Články odjinud

Na propagandu EU jsem alergický, říká jeden z nejvlivnějších Čechů v Bruselu

Na propagandu EU jsem alergický, říká jeden z nejvlivnějších Čechů v Bruselu

Můžete dávat najevo svůj pozitivní názor na Evropskou unii, ale nesmí jít o propagandu, říká v rozhovoru pro INFO.CZ jeden z nejvlivnějších Čechů v Evropské unii Karel Barták. „Lidem v projektech, které spolufinancujeme, říkáme, že po nich nechceme, aby chodili po pódiu a mávali evropskou vlajkou jako Bono z U2,“ vysvětluje nyní již bývalý šéf oddělení komunikace na generálním ředitelství Evropské komise pro vzdělávání a kulturu, který se nyní se vrací do Česka. 

Ke konci loňského roku jste odešel z Evropské komise, kde jste na generálním ředitelství pro vzdělávání a kulturu několik let vedl oddělení komunikace a valorizace. V čem spočívala vaše pozice?

Vedl jsem program Kreativní Evropa, který je jedním z nejmenších evropských programů a jako jediný je zasvěcený kultuře. Polovina peněz z jeho rozpočtu směřuje na podporu kinematografie a zbytek tvoří další kulturní sektory od archeologie až po elektronickou hudbu. Spolu s mým týmem jsme se starali, aby se tyto peníze vydaly tím nejlepším možným způsobem.

Co konkrétně tyto prostředky podporují?

Hlavní část peněz směřuje do kooperačních projektů, tedy takových projektů, kde spolupracují organizace z vícero států. Může jít třeba o projekt tří divadel, které připraví projekt zajímavý pro obecenstvo ze všech tří zemí. S koprodukcí po těchto státech pak také cestují.

Můžete zmínit nějaký konkrétní, už existující projekt?

Napadá mě projekt Rozlomená doba, do kterého se zapojily galerie ze zemí bývalého Rakouska-Uherska. Mapují v něm umění v této monarchii v období 1917 až 1922. Můžete se na to přijít podívat do Olomouce, pak do Budapešti...

Co dalšího podporujete?

Pak tu jsou velké kooperační projekty, které mohou získat až dva miliony eur s tím, že si zajistí spolufinancování ve výši 50 %. Podmínkou je, že se musí dát dohromady minimálně sedm zemí. V takovém případě pak už jde o projekty, které mohou mít skutečný vliv na daný sektor, například na moderní tanec.

Kdo je Karel Barták?
Karel Barták byl do konce roku 2018 vedoucím oddělení komunikace a valorizace na Generálním ředitelství Evropské komise pro vzdělávání a kulturu (DG EAC). V rámci tohoto ředitelství působil i v minulosti, kdy pracoval na pozici vedoucího oddělení pro mládež. V Bruselu však pracoval už mnohem dřív – do roku 2006 jako vedoucí bruselské pobočky České tiskové kanceláře. Dodnes patří k respektovaným osobnostem se znalostmi o EU.

Dále také financujeme takzvané sítě, tedy už existující organizace, které se zabývají koordinací v rámci jednoho sektoru. Pomáháme jim třeba tím, že jim umožníme působit tady v Bruselu, tedy na místě, kde se soustředí klíčové instituce EU. Když se pak jedná o legislativě, například o autorském právu, daních atd., tak aby to nebylo pouze o zástupcích nosičů a zprostředkovatelů, jako je Google, Microsoft či YouTube, ale také o tvůrcích a těch, co vytvářejí základní hodnotu, ale nemají na ovlivňování finance.

Dobrou novinkou od roku 2014 jsou platformy. Chceme, aby se takového projektu vždy účastnily organizace z nejméně 11 zemí. Projekt se orientuje na začínající tvůrce, aby získali možnost nastartovat svou mezinárodní uměleckou kariéru.

Jak to funguje?

Naprosto jednoduše a ukážu to na konkrétním případu. Tady v Bruselu funguje známý rockový klub Ancienne Belgique, který je koordinátorem projektu Live Europe. Spolupracuje s dalšími podobnými kluby po Evropě, které si mezi sebou vyměňují začínající umělce a kapely. Ty pak vystupují třeba jako předkapely nějakého taháku. V Praze se do toho zapojil Akropolis. Nováčci se představí publiku a získají kontakty. Je pak na nich, jak je dále využijí. My v podstatě platíme jen za riziko, že se na pódium postaví neznámí lidé z cizí země. Vše ostatní je na koordinátorovi, my do toho nemluvíme.

