Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Do brexitu zbývá 365 dní: Británie táhne za kratší provaz, termín se ještě může posunout, říká expert

„Měli bychom spolu jednat konstruktivně, s respektem a v duchu upřímné spolupráce,“ řekla přesně před rokem britská premiérka Theresa Mayová, když v parlamentu oznamovala aktivaci článku 50 Smlouvy o EU. Tento den tak oficiálně odstartoval proces vystoupení Velké Británie z Evropské unie, o kterém voliči Spojeného království rozhodli o devět měsíců dříve v referendu. I když rozhovory někdy těžce drhly a z obou stran se čas od času ozývala ostrá prohlášení, během posledního roku dosáhly Brusel s Londýnem významného pokroku, který posunul vyjednávání o velký kus dál. Oproti původním očekáváním ale dochází ke zpoždění a plné ruce práce budou mít britští a unijní vyjednavači ještě v dalším roce, který bude uzavřen oficiálním vystoupením historicky prvního člena z Evropské unie. Co se za uplynulých 365 dní v jednáních brexitu odehrálo a co čekat v roce následujícím?

29. březen je pro odchod Velké Británie z Evropské unie symbolickým datem – v tento den byl proces jednání o brexitu oficiálně spuštěn a v tento den roku 2019 má Spojené království z Evropské unie vystoupit. Od loňského 29. března, kdy Mayová v parlamentu pronášela větu, že „Británie opouští Evropskou unii“, se toho odehrálo hodně. První zádrhel, který ovlivnil celé jednání o brexitu, však nastal velmi brzy. Byly jím červnové předčasné volby, kterými si Mayová chtěla upevnit pozici a zajistit silnější mandát pro jednání o podmínkách brexitu. Výsledek ale přinesl pravý opak.

„Theresa Mayová vyhlásila volby a v té době se čekalo, že si upevní vlastní pozici v pohledu na brexit. Výsledek voleb byl ale takový, že mohla sestavit vládu pouze s podporou severoriských unionistů. Závislá je však nejen na unionistech, ale na všech členech Konzervativní strany, která je v této otázce velmi rozdělená. Od toho se pak odvíjel zádrhel ve vyjednávání – Británie velmi špatně utváří pozice toho, co by chtěla brexitem dosáhnout a jak,“ říká pro INFO.CZ analytik Asociace pro mezinárodní otázky Kryštof Kruliš s tím, že Londýn v rozhovorech s Bruselem tahá z kratší konec provazu.

Evropská strana si je tak během rozhovorů mnohem jistější, což je podle Kruliše dáno tím, že k jednání přistoupila velmi profesionálně. „Ze strany Evropské komise a jejího hlavního vyjednavače Michela Barniera byla provedena důkladná příprava. Evropská unie tak svým způsobem opanovala vyjednávání ve smyslu nalajnování hřiště včetně vymezení podmínky, že se nejdřív bude jednat o třech otázkách – o právech občanů EU v Británii, finančním vyrovnání a severoirské hranici – a další věci přijdou na řadu až poté, co se v těchto otázkách dosáhne dostatečného pokroku,“ míní odborník na vztah EU s anglofonními zeměmi.

720p 480p 360p 240p
brexit

„Vedle toho ta profesionalita unie spočívá v tom, že sedmadvacítka po celou dobu dosavadního jednání udržela soudržnost. Británie se tak stala článkem, který se snažil jednání dohánět a formovat pozici za pochodu. Zároveň se z Británie ozývaly nejrůznější hlasy, které volaly všemi směry,“ dodává Kruliš s tím, že ve volbách navíc mírně posílili také labouristi vedení Jeremym Corbynem, kteří od brexitu očekávají něco zcela jiného než konzervativci, což opět ztěžuje ucelenost britského postoje. Začátkem roku Corbyn například uvedl, že by Británie měla po odchodu zůstat v celní unii, což Mayová od počátku odmítá.

