Spolupráce V4 má pro Česko smysl, ale v Bruselu je to červený hadr, říká Stuchlíková | info.cz

Články odjinud

Spolupráce V4 má pro Česko smysl, ale v Bruselu je to červený hadr, říká Stuchlíková

Visegrádská spolupráce, která zahrnuje kromě Česka také Slovensko, Polsko a Maďarsko, přináší z praktického hlediska řadu výhod. Mediální obraz V4 je ale špatný a v institucích EU je často zkreslován. „Špatná pověst Visegrádu jde i ruku v ruce s eskalací situace v Polsku a Maďarsku. Časem začalo docházet ke zjednodušení, že tím troublemakerem, který pořád na všechno říká „ne“ a ještě má navíc problém s vládou práva, je celý Visegrád – což je něco, s čím se Česko a Slovensko na evropské úrovni často potýkají,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Zuzana Stuchlíková, která v Bruselu vede zahraniční kancelář českého think-tanku Europeum a specializuje se právě na spolupráci visegrádských zemí.

Europeum je český think-tank, který před třemi lety otevřel svou pobočku v Bruselu. Z jakého důvodu?

Snažíme se vytvářet most mezi Prahou a Bruselem na nepolitické úrovni a chceme, aby cesta vedla oběma směry. Do Bruselu proto zveme české výzkumníky a zástupce státní správy, aby se zúčastnili akcí pro „bruselskou bublinu“. Českým výzkumníkům nabízíme možnost stáží, aby mohli přijet přímo do Bruselu a vést tu rozhovory s lidmi z institucí EU.

Usilujeme také o to, aby byly v Bruselu slyšet české hlasy. Zahraniční think-tanky, které tady působí, mají svou vlastní síť expertů a ta jen málokdy zahrnuje i lidi ze střední Evropy – čistě proto, že jsme geograficky daleko.

Máte nějakou zpětnou vazbu?

Ano a utvrzuje nás v tom, že naše práce má smysl, poptávka po expertech ze střední Evropy je v Bruselu velká. Bude to znít jako klišé, když řeknu, že se „bruselská bublina“ uzavírá do sebe, ale ono to tak opravdu je – a do jisté míry je to nevyhnutelný proces. Doma často slyšíme, že EU by měla dělat méně a efektivněji, což je názor, který tady absolutně nerezonuje. V Bruselu nikdo nezpochybňuje členství v EU, ale zejména v euroskeptických zemích, mezi které patří i Česko, to je pořád téma. To, že naši experti tuto perspektivu přináší do Bruselu, otevírá oči oběma stranám a snad to povede k tomu, že se navzájem lépe pochopíme.

Kdo je Zuzana Stuchlíková?
Zuzana Stuchlíková vystudovala Evropská studia na Karlově Univerzitě v Praze. Diplom MA získala během studia na Sciences Po v Paříži. Později pracovala jako výzkumná asistentka na UK a od roku 2013 působí v Institutu pro evropskou politiku Europeum.

Není slovo Visegrád v Bruselu červeným hadrem?

Je. I z tohoto důvodu já raději používám označení „střední Evropa“ místo „Visegrád“, je to méně kontroverzní.

Kde se ta kontroverze přihodila?

Může za to rok 2015 a téma migrace. Do té doby v Evropě nikdo moc neregistroval, že něco jako visegrádská spolupráce existuje. Bylo to jedno z regionálních uskupení, kterých v EU existuje celá řada, a navíc spojovalo země, které tady jsou vnímané jako poměrně vzdálené. Migrační vlna v roce 2015 přinesla Visegrádu pozornost, kterou asi ani jeho představitelé nečekali.

Špatná pověst V4 jde i ruku v ruce s eskalací situace v Polsku a Maďarsku. Časem začalo docházet ke zjednodušení, že tím troublemakerem, který pořád na všechno říká „ne“ a ještě má navíc problém s vládou práva, je celý Visegrád – což je něco, s čím se Česko a Slovensko na evropské úrovni často potýkají. Vím to z vlastní zkušenosti, protože se stává, že po našich akcích za mnou někdo přijde a říká, že je překvapený tím, že státy V4 mají na řadu témat odlišné názory a potýkají se s jinými problémy.

Proč tomu tak je?