Koordinátorem dalšího velkého projektu s názvem Shape je pražský MeetFactory a ti jsou zase jedničky v kombinaci elektronické hudby a digitálního výtvarného umění. Jejich projekt je v tomto relativně úzkém oboru dnes pojem.

Kolik peněz máte v rozpočtu?

Celkem jde o 1,5 miliardy eur na sedm let. Program je otevřený nejen pro členské země EU, ale i pro kandidátské státy, země Evropského hospodářského prostoru a Evropského sousedství. Je tu tedy celý západní Balkán včetně Kosova a pak také Tunisko, Ukrajina, Gruzie a Arménie.

"Střet o další orientaci evropské integrace prostě přijde a bude to brzy."
Karel Barták

O kultuře v EU rozhodují členské státy. Myslíte si, že by EU měla na kulturu větší vliv? 

Kultura je výlučná kompetence členských států, ve výjimečných případech jde o smíšené kompetence. Státy jsou velmi háklivé na to, aby jim unijní instituce takříkajíc nelezly do zelí. My skutečně bedlivě dbáme, aby to, co děláme, bylo vždy přidanou hodnotou k tomu, co dělají státy samy. Nikdy proto nebudeme podporovat projekt v zemi, který je omezen pouze na ni. Vždy musí být přeshraniční, abychom nekonkurovali projektům financovaným ministerstvy kultury nějaké země.

Musím ale k tomu dodat ještě jedno. Rozpočet EU vzniká na základě aktuálních priorit. Když se v letech 2012-2013 dával dohromady ten stávající, tak jsme byli v Evropě uprostřed finanční krize a nikdo nemluvil o ničem jiném než o hospodářském růstu a vytváření pracovních příležitostí. I náš program se musel tomuto přizpůsobit. Pořád musíme dokládat, kolik pracovních míst kvůli našemu programu vzniklo. To je nesmysl, to přece ten program ani dělat nemá.

Předpokládám, že to vám asi vadí. Dnes je přece situace jiná, Evropa se z ekonomické krize oklepala. Tak proč stále tento důraz?

Ano, dnes se situace v Evropě mění a jsou tu jiná nebezpečí. Všichni si uvědomují, že tu v celé řadě zemí posilují protievropské a populistické tendence. Řeší se také brexit. Hodně lidem tu došlo, že tu každý rok investujeme miliardy do zemědělství a strukturálních fondů a že to občany moc neovlivňuje a nepřesvědčuje v jejich názorech na EU.

Podíl počtu občanů zemí EU na celkové populaci EU v roce 2017Podíl počtu občanů zemí EU na celkové populaci EU v roce 2017autor: Úřad vlády ČR

Evropská komise to opravdu pochopila, a proto na stůl předložila návrh nového víceletého rozpočtu, kde chce, navzdory celkovému poklesu, navýšit finance pro program studentských výměn Erasmus. S tím my se vždy svezeme (smích). Pro nás se pro příští roky počítá s navýšením o 30 %. Cítíme také podporu z Evropského parlamentu, tak doufáme, že bude stejně naladěn i po květnových volbách.

A co členské státy? Jak ty se staví k navyšování peněz k podobným programům, které by měly v lidech podporovat „evropanství“?

Myslím, že ty s tím nemají velký problém. Dnes představujeme 0,15 % rozpočtu EU a navýšení o 30 % není tak znatelné, nejde tedy o nic, co by je zásadně bolelo. Dále je tu znát, že je tu tendence do toho více zamíchat ty zmiňované evropské hodnoty.

Nebojíte se, aby to nezavánělo přílišnou propagandou, což by mohlo mít opačný dopad?

Na to jsem alergický. Dáváme si proto velký pozor, aby se v novém programu neobjevila nějaká hesla, která by mohla propagandou zavánět. Říkám to i lidem v těch konkrétních projektech, že po nich v žádném případě nechceme, aby chodili po pódiu a mávali evropskou vlajkou jako Bono z U2.

Na druhou stranu, pokud v sále sedí 300 lidí nebo na nějakém koncertě jsou jich 3000, tak je dobře, že tito mladí lidé se dozví, že unii jde o podporu i takovýchto akcí. Musí se to ale samozřejmě dělat citlivě. Určitě to ale má větší dopad, než když nad pódiem bude viset obří logo EU. Myslím, že se nám to daří.