Dohoda mezi Mayovou a Junckerem je nedostatečná

Pojďme se tedy podívat, co se za poslední rok – respektive posledních devět měsíců – podařilo dohodnout. Jednání vedená na unijní straně Michelem Barnierem a za Británii Davidem Davisem odstartovala 19. června 2017, tedy rok po britském referendu. Od té doby dostaly podmínky odchodu Velké Británie z EU jasnější obrysy, a to navzdory tomu, že se rozhovory často zadrhávaly a celkově vlekly.  

Jak již bylo řečeno, úkolem prvního kola rozhovorů bylo nastínit řešení tří hlavních okruhů: budoucího nastavení práv občanů EU v Británii, finančního vyrovnání britských závazků vůči unii a nastavení režimu na hranici mezi Irskem a Severním Irskem. „Dostatečného pokroku“ potřebného k tomu, aby se mohlo postoupit do další fáze, se podařilo dosáhnout koncem loňského roku, kdy Mayová a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vydali společné prohlášení. Nyní se obě strany snaží politickou dohodu přetavit v právní text, který by mohly předložit unijním institucím a britskému parlamentu ke schválení.

Ne ve všech třech oblastech je ale vše dohodnuto na sto procent. „U dvou otázek se zdá, že už je téměř vše dořešeno – to znamená finanční vyrovnání a práva občanů. Sice zatím neznáme konečnou částku, kterou by měli Britové platit, ale proces už je v těchto oblastech vzájemně odsouhlasený,“ říká Kruliš. Přestože „účet za brexit“ obě strany ještě oficiálně nijak nevyjádřily, média hovoří o částce 35 až 39 miliardami liber, což odpovídá až 1,1 bilionu korun.

Právní text dohody o brexitu koncem února schválila a zveřejnila Evropská komise, britská premiérka se však proti jeho znění ostře ohradila s tím, že je pro Británii nepřijatelný. Kamenem úrazu se stala pasáž o budoucím režimu na hranici mezi Irskem a Severním Irskem, které je součástí Velké Británie. Komise zde navrhuje, že pokud Londýn nepřijde s jiným řešením, měla by zde platit unijní pravidla.

„Britové to odmítli s tím, že by to považovali za anexi Severního Irska Evropskou unií. Tento případ ale ukázal nedokončenost politických jednání z prosince, kdy byla otázka Severního Irska skrytá ve třech větách jednoho odstavce dohody mezi Junckerem a Mayovou. Teď to jen vyplulo na povrch a ukázalo se, že u této otázky stále neexistuje finální způsob, jak to vyřešit,“ vysvětluje Kruliš.

Právě budoucí pohraniční režim mezi Severním Irskem a Irskem je nejpalčivější problém celého vyjednávání. Zakopaný pes je přitom především v tom, že na tento problém nemá britská strana ucelený pohled a Londýn se zatím marně snaží vymyslet, jak zabránit vybudování pevné hranice, ale na druhou stranu nedopustit, aby došlo na scénář, který navrhuje Brusel. Podle analytika AMO navíc vyřešení sporné otázky závisí na tom, jak bude vypadat nastavení obchodních vztahů celé Británie vůči EU. Nad touto otázkou však zatím stále visí otazníky a Mayová si neustále stojí za tím, že Británie nezůstane součástí celní unie ani vnitřního trhu EU.

„Spekuluje se nad tím, jestli většina v britském parlamentu vůbec pro tyto podmínky zvedne ruku, nebo bude prosazovat nějaké další možnosti. Část Konzervativní strany totiž hrozí tím, že požadavky Mayové nechtějí. Je tam několik desítek členů Konzervativní strany, kteří by byli ochotní hlasovat s labouristy o jiné variantě brexitu, která by zahrnovala například setrvání v celní unii. To by z části přispělo k vyřešení severoirské otázky a bylo by to vítané také britským byznysem, ale zároveň by to pro těch pár desítek poslanců znamenalo rebelovat proti vlastní straně. Proto je to pořád velký otazník,“ popisuje vnitropolitickou situaci Británie Kruliš.

Co čekat od vyjednávání v následujících měsících?

Vzhledem k tomu, jak moc se severoirská otázka jeví jako nepřekonatelný problém, je předem jasné, že vyjednávání nebudou snadná ani v následujících měsících a vyjednavači brexitu budou mít plné ruce práce.

„Budou řešit zejména věci, které si vlečou z předchozí fáze – to znamená hlavně severoirskou hranici. Zadruhé si musí ujasnit, jak dlouhé bude přechodné období, kdy už Británie nebude členem EU, ale bude mít všechny parametry členské země, jako je členství na vnitřním trhu, v celní unii a bude nadále platit do rozpočtu. Jediný rozdíl bude to, že nebude moct hlasovat v orgánech EU, protože nebude členem,“ říká Kruliš s tím, že v přechodném období bude Británie moct konečně vyjednávat dohody se třetími státy, jako je USA, Indie, Austrálie nebo Nový Zéland.  

Přechodné období má podle představ Bruselu trvat do konce roku 2020 – těchto 21 měsíců má dát britským úřadům a podnikům čas, aby se novým podmínkám přizpůsobily, část britských poslanců by však hlasovalo pro to, aby byla tato lhůta prodloužena. „Když si pak poslechnete vyjednavače za Evropský parlament Guye Verhofstadta, tomu by také nevadilo, kdyby se to prodloužilo, a říká, že lhůta 21 měsíců není nepřekročitelná. Tento termín je dán proto, aby období skončilo s rozpočtem EU na daný rok a do dalšího rozpočtového období už to nezasahovalo, protože by to bylo náročné pro přepočítávání britského příspěvku. Ale to není věc, na které by se nedala najít dohoda,“ míní Kruliš.

Kromě toho se v současnosti jedná také o nastavení vztahů mezi Británií a Evropskou unií po přechodném období. Rozhovory točí kolem jakési rámcové podoby, která zatím dostává obrysy dohody o volném obchodu, finální parametry však budou stoprocentně dojednány až během přechodného období.

Ve hře je i posunutí termínu brexitu

Práce je ještě dost a obě strany navíc velmi tlačí čas, aby se do 29. března příštího roku všechno stihlo a právní text dohody stihl projít ratifikačním procesem, kdy ho musí schválit britský parlament, Evropský parlament i členské státy.  

„Na vyjednávání jim zbývá půlrok, aby se tak vytvořil čas pro schvalovací procesy. To Barnier na téměř každé tiskové konferenci dokola připomíná – říká, že hodiny tikají a není to chyba unie. Tím vytváří tlak na protistranu, aby postupovala kupředu. Pokud by se ale jednání na něčem zasekla, je možné, že by se termín odchodu z EU musel prodlužovat, i když se zatím nikdo nesnaží o tom ani uvažovat a stále se upíná pozornost na to, aby se dvouletá lhůta stihla,“ říká Kruliš s tím, že obě strany dělají vše pro to, aby na nějakou krizovou variantu vůbec nedošlo. Stále totiž visí ve vzduchu slova britské premiérky o tom, že radši než špatnou dohodu Británie nechce dohodu žádnou.

„Vyloučit se to zcela nedá, ale všichni věří v soudnost všech zúčastněných hráčů, že pokud by mělo dojít k odchodu bez jakékoliv dohody, tratili by na tom všichni. Varianta nekonsenzuálního odchodu, kdy by všechny dohody, o kterých se dnes jedná, padly pod stůl, je pro všechny nejhorší scénář. Pořád je tam ale možnost toho, že pokud by se jednání na něčem zadrhla, je možné termín prodloužit. To se týká zejména otázky severoirské hranice, a pokud by na to došlo, umím si představit, že by se všechny země EU spolu s Británií shodly, že se termín 29. března 2019 posune a bude se o tom ještě rok jednat. Nikdo to nechce, ale institucionálně to vyloučit nelze. A určitě to je lepší, než odejít bez dohody,“ uzavírá odborník.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1