Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Czexit je blbost. Jiná alternativa než EU není, říká pro INFO.CZ jeden z nejvlivnějších Čechů v Bruselu

Czexit je blbost. Jiná alternativa než EU není, říká pro INFO.CZ jeden z nejvlivnějších Čechů v Bruselu

Debatu o členství Česka v EU neustále ovlivňuje vlna nedůvěry v Evropu, kterou rozvířil Václav Klaus. „Je to úchylné,“ myslí si bývalý diplomat a jeden z nejvlivnějších Čechů v unijních institucích, který dnes pracuje jako konzultant, Karel Kovanda. Česko má podle něj v unii pověst nevyhraněné země, jejíž postavení navíc komplikuje velký škraloup v podobě odmítání uprchlíků z Řecka a Turecka. Může situaci zlepšit vláda v demisi premiéra Andreje Babiše, který se podle Kovandy snaží, ale přesto mu jeho kontroverznost nikdo neodpáře? Co konkrétního je potřeba udělat? A jak přesvědčit Čechy, aby měli větší zájem o práci v unijních institucích? 

INFO.CZ zařadilo Karla Kovandu mezi 50 nejvýznamnějších Čechů v institucích EU.

Kde se cítíte doma? V Česku, nebo v Bruselu?

Rodinné zázemí a domek mám v Bruselu, ale z politického hlediska je mým domovem pořád Praha. Belgickým politickým životem nežiji.

A českou politiku sledujete?

Ano, snažím se, pokud to vyjde. To ale neznamená, že bych se v ní vyznal.

Co říkáte na úroveň debaty o členství Česka v EU, která tu nyní probíhá?

Je to nesmysl. Jakou jinou alternativu než EU máme? Czexit je blbost. Je mi líto, že debatu o EU stále ještě ovlivňuje pokračující vlna nedůvěry vůči Evropě, kterou rozvířil Václav Klaus. Považuji to za úchylné. Lidé si neuvědomují, co všechno z EU dostávají – kdyby už nic jiného, tak aspoň finance. Neuvědomují si, co pro ně členství v EU znamená a za jakým účelem byla unie vytvořena. Základním důvodem bylo, aby se zabránilo další válce.

Je tento argument, který je pro současné generace, které nezažily válku na vlastní kůži, ještě vůbec pochopitelný? Slyší na něj?

To je bohužel ten problém. Mír v Evropě se bere jako naprostá samozřejmost. Lidé si neuvědomují, že ještě před dvaceti lety mír za hranicemi unie nebyl. Na Balkáně zuřila děsivá válka. Evropa toho byla uchráněna do značné míry proto, že existovala EU. Jakmile se EU začala rozšiřovat i na západní Balkán, tak nebezpečí dalšího krveprolití i tam pokleslo. Pořád se může ledacos stát, ale je to tak. Evropa je mírotvorce a udržovatel míru. A lidé na to zapomínají nebo to berou automaticky. A to je podle mne jeden z důvodů, proč je EU v Česku podceňována.

Co znamená EU pro mladé lidi, když si to, že žijeme v míru, neuvědomují, nebo jim to vůbec nedochází, protože to berou jako naprostou samozřejmost?

Mladí lidé jsou základ národa a EU pro ně zejména znamená možnost se pohybovat. Mladí lidé oceňují nízkorozpočtové letecké společnosti, Schengen, Erasmus, telefonování po celé Evropě za české tarify a také to, že budou zanedlouho moci cestovat vlakem po Evropě. Tohle všechno je výsledkem toho, že je tu EU.

Kdo je Karel Kovanda?
Karel Kovanda se narodil v roce 1944 ve Spojeném království. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou a v roce 1970 emigroval do USA, kde vystudoval politologii. Pracoval jako učitel, novinář a překladatel. Po návratu v roce 1990 nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí. V letech 1993–97 byl velvyslancem ČR u OSN. Jako náměstek ministra zahraničí (1997-1998) vedl přístupová jednání k NATO a v letech 1998–2005 působil jako velvyslanec ČR u NATO. Do konce roku 2010 byl zástupcem generálního ředitele pro zahraniční vztahy u Evropské komise (Generální ředitelství pro vnější vztahy). Od svého odchodu do důchodu působí jako konzultant v Bruselu.