Bono už je tedy moc?

Bono je hvězda, která si může dělat, co se jí zlíbí a vždy jí to projde. Nám jde o to, aby si umělci s názorem na Evropu uvědomili, že doba si žádá to říkat nahlas a netajit to. Střet o další orientaci evropské integrace prostě přijde a bude to brzy, pravděpodobně kolem blížících se voleb do Evropského parlamentu. Debaty se určitě povedou také příští rok.

EU byla pro nás bible, kterou nikdo nezpochybňoval

V Bruselu působíte už dlouhou dobu a můžete srovnávat. Myslíte si, že se Češi cítí být Evropany? Změnilo se něco v jejich vnímání evropské integrace od roku 2004, kdy jsme vstoupili do EU?

Určitě se to posunulo a bohužel ne dobrým směrem. Nemyslím si, že mezi lidmi v ČR existuje o našem členství a jeho smyslu a dopadech nějaké výrazné povědomí. Nikdy jsme ho ale příliš neměli, v roce 2004 to pro nás byl spíše symbol. O vstup do EU jsme stáli a byla to pro nás meta, na jejímž dosažení všichni pracovali.

Vzpomínám si, jak Evropská komise každý rok vydávala hodnotící zprávy a všichni na to čekali. Tehdy to byla bible, kterou nikdo nezpochybňoval. Pokud nám někdo vyčetl, že máme stále vysokou míru korupce nebo zahnívající bankovní sektor, tak jsme to uznali a řekli, že to napravíme, a obvykle jsme to také udělali. Tehdy jsme měli tah na branku a snažili jsme se něčeho dosáhnout. Jakmile se nám to ale povedlo, tak jsme v to přestali věřit. A to je ten největší problém, který vyvěrá z těch nejvyšších míst naší politiky. Skepse vůči EU pak nastala velmi rychle a možná i rychleji než v jiných zemích.

Proč myslíte, že to u nás šlo rychleji než jinde?

Jsme prostě takový pochybovačný národ, máme to v povaze. Kromě toho naši politici se velmi rychle naučili svádět na EU opravdu kdeco. Oni to politici dělají všude, je to už takový folklór a evropské instituce tomu nedokáží čelit. Ale u nás lidé zatím nepochopili takovou tu základní abecedu.

Pořád se tu střetáváte s tím, že si lidé myslí, že instituce EU rozhodují za ně. To ale není pravda. U každého rozhodnutí Česko je a na všem se podílí. Legislativu můžeme ovlivňovat od jejího zárodku až po její definitivní přijetí. Pokud se stane, že jsme přehlasování, jestliže se hlasuje kvalifikovanou většinou, tak si za to můžeme sami – buď proto, že jsme byli špatně připravení, nezískali jsme si dostatek spojenců nebo proto, že nezastáváme takový názor, jako většina zemí v Radě EU. Zbraňová směrnice je příkladem toho, jak jsme zasekli na podružnostech a důležité věci si nechali utéct.

"Dříve jsme měli tah na branku a snažili se něčeho dosáhnout. Jakmile se nám to povedlo, přestali jsme v to věřit."
Karel Barták

O fungování institucí EU panuje v ČR zkreslený názor, který je navíc přiživovaný skupinou politiků, jež mají vůči EU odpor. Mainstreamoví politici to nikdy nevysvětlovali, protože i jim se dodnes hodí, když mohou z nějakého neúspěchu obvinit Brusel. Mluví jinak doma než tady v institucích EU. Ale uznávám, že ten systém k tomu svádí.

Vede z toho nějaká cesta ven, nebo je to začarovaný kruh, když politikům vlastně vyhovuje, že mají otloukánka a oni sami se mohou prezentovat v lepším světle?

Je odpovědností politiků, kam chtějí zemi vést. Oni si musí být vědomi, že členství v EU je pro nás, mimo jiné i kvůli naší zeměpisné poloze a orientaci naší ekonomiky, neuvěřitelné plus. Mít možnost exportovat bez sebemenších nebo s minimálními překážkami na trh s půlmiliardou spotřebitelů a podílet se na tvorbě stejných pravidel a žít v nich, je velká výhoda. Myslím si, že každý, kdo má všech pět pohromadě, tak si to musí uvědomovat.

Vždy se tu vedla debata, zda k tomuto všemu patří ještě nějaká politická nadstavba. Jestli by nám nestačila měnová unie, jednotný vnitřní trh a dále nezacházet. To je otázka diskuse, která ale probíhá všude. U nás se to ale bohužel vždy zvrhne v to, že se bavíme, zda nebudeme už i vystupovat. Brexit možná leckomu otevřel oči - trvá už dlouhou dobu a lidé, i ti, co denně nesledují politiku, vidí, jak je to nesmírně komplikované. To ostatně ukázal i nedávný průzkum, že podpora členství v ČR šla nahoru.

Novinařina se změnila, ale svět v byrokracii je nemilosrdný

Dříve jste působil jako novinář a pak jste šel pracovat do institucí EU. Proč vás to zlákalo?

Já jsem dělal novináře skoro třicet let a celou tu dobu v České tiskové kanceláři (ČTK). V padesáti už je ale problém oběhnout s počítačem na zádech pět tiskových konferencí denně, navíc novinařina se začala měnit.

Jak?

Zprávu jsem najednou musel mít do dvaceti řádků, aby to mohla využít třeba i bulvární média, a už se nepočítalo s další rozšiřující verzí. Já jsem byl vždycky spíše analytik a byl jsem rád, pokud jsem mohl problém vysvětlit a rozepsat. Než jsme vstoupili do EU, tak po tomto způsobu zpracovávání informací byl hlad a noviny to vyžadovaly. I když to třeba neotiskly, tak to bylo dobré pro novináře, aby získali více informací pro jejich background. ČTK v tu dobu hrála vlastně takovou osvětovou roli. To se ale změnilo a zmizelo to.

Takže kvůli tomu jste z novinařiny odešel?

ČTK mě v jeden moment požádala, abych se vrátil zpět do Prahy. Já si však uvědomil, že tato práce už mě tolik netěší jako dřív.

Druhý důvod byl ten, že jsem byl v Bruselu celkem jedenáct let a měl jsem tu hodně kamarádů a zázemí. Přihlásil jsem se proto do konkursu na práci v institucích EU, a když jsem se dostal do užšího kola, tak jsem si řekl, proč to vlastně nezkusit. Samozřejmě jsem to hodně zvažoval, protože jsem svou práci měl rád a je pravda, že dodnes mi psaní trochu chybí.

Na druhou stranu, jak jsem říkal, novinařina se změnila, a mně reálně hrozilo, že pokud bych zůstal, tak bych zbytek profesního života seděl někde ve zpravodajském sále a překládal zprávy ze zahraničních agentur, protože se mezitím zrušila spousta postů zahraničních zpravodajů.

Takže nelitujete?

Myslím, že to nebyla chyba.

Jak se pracuje v instituci EU?

Já jsem si od začátku nedělal žádné iluze. Věděl jsem, jak instituce fungují a jaké tu jsou politické vlivy. Tušil jsem, jak je svět v byrokracii vlastně nemilosrdný, a to jsem pak opravdu poznal na vlastní kůži. Není to procházka růžovým sadem.

Jak to myslíte?

Spoustu lidí mi říkalo, jak se budu mít dobře a že jim mám hodně psát, protože budu pracovat jen dvě hodiny denně a zbytek času budu mít volno. Tak to vůbec není. Pracoval jsem stejně hodně jako předtím, klidně i dvanáct hodin, když bylo potřeba. Ale s tím jsem nikdy problém neměl.

S čím jste ho tedy měl?

Asi s tím, že žijete život uprostřed obrovské byrokratické mašinérie, která má své neduhy.

Jaké?

Tato mašinérie je sebe stravující. Každý den si uvědomujete, kolik času strávíte tím, že děláte práci pro příjemce konkrétní pomoci, tedy pro občany, a kolik pro to, abyste živila ten moloch kolem. Jako každá byrokracie se vyžívá v hlášeních a kontrolách. Procento toho druhého může být někdy vysoké, což člověka samozřejmě frustruje.

Je to asi také ten důvod, proč jsem tu neudělal žádnou hvězdnou kariéru. Jako bývalý novinář jsem zvyklý mluvit otevřeně, a to jsem dělal i tady. Vždy jsem nahlas mluvil o všech problémech, které jsem tu viděl, což se ne každému líbilo. Vždy jsem však říkal, že my jsme tak dobře zaplacení, abychom nemlčeli. Abychom se nejen nenechali korumpovat zvenku, ale ani nějak zastrašovat zevnitř. Jako úředníkovi se vám nemůže nic stát, jen vás mohou zastavit v kariérním postupu.

Měly by se instituce reformovat?

Nebudu zabíhat do detailů, ale můžu říct, že vnitřní fungování institucí by si zasloužilo velkou reformu.

Co tedy vidíte jako hlavní problém?

Chápu, že výběrové řízení je nesmírně obtížné a ošidné. Pokud se vám na jedno místo hlásí 40 lidí, tak jak toho člověka vyberete? Rozumím tomu, že je potřeba vytvořit nějaké síto, ale ne něco, co na té pozici vlastně nikdy nebudete potřebovat. Když to přeženu, tak třeba vypočítat 100 příkladů za hodinu.

"Mašinérie EU je sebe stravující. Každý den si uvědomujete, kolik času strávíte prácí pro příjemce konkrétní pomoci, a kolik pro to, abyste živili ten moloch kolem."
Karel Barták
 

Druhá věc je, že pokud se sem již dostanete, tak jste v podstatě nevyhoditelní. Manažer nebo vedoucí se musí vyloženě snažit a dlouhou dobu vlastně nedělá nic jiného, než že dává dohromady podklady, aby někoho přiměl k odchodu. Je tu tedy pořád určité procento lidí, kteří zdržují ty ostatní tím, že nepracují a vytvářejí frustraci.

Zároveň manažer nemá žádné prostředky, jak své lidi motivovat. Nemá vliv na platy či prémie. Jediné, s čím může pracovat, je, zda někdo pojede na služební cestu, nebo zda mu povolí nějaké školení. To je strašně málo. Celý systém by potřeboval zpružnit.

Je šance s tím něco dělat?

To si nejsem jistý. Úřednictvo už něčeho dosáhlo a strašně špatně se to někam vrací nebo mění. Málokdo to ví, ale jsou tu také odbory, které mají poměrně velkou sílu. Nikomu se do změn evidentně nechce. Každá Evropská komise funguje pět let a jakmile někdo něco začne, tak to prakticky hned končí, protože přicházejí noví lidé.

Samozřejmě je to aparát, který je ve službách kolegia sem vyslaných politiků. Záleží hodně na tom, jakou koncepci Komise zvolí. Když přišel Romano Prodi (předseda Evropské komise v období 1999-2004), tak posadil komisaře přímo do toho aparátu, aby byli v co nejužším kontaktu s lidmi, kteří pro ně pracují. Vyvolávalo to kritiku, že naopak komisaři nesedí pod stejnou střechou a těžko se jim pracuje v kolegiu.

Průměrná úroveň odbornosti je v aparátu Komise opravdu vysoká. Záleží ovšem na tom, jak je ten potenciál na politické úrovni chápán, oceňován a využíván. Práce s lidskými zdroji pokulhává, protože za branami stále stojí zástupy vzdělaných a kvalifikovaných uchazečů o tuto nepochybně prestižní a dobře placenou práci.

Proč nyní v Evropské komisi končíte? Tohle je ten důvod?

Kvůli věkovému limitu, který tu je nastaven. Mohl bych požádat o prodloužení, ale nedělám takovou práci, která by mne nesmírně těšila. Naopak, těším se, že budu v životě dělat jiné věci a jen ty, které mě budou bavit.

Zůstanete v Bruselu?

Ne, vracím se domů. Byl jsem tu už dlouho a potřebuji pauzu.

Jak se žije v Bruselu? Nebude se vám stýskat?

Jsem tu celkem 23 let a cítím se tu jako doma. Brusel mi vyhovuje, i když jako město má spoustu neduhů. Jednou velkou výhodou ale naopak je, že je tu tolik národností na jednom místě, což vytváří kosmopolitní atmosféru. Do toho tu žijí Belgičané a Bruselané, kteří jsou podle mě ideální pro toto soužití, protože to jsou lidi vstřícní, příjemní, nenamyšlení. Pro mou malou dcerku, která chodí do školky, kde je devět národností, je to paráda. Je to pro ni naprosto normální. Kamarádí se třeba s Pablitem a Guiseppem.

Navíc se tu dá skvěle jezdit na kole. Jezdím na něm i do práce. Na Bruselu mám také rád, že je tu spoustu kultury, kam se dá jít. Poloha toho města je skvělá, za hodinu jste u moře nebo naopak v Ardenách.

Jak často se vracíte do Česka?

Často. Mám doma devadesátiletou maminku a jezdím domů tak jednou za pět neděl na prodloužený víkend.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I techto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud