na Výbor pro mezinárodní obchod (INTA), kde pracuje na pozici místopředsedy. Zároveň je náhradníkem Výboru pro rozvoj. Jeho hlavním zájmem v Evropském parlamentu je především obchodní partnerství EU se třetími zeměmi, jako je Japonsko nebo Vietnam.

Alena Mastantouno

Alena Mastantouno ovlivňuje dění v Bruselu z pozice ředitelky České podnikatelské reprezentace při EU (CEBRE), která prezentuje a obhajuje české podnikatelské zájmy před evropskými institucemi a podnikatelskými federacemi. Dříve pracovala na ministerstvu financí, kde se věnovala přípravám Česka na předsednictví v Radě EU. Od roku 2007, kdy začala v CEBRE působit, je rovněž stálou delegátkou Hospodářské komory ČR při EUROCHAMBRES, zástupkyní člena HK ČR v Evropském hospodářském a sociálním výboru a členkou EuroTeamu při Generálním ředitelství pro hospodářské a finanční záležitosti Evropské komise.

Tomáš Hořejší

Šestačtyřicetiletý partner bývalé zpravodajky ČT v Bruselu Evy Hrnčířové disponuje jedním z nejzajímavějších životních příběhů mezi Čechy v srdci Evropské unie. Poměrně krátce po příjezdu do Bruselu spustil web Bruselská spojka, který se zaměřil na „drby“ z byznysu a politiky. Postupem času ovšem přerostl v přehled výběrových řízení vypisovaných unijními institucemi. Hořejší tak postupně začal shánět české firmy, které by se do nich přihlásily, a začal jim s přihláškami pomáhat. V současnosti má za sebou vyhrané tendry v minimálně desítkách milionů eur. Jeho byznys postupně roste a má několik spolupracovníků i v Praze.

Petr Hrdlička

Jedním z vysoce postavených Čechů v Radě EU je diplomat Petr Hrdlička, který od roku 2005 stojí v čele oddělení konferencí na Generálním sekretariátu Rady EU. Je tak přímo zodpovědný za organizační zajištění veškerých jednání Rady. Na starost má tedy i organizaci summitů evropských lídrů v Bruselu i v jednotlivých členských zemích. V minulosti působil v československé a později české diplomacii, například v Praze, v Londýně a v Jakartě.

Edvard Kožušník

Mezi „ostřílené“ Čechy v Bruselu lze zařadit také Edvarda Kožušníka, který zde v současnosti pracuje jako konzultant. Jako pravicový politik a člen strany ODS v minulosti pracoval jako ředitel sekretariátu senátora a předsedy Senátu Přemysla Sobotky. V roce 2009 pak kandidoval do Evropského parlamentu, kde působil jako europoslanec do roku 2014. V témže roce neúspěšně kandidoval na předsedu ODS, kdy ho porazil současný šéf občanských demokratů Petr Fiala.

Jan Němec

Důležitým Čechem v Bruselu je také Jan Němec, který v současnosti působí na pozici stálého představitele při EU ve Sdružení automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA a SLOVAKIA. V minulosti působil jako zástupce generálního delegáta Mezinárodní unie silniční dopravy (IRU) při Evropské unii nebo jako dopravní atašé při Stálém zastoupení ČR při EU.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1