Dá se v Evropě najít ještě nějaká další země, která by EU vnímala podobně jako Češi? Jak vy říkáte, že by ji podceňovala?

Určitě Británie. Pokud jde o brexit, který je jasným výrazem eurounijní skepse, tak je to generačně opačně. Výsledky referenda o brexitu byly poměrně jednoznačně věkově vyhraněné. Převážně starší lidé hlasovali pro brexit a mladší pro setrvání v EU. V Británii se starší generace postavila proti mladé generaci. A kdoví, jestli jí tím nepřipravila hořčejší budoucnost, než jakou by bývala měla.

Můžeme se z brexitu pro účely vedení debaty o EU poučit? Nebo je zatím brzy?

V čem by to poučení mělo spočívat? Debata o EU se posouvá tak jako tak. Že bychom chtěli mít jinou Evropu, jsme věděli i před brexitem. Někteří na tom pracují vehementně, zejména francouzský prezident Emmanuel Macron, jiní na tom pracují méně intenzivně, protože jsou vázáni povolebními svazky. To je příklad německé kancléřky Angely Merkelové.

Zajímavým momentem vývoje po brexitu je totální převálcování katalánského separatismu španělskou ústřední vládou. Evropský rozměr je tu ten, že EU velmi jasně dala najevo, že je to španělská domácí záležitost a také, že pokud by měl katalánský separatismus vést k nezávislosti regionu, nesetká se s červeným kobercem. Pokud by mělo dojít na lámání chleba, tak Brusel bude k regionu přistupovat jako ke každému jinému kandidátu na členství v unii. Celé to vedlo k tomu, že to odradilo odstředivé tendence v jiných evropských zemích. Mám na mysli třeba Skotsko, kde si řada politiků myslela, že by v důsledku brexitu mělo Skotsko větší šanci na nezávislost. Nemělo by.

Babišovi kontroverznost nikdo neodpáře, nikoho lepšího ale nemáme

Vraťme se zpátky k debatě o EU, která probíhá v Česku. Můžeme mít často pocit, že Češi se necítí být Evropany a příkop mezi námi a Evropou, chcete-li EU, je obrovský. Nebereme za své, že bychom byli účastníky celého systému. Pokud se mnou souhlasíte, co dělat proto, aby se to změnilo?

Souhlasím a musíme začít od hlavy. Hlavy máme dvě. Jedna z nich, která sedí na Hradě, je k EU poměrně skeptická, a ta druhá je vlažně proevropská. Co se první hlavy týče, s tou se nedá nic dělat. Zeman se nezmění. Pokud mluvíme o premiérovi v demisi, tak kromě toho, že on sám je vlažně proevropský, tak si bere do vlády sociální demokracii, která je proevropštější. To je dobře, ať už bude vládnutí s Babišem pro ČSSD znamenat cokoliv. Můžeme si také všimnout toho, že Andrej Babiš už nestaví své proevropanství exkluzivně na ekonomických argumentech, ale v jeho výrocích se objevuje i oceňování Evropy jakožto organismu s určitými morálními hodnotami. To je pozitivní.

Může Andrej Babiš pozitivně ovlivnit debatu o EU v ČR?

Politiku musíme vařit z takové vody, jakou máme. Babišovi jeho kontroverznost nikdo neodpáře, ale je-li premiérem v demisi, a kdoví, nebude-li i premiérem regulérním, tak ho musíme brát se vším všudy, včetně jeho přístupu k EU. Můžete namítnout, zda by nebylo lepší, kdyby tu byl nějaký evropsky orientovaný politik. Samozřejmě, že ano, bylo by to lepší. Ale kde je? Ukažte mi nějakého. Já nikoho nevidím.

Jak je český premiér Andrej Babiš vnímán v Bruselu?

V Bruselu hraje tu správnou notu, tedy proevropskou a spojeneckou. Ví například, kdy má vyhostit i čtvrtého ruského diplomata, protože tři nestačí. V Bruselu má ale jeden velký škraloup, a tím jsou migranti.

Česko patří v EU spolu s Polskem a Maďarskem k nejhlasitějším kritikům povinného přijímání žadatelů o azyl a dlouhodobě odmítá i systém kvót. Za tento postoj čelí žalobě ze strany Evropské komise, protože neplní povinnosti, které vyplývají z práva EU. Proč se Česko odmítá posunout ze své pozice a komplikuje si tím své postavení?

Je to zaslepenost Babišova voličstva. Jeho voliči zapomínají na řadu věcí – například na to, že po Říjnové revoluci jsme sem vzali tisíce a tisíce Rusů. Německo přijalo stovky tisíc utečenců a v loni, tedy dva roky po kritickém roce, kdy do Evropy přicházely obrovské vlny migrantů, jim proti očekávání zločinnost klesla. O tom se vůbec nemluví. Místo toho neustále slýcháme argumenty „noční můry“ Tomia Okamury. Zapomíná se také na to, že spousta emigrantů se tady dokáže během jedné generace zabydlet. Nevidíme, že v Praze je více volných pracovních míst, než je nezaměstnaných. Chci tím říct, že je tady velký rozpor mezi tím, co může republika objektivně udělat, a jak vypadá veřejné mínění. Ovšem póvl, který se najde na internetu, je všude a neustále. Proč se ale tímto póvlem má řídit národní politika, tomu vůbec nerozumím.

Jak je nyní Česko vnímáno v Bruselu v kontextu regionu, ve kterém se nachází?

Řekl bych, že nevyhraněně. Máme tu negativně vyhraněné Polsko i Maďarsko, a pak Slovensko, které snad nabírá charakter zkorumpovaného státu. Česko není ani ryba, ani rak. Dívá se na EU zdrženlivě, skrz prsty, přitom se premiér snaží. Neví se ale, s čím přijde, a neví se ani, s čím přijde prezident.

O práci v EU mají větší zájem Litevci než Češi

Česká vláda nedávno představila strategii na podporu Čechů v institucích EU. Jak tento krok hodnotíte? Nemyslíte si, že tu něco takového mělo fungovat už dříve?

To je naprosto nezbytné a mělo. Jedna z věcí, kterou se zabývám a která mě baví, je radit čerstvějším členským státům, jak propasírovat jejich lidi do institucí EU.

Jak něco takového probíhá?

Nabízel jsem hodinové konzultace s jejich kandidátem, kde jsem vysvětloval, jak přesně probíhají vstupní pohovory, co čekat od interview a jak by se při tom měl chovat. Samozřejmě jsem nikomu nemohl zaručit úspěch, ale zvyšoval jsem pravděpodobnost, že se kandidát dostane do užšího výběru. Můžu říct, že nejintenzivnější pracovní zkušenosti mám s Litevci, kteří o to měli obrovský zájem. Česká republika toho využila přesně pouze jednou a nakonec to bohužel nevyšlo. Nejsem všeuměl, ale myslím, že to o něčem vypovídá.

Proč o to nebyl u Čechů zájem?

Každý člověk, který pracuje v instituci, může minimálně do jisté malé míry ovlivnit, co se tam děje, ve prospěch své země. Zdá se mi, že v Česku není zájem o pozice v institucích EU nejen na ministerstvech, ale ani mezi lidmi. Nevím, jestli je ta práce vnímána jako příliš obtížná, ale prostě o ni zájem není, a to ani přesto, že bývá dobře placená. Pravdou ale je, že konkrétně Litevci se snažili dostat své lidi i na sekundovaná místa, která jsou placená státem.

Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem v Evropské komisi pracoval jako náměstek generálního ředitele, což není nízká funkce, tak v Praze nikoho nezajímalo, co na té pozici dělám. Nikdo se mě oficiálně nikdy na nic nezeptal a nikdy mi nepřišel žádný podnět. Myslím, že od té doby se toho příliš nezměnilo. I proto je bohužel potřeba vybudovat podporu našich lidí v institucích od píky.

Co vidíte jako největší problém?

Určitě to, že když nám lidi odejdou za prací do Bruselu nebo do zahraničí obecně, tak pak netušíme, co s nimi. V Česku neexistuje žádný kariérní řád, který by umožňoval dopředu říct, že člověk, který jede do Bruselu, nebo třeba na ambasádu EU ve třetí zemi, že až se vrátí, tak se s ním bude počítat na místo takového a takového typu. To je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč lidi o takovou práci nestojí. Na ministerském písečku si musí neustále hlídat svou bábovičku, aby jim ji nikdo nerozkopal.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718