O Češích se občas míní, že jsou pragmatici a že si umí věci spočítat. Naše aktuální pozice vůči dlouhodobému rozpočtu EU na roky 2021-2027 toto tvrzení zcela popírá.
Čeští politici jásají nad tím, že EU dá více peněz na boj s migrací a ubere na kohezní politice (cca o 5-7 %). „Jsme ochotni se zde uskromnit, hlavně, když budou peníze na migraci a nebudou kvóty,“ zní téměř unisono z české vlády, od českých poslanců i europoslanců. Pro někoho, kdo nezná českou vyhrocenou debatu o uprchlících a kdo by se soustředil na čistá fakta, by se taková pozice jevila jako zcela nepochopitelná.
Česká republika je ze všech zemí EU objektivně migrační a uprchlickou krizí zasažená zcela nejméně. Možná spolu se Slovenskem, ale to zase „čelí“ o trochu většímu náporu žadatelů z Ukrajiny. Například za rok 2017 u nás žádalo o azyl 70 Syřanů, zatímco v Maďarsku to 565 a v sousedním Rakousku 7260. V rámci kvót jsme přijali 14 lidí a EU by nás nechala být, kdybychom ostentativně neprohlásili, že už nevezmeme ani nohu. Úspěšnost žadatelů z hlediska udělení azylu je u nás z celé EU zcela nejnižší. Sečteno a podtrženo: migrační krize se nás vůbec netýká. Tolik v EU kritizovaní (a námi adorovaní) Maďaři mohou svá drakonická protiimigrační opatření odůvodnit alespoň tím, že byli skutečně vystaveni jisté vlně uprchlíků. Ale co my?