Je to tím, že jen málo lidí ví, jak Visegrád funguje, že se jedná o volnou mezivládní spolupráci států, které jsou v mnoha ohledech jiné. Špatný veřejný obraz je také do velké míry způsoben tím, jak se se značkou Visegrád zachází. Příkladem může být maďarské předsednictví Visegrádu v letech 2017-2018. Premiér Orbán tehdy využíval visegrádskou spolupráci jako legitimizační nástroj pro vlastní politiky – často podával vlastní postoje jako postoje Visegrádu a značku velmi aktivně posiloval. Není proto překvapivé, že v Bruselu je Visegrád často vnímán právě v souvislosti s Maďarskem.

Existuje v tuto dobu přidaná hodnota této značky? Nebylo by pro ČR lepší ji opustit?

Myslím, že je důležité rozlišovat mezi image a praktickou spoluprací – ta se navíc liší na jednotlivých úrovních vládnutí nebo správy. Můj dojem je ten, že Češi, kteří v Bruselu pracují na zastoupení ČR nebo i v Evropském parlamentu, se Visegrádu jako značce snaží vyhýbat.

Chtějí se vyhnout zbytečným předsudkům a často poukazují na to, že máme přirozené spojence i jinde. Koordinační setkání mezi představiteli V4 jsou stále jedním z pilířů české diplomacie, často však nevedou ke společným pozicím. Pak je tu ale úroveň vysoké politiky, která je nejviditelnější a prezentuje jen témata, na kterých shoda existuje – společné fotografe nejvyšších představitelů Visegrádu, které plní hlavní stránky novin, pak vytváří zdání jednoty.

Jaký je váš pohled?

Myslím si, že visegrádská spolupráce obecně přidanou hodnotu má. Jde o tři středně velké a jeden velký stát, které potřebují koordinaci a vzájemnou spolupráci, protože je to pro ně výhodné. A to, že se dokáží sejít a hledat společné priority a pozice, je užitečně a nedá se proti tomu nic říct.

Ovšem ve chvíli, kdy má značka takto zásadně zpolitizovaný a negativní obraz, jsem přesvědčená o tom, že její užívání ničemu nepomáhá. Zapadá v tom pak fakt, že témat, na kterých se ve skutečnosti V4 shodne, je strašně málo. Zjednodušení vede k tomu, že v Bruselu málokdo vidí, že třeba ČR má v konkrétních případech úplně jiné priority než například Polsko. Myslím si proto, že spolupráce na nižší úrovni má pro ČR smysl, ale propagovat Visegrád navenek je kontraproduktivní.

Jak vnímají V4 státy, které se k této značce hlásí?

I tady existují rozdíly. Polsko a Maďarsko značku V4 využívají jako legitimizační prostředek svých politik, a mohou proto velmi snadno říkat, že nejsou sami, ale prezentují více států. Nějakou dobu se tak mluvilo o V2+2. Slovensko pak na úrovni státní správy prakticky pracuje s pojmem V3+1, takže už v mnoha ohledech vyčlenilo i Česko – třeba i kvůli tomu, že Slováci mají euro.

Co bude pro spolupráci ve V4 znamenat zvolení Zuzany Čaputové slovenskou prezidentkou?

Zvolení paní Čaputové má samozřejmě symbolickou hodnotu a může ovlivnit vnitřní dynamiku slovenské politiky i jeho mezinárodní image – na úrovni Visegrádu však pravděpodobně větší roli hrát nebude. Hlavními představiteli spolupráce jsou hlavy vlád, na úrovni hlav států se setkání nepořádají a jejich vliv na každodenní agendu visegrádské spolupráce je minimální. 

Když se ještě vrátíme k té značce V4, mám pocit, že Češi na ni slyší. Souhlasíte? Proč to tak je?

Myslím, že je to pravda. A souvisí to s tím, jak Češi vnímají Evropskou unii, a tím, do jakého obrazu se Visegrád sám staví. V4 dlouhodobě odmítá kvóty na uprchlíky, prezentuje se jako ochránce tradičních hodnot, ať už to znamená cokoliv, zdůrazňuje národní zájmy a obecně vystupuje kriticky vůči evropské integraci. To jsou přece témata, která u české populace rezonují. Čeští politici na nejvyšší úrovni si to uvědomují a podle toho s tím pracují – zvlášť v momentě, kdy veřejné mínění je pro současnou vládu v rozhodování zásadní. Jako příklad lze uvézt hlasování v Evropském parlamentu o situaci v Maďarsku, kde se premiér Babiš dostal do střetu s vlastními europoslanci, když se postavil na stranu premiéra Orbána.

Myslím si ale, že by bylo velmi zajímavé sledovat, pokud by došlo na hlasování v Radě o spuštění článku 7 proti Polsku. Česko k tomu nyní jednotnou pozici nemá a zatím mu mlžení prochází. Něco jiného je však strategicky mlčet a být nucen zaujmout stanovisko.

Proč vlastně kdysi V4 vznikla? Jaká byla tehdy její přidaná hodnota?

Šlo o to spojit země, které mají podobnou historickou zkušenost s komunismem a porevoluční transformací, a koordinovat jejich cesty do mezinárodních organizací. Mrzí mne, že v současné debatě zapadá to, že v tomto ohledu se jednalo o úspěšný projekt. Spolupráce se dařila a povedlo se ukázat EU, že v této konkrétní regionální spolupráci přidaná hodnota existuje.

Krize identity V4 přišla v roce 2004, tedy v momentě, kdy se povedlo dosáhnout hlavního cíle – vstupu do EU. Na stole se ihned poté objevila otázka – co dál? A dá se říct, že do roku 2014 na ni neexistovala odpověď. Šlo o hledání další náplně a V4 se z veřejného povědomí dostala do pozadí. Boom nastal až s příchodem tématu migrace.

Jsem dítě sociální bubliny

Pojďme mluvit o vás a o vaší práci v Bruselu. Co se musí stát, aby mladý člověk jako vy opustil své zázemí doma a vydal se do Bruselu zaštiťovat ambiciózní projekt?

Pro mě to byl splněný sen a příležitost, která se nedá odmítnout. V Europeu jsem pracovala už během studia, kdy jsem v roce 2013 začala jako stážistka a postupně jsem vystřídala několik pozic a projektů. Po několika letech jsem však měla pocit, že stagnuji a bylo by potřeba změnit prostředí, ideálně někam odjet. Ve chvíli, kdy jsem chtěla udělat změnu, přišla nabídka převzít naši bruselskou kancelář a bylo jasno.

Neuvažovala jste o práci v unijních institucích?

Ano, uvažovala, a dokonce jsem se tam několikrát ucházela o stáž. Výběrovým řízením jsem prošla, ale vždy jsem to odmítla. Chtěla jsem nakonec zůstat u toho, co dělám. Ale do budoucna to určitě pořád zůstává velkým tématem. Myslím, že člověk, který dění v EU pravidelně komentuje, začne dříve nebo později pociťovat potřebu se reálně zapojit a přispívat k celému procesu. Otáčivé dveře tady fungují a je to určitě oboustranně výhodné, když se to protočí.

Jak dlouho jste v Bruselu?

Přijela jsem v březnu 2017. Bylo to jen 14 dní poté, co jsem udělala státnice na vysoké škole, kde jsem studovala evropská studia.

Kdy jste věděla, že chcete pracovat v oblasti EU a třeba jednou odjet do Bruselu?

Na konci bakalářského studia, kdy jsem na Fakultě sociálních věd na UK měla možnost nahlédnout do dění ve všech světových regionech. Uvědomila jsem si, že Evropa je unikátní projekt a to, že jsme jeho součástí, je jedinečná historická příležitost. Jít studovat evropská studia na magisterské studium už pak byla jasná volba. Fascinuje mě, že EU je neustále se dynamicky vyvíjející projekt a je vlastně pořád co se učit. Jsem také přesvědčená, že místo ČR je v EU a alternativy neexistují. Moje práce mě neustále utvrzuje v tom, že je potřeba se tomu věnovat.

Jak to vnímají vaši přátelé-vrstevníci, které jste nechala doma? Vrhají se na vás, když se vrátíte na čas do ČR, a chtějí odpovědi na otázky?

Já jsem dítě sociální bubliny. Narodila jsem se v hlavním městě a chodila na osmileté gymnázium, všichni moji spolužáci šli na vysokou školu a většina z nich si zvolila humanitní zaměření. Moje sociální skupina v Praze tedy pravděpodobně nebude mít jiný názor než já. Myslím si ale, že do velké míry to je handicap, protože člověk má klapky na očích a musí sám aktivně vyhledávat jiné názory.

Pokud se však potkám s lidmi, kteří nežijí v mé bublině, nemám pocit, že by si se mnou chtěli povídat pro to, že by toužili změnit svůj názor. Oni už nějaký svůj postoj k EU mají a mě berou jako člověka z Bruselu, který už tam nějakou dobu žije a má už vymytý mozek, protože se stal obětí bruselské propagandy.

Jak často se vracíte do ČR?

Musím říct, že poměrně často, což znamená v průměru jednou za dva měsíce, ale v poslední době třeba i jednou za měsíc. Souvisí to i s tím, že jsem pořád zapojená do některých aktivit našeho think-tanku v Praze.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud