Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Audiovizuální směrnice – důležitý, ale nedomyšlený návrh. Komentář Tomáše Zdechovského

Audiovizuální směrnice – důležitý, ale nedomyšlený návrh. Komentář Tomáše Zdechovského

V poslední době si téměř nejde nevšimnout kampaně Pirátů Zachraňte internet!, kdy stovky lidí denně (!) posílají europoslancům dopisy, podepisují se petice a dokonce organizují protesty. Vše kvůli návrhu audiovizuální směrnice, která je na začátku prvního čtení a čeká ji tak ještě dlouhý schvalovací proces.

Návrh zatím od Komise prošel jen přes Výbor pro právní záležitosti (JURI), tento čtvrtek (5. 7.) o něm budeme hlasovat na plénu, nicméně není to o nějakém konečném souhlasu, jak se řada lidí kvůli intenzivní kampani Pirátů domnívá, ale pouze o tom, jestli souhlasíme s tím, aby se návrh dále projednával standardním transparentním procesem na plénu, nebo se dovolí projednávání v trialogu (uzavřená jednání zpravodajů Parlamentu a zástupců Komise a Rady, více v tomto odkazu). Budu hlasovat pro plénum, tedy proti návrhu text projednávat v trialogu.

Zde zkráceně mé konkrétní důvody:

  • Téma je vysoce zpolitizované, ani při projednávání zbraňové směrnice jsme nebyli tak paralyzovaní od další práce odpovídáním na maily i telefonáty různých „lobbistů”, a v takových případech jsem vždy pro maximální transparentnost.
  • Návrh mi přijde šitý horkou jehlou a uvítal bych k němu objektivní veřejnou diskuzi. U článku 11 (práva vydavatelů) už sice došlo k určitým pozitivním úpravám tak, aby byli zvýhodnění čeští vydavatelé oproti gigantům jako facebook nebo google, ale pořád vidím rezervy.
  • U článku 13 (dle Pirátů „cenzura internetu”, podrobnosti dále) také jen velmi obtížně hledám nějaká pozitiva. Návrh je navíc zbytečně represivní.

Než začnu psát dále, chtěl bych ještě upozornit, že ono „hlasovat proti” opravdu neznamená, že se téma smete, jak podle e-mailů doufá řada lidí. Bude se vyjednávat dál a osobně s tím nemám problém. Facebook a Google z mého pohledu opravdu až zneužívají svého dominantního postavení na trhu, neúměrně snižují ceny za reklamu a na zpravodajských serverech tak inzeruje stále méně lidí. Ubývá i předplatitelů, protože přes vyhledávače lidé zdarma najdou vše, co potřebují. A co víc, nezřídka ani neprokliknou na článek, protože jim stačí zobrazený perex a nadpis článku. Pokud si chceme udržet kvalitní žurnalistiku, je potřeba se v tomto vydavatelů rozumně zastat, současná právní úprava nestačí.

Krok kupředu, opravdu ale správným směrem?

Podle parlamentního zpravodaje návrhu Axela Vosse směrnice znamená krok kupředu k tomu, aby se pravidla autorské ochrany v EU upravila tak, že budou lépe odpovídat "realitě a obchodním modelům 21. století". Prvotní jásot ale po předložení návrhu nahradil poprask a vše nasvědčuje tomu, že se nějaký kompromis bude hledat jen velmi obtížně. Jak už jsem naznačil výše, kamenem úrazu se staly především články 11 a 13. Rád bych zde proto zmínil trochu podrobněji, co je na obou článcích tak „toxické”.

Začněmě nejprve článkem 11. Ten zavádí nová práva vydavatelů a zjednodušeně požaduje, aby vydavatelé měli nárok na podíl za užití jimi vlastněného obsahu na internetu. Nyní totiž většina příjmů ze související reklamy putuje k velkým technologickým společnostem, jako jsou např. Google, Facebook nebo Twitter. Tyto vyhledávače vydělávají skrze využívání děl autorů, které užívají zdarma a s jejich pomocí dále vydělávají na inzerci. Ano, licence zdarma jsou problémem, nicméně placené licence nezajistí, že nově získané zdroje půjdou třeba