Belgičané znají Kunderu a slyší na Škodovku, říká ředitelka Českého centra v Bruselu | info.cz

Články odjinud

Belgičané znají Kunderu a slyší na Škodovku, říká ředitelka Českého centra v Bruselu

Belgičané znají Kunderu a slyší na Škodovku, říká ředitelka Českého centra v Bruselu
 

V Bruselu vede centrum, jenž má za úkol prezentovat zahraniční veřejnosti českou kulturu, vědu, ale i obchod nebo cestovní ruch. „Brusel je unikátní jako výkladní skříň kulturní diplomacie. Tady se v oboru veřejné diplomacie angažuje opravdu každý stát. My proto musíme připravovat akce, které jsou zajímavé a mají potenciál,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ ředitelka Českého centra Jitka Pánek Jurková.

Co je hlavním úkolem Českého centra v Bruselu, který vedete?

Podstatou všech Českých center je reprezentovat Česko v zahraničí za užití tzv. měkké síly, což zahrnuje oblasti, jako je kultura nebo věda, ale často přesáhneme i do ekonomických oborů. Jádrem naší činnosti je působení na zahraniční veřejnost, naplňujeme poslání veřejné a kulturní diplomacie.

Liší se v něčem České centrum v Bruselu od ostatních podobných center, která máme různě po světě?

České centrum v Bruselu je specifické, protože má dvojí publikum: evropské a belgické. Znamená to, že musíme vědomě pracovat s tím, že tato publika jsou odlišná. Navíc belgická veřejnost je složitá, protože je trojjazyčná. Evropské publikum zase představuje lidi, kteří jsou nějakým způsobem napojeni na instituce, které v Bruselu sídlí. Je to globální publikum.

V čem spočívají největší rozdíly mezi evropským a belgickým publikem?

Liší se to zásadně. Témata pro evropský prostor jsou specifická, často společensky angažovaná a týkající se celé Evropy. Mezi belgické publikum patří jak opinion-makeři – třeba profesoři na univerzitách, novináři a šéfové kulturních institucí, tak i jejich návštěvníci, tedy širší veřejnost.

Můžete to ukázat na konkrétních příkladech témat?

Pro evropské publikum každý rok připravujeme Ozvěny jednoho světa, na kterých spolupracujeme s Člověkem v tísni. Akce probíhá tady v Bruselu a soustředí se na lidskoprávní agendu české zahraničí politiky. Festival vzniká také ve spolupráci s unijními institucemi, což znamená, že promítáme filmy i přímo v jejich budovách. Podílí se na tom dále síť neziskových organizací tady v Bruselu, které nám pomáhají zvát hosty. Za dva týdny, co festival probíhá, přijde kolem dvou tisíc návštěvníků, kteří z velké části pracují v institucích a zajímají se i o Česko.

A čím cílíte na belgické publikum?

Začnu publikem bruselským, které je také velmi specifické. Například během dvou týdnů v září jsme v rámci projektu 100xCzech vystavili český design v oknech a výlohách v Bruselu. Pracovali jsme tehdy s dvanácti místními partnery, ať už to byla fakulta architektury, která nám umožnila vystavit kubistický nábytek, nebo známé květinářství, které vystavilo současný český porcelán a sklo. Kolem českých designových objektů prošly deseti tisíce lidí. Organizovali jsme i kurátorské prohlídky pro místní obyvatele a dostali jsme se do médií, kde o nás vycházely zajímavé články.

Obrovský úspěch také měla výstava Invaze 1968 Josefa Koudelky v galerii Botanique, bývalé botanické zahradě, kterou jsme v létě uspořádali s řadou dalších českých partnerů – českým velvyslanectvím, zastoupením ČR při Evropské unii a reprezentacemi Jihomoravského kraje a Prahy při EU.

Kdo je Jitka Pánek Jurková?
Jitka Pánek Jurková vystudovala obecnou antropologii a mezinárodní vztahy v ČR a Nizozemsku. Pracovala jako manažerka galerie, dramaturgyně a poté na Velvyslanectví Státu Izrael v ČR vedla kulturní oddělení. Od roku 2017 je ředitelkou Českého centra v Bruselu.

A co belgické publikum? Co jste připravili pro něj?

Pracujeme i v regionech a chtěli bychom se na to více soustředit i do budoucna. V loňském roce jsme v belgickém městě Liège otevřeli výstavu na téma roku 1968 a doprovodili jsme ji přednáškou pro studenty univerzity. Letos plánujeme velké a koncepční akce v Charleroi, což je městečko kousek od Bruselu, které se tak trochu probouzí z ekonomické letargie. Jeho nové vedení z něj chce udělat nové centrum IT průmyslu. Chystáme zde akci na téma českých videoher, kde bychom chtěli dát dohromady české a belgické firmy a také herní developery, kteří by mohli začít spolupracovat.

Řekněte mi, jak Belgičané vnímají českou kulturu? Zajímají se o ni? Nebo je musíte hodně přesvědčovat a lákat?

To je velmi těžká otázka, těžší, než jsem si myslela, když jsem sem přijížděla. Jsou v tom velké rozdíly, které je si třeba uvědomit. Například jestli jde o vlámskou, nebo valonskou část země, a samozřejmě jsou zde i rozdíly napříč společností. České centrum má v Bruselu v tomto ohledu celkem náročné postavení – Brusel je unikátní jako výkladní skříň kulturní diplomacie. Tady se v oboru veřejné diplomacie angažuje opravdu každý stát. My proto musíme připravovat akce, které jsou zajímavé a mají potenciál.

Co to znamená?

Musíme se věnovat projektům, které budou vidět a které nezapadnou mezi zástupy dalších. To byl koneckonců i případ zmiňované výstavy českého designu v ulicích Bruselu – rozhodli jsme se ho přenést do prostoru, kde to zkrátka nebude možné přehlédnout.

Dobře, jak tedy Belgičané vnímají Česko a Čechy jako národ?

Všechna Česká centra se nedávno věnovala výzkumu veřejného mínění ve všech zemích, kde působí, takže můžeme říct, že máme dobrou představu. V Belgii i jinde platí, že česká kultura je pořád naše největší devíza a veřejná diplomacie má jako linie naší zahraniční politiky velký potenciál.

Když se v Belgii zeptáte na Českou republiku, řada lidí si vybaví v první řadě Kunderu, Dvořáka, Janáčka, Českou filharmonii atd. Já osobně jsem pak měla pocit, že ve Flandrech je větší povědomí o českých průmyslových úspěších. Třeba Škodovka je obecně v Belgii vnímána jako velmi úspěšná česká značka.

A co evropské publikum, které se soustředí do centra unijních institucí do Bruselu? I to má o nás nějaké povědomí?

Evropské publikum nás samozřejmě zná. Jsou to lidé, kteří se zabývají Evropou a kteří přesně vědí, co je a kde leží Česká republika. Často společně narážíme na témata soudobé politiky, lidských práv, lidé znají Václava Havla a vědí, co byla sametová revoluce. S těmito pozitivními symboly pak pracujeme třeba u festivalu Jeden svět, který v Bruselu startuje na konci letošního dubna.

Co dalšího chystáte pro evropské publikum?

Loňský rok patřil tématům 100letého výročí státnosti a 50. výročí Pražského jara, letos se budeme soustředit na výročí Sametové revoluce. Budeme se chtít evropskému publiku připomenout jako země, která v roce 1989 aktivně a mírumilovně udělala zásadní krok směrem k Evropě.

Co to bude obnášet?

Nemůžu prozradit úplně všechno, ale chystáme například slavnostní koncert oblíbeného bruselského souboru Jazz Station Big Band, který zahraje s českými sólisty melodram Tajemství člověka Emila Viklického, který vznikl na motivy textů Václava Havla. K tomu plánujeme přednášku na téma hudba a politický aktivismus v ČR a Belgii.

Připravujeme také velkou konferenci k roku 1989 v centru BOZAR. Představíme zde i krásnou publikaci Dialog 1989, která vznikla z iniciativy Českých center a dokumentuje aktéry změn v roce 1989 v ČR, ale také v několika dalších středoevropských zemích.

Jak České centrum vnímá česká komunita žijící v Bruselu?

Náš hlavní cíl je působit na zahraniční publikum. Česká krajanská komunita tu má skvělé fungující a vlastní instituce, které pořádají zajímavé a důstojné kulturní akce. Sice tedy primárně nepracujeme pro ně, ale samozřejmě, že často a rádi spolupracujeme. Poskytujeme třeba prostory pro kurzy češtiny pro dospělé, které se často týkají rodinných příslušníků Čechů žijících v Bruselu.

Brusel mě překvapil

Pojďme se více bavit o vás. Jak jste se dostala k této práci?

Vždycky jsem milovala umění, ale stejně tak mě zajímal svět mezinárodní politiky. Rozhodla jsem se pro studium mezinárodních vztahů a v prvním ročníku studií na vysoké škole jsem zjistila, že existuje kulturní diplomacie, tedy rozvoj mezinárodních vztahů na základě kultury a veřejného působení. Začala jsem se tomu více věnovat a pracovala jsem i pro Česká centra. Magisterské studium jsem následně absolvovala v Amsterdamu, kde jsem se mohla věnovat otázkám zahraničních kulturních vztahů víc do hloubky. Později jsem pracovala pro izraelské velvyslanectví, kde jsem vedla kulturní úsek.

Zároveň jsem se věnovala akademickému výzkumu na Univerzitě Karlově a publikování. Vždy pro mě bylo důležité spojovat a porovnávat teorii a praxi. To, že nyní pracuji, kde pracuji, je logické vyústění něčeho, co mám ráda a čemu věřím. A opět bych chtěla zdůraznit, že pro státy, které v Evropě nejsou úplně dominantní, je kulturní a veřejná diplomacie velmi užitečný nástroj.

Mluvíte o pozitivních výsledcích, máte na mysli něco konkrétního?

Měla jsem možnost to vidět při veřejném programu předsednictví Estonska v Radě Evropské unie. Estonsko je malinká země, ale skrz kulturu a veřejné angažmá dosáhli něčeho neuvěřitelného.

Je nějaký vzor země, která tohle umí a kterou se dá inspirovat?

Každá země má naprosto odlišnou pozici a naprosto jinou historii kulturních vztahů. Jsou země, které mají masivní kulturní diplomacii. To je třeba příklad Německa nebo Francie. Estonsko je sice malá země, ale dokáže skvěle pracovat se svou image inovačního leadera. Myslím si, že Česká republika má skvělý fundus v kulturním dědictví, ale třeba i v kreativních odvětvích včetně jmenovaných videoher, ale musíme se tomu dostatečně věnovat a ten potenciál zužitkovat a rozvíjet.

Takže musí být peníze, politická vůle a také lidé? Co z toho spolehlivě funguje?

To je dobrá otázka, na kterou je velmi složitá odpověď. Když se podíváme na všechny historicky úspěšné kulturní diplomacie, tak je vidět, že téměř vždy došly k tomu, že to bylo především o lidech, kteří byli citliví vůči kontextu a měli schopnost rozvíjet vztahy s místními partnery. To je naprosto zásadní věc. Jsem každodenně svědkem toho, že i v Českých centrech je na postech ředitelů spoustu lidí, kteří i s malým objemem prostředků dokážou velké a zajímavé věci.

Samozřejmě jsou důležité i širší úvahy o tom, se kterými tématy dokážeme pracovat a kterým bychom se tedy měli věnovat a investovat do nich.

Kde se cítíte být doma – v ČR, nebo tady v Bruselu, kde nyní žijete?

Samozřejmě v Česku, v Praze. Jsem spjatá s jeho kulturou a máloco to dokáže nahradit. Na druhou stranu platí, že Brusel mě i mého manžela velmi překvapil. Velmi rychle jsme se tu začali cítit jako ve druhém domově.

Co se vám na Bruselu líbí?

Je to příjemné a zábavné město s fantastickými lidi a také pestré místo s jedním z nejvyšších počtů národností na světě. Jsou tu zastoupeny všechny možné evropské i neevropské státy a kultury, a to je zajímavé pozorovat a zažívat. Je to také centrum evropského a globálního dění. Belgičané jsou také pozoruhodný národ.

V čem?

Kromě toho, že je to země, která je rozdělená do několika regionů a jazykových komunit, tak je nyní v oblasti kultury zajímavé sledovat, jak se Belgičané vyrovnávají se svou koloniální minulostí. V prosinci loňského roku bylo po dlouhé rekonstrukci otevřeno AfricaMuseum, v podstatě muzeum koloniální historie, jedna z nejočekávanějších událostí sezóny.

Jak se jim to daří?

Podařilo se zde otevřít a vést seriózní debatu. A to je základ každého úspěchu ve veřejném životě.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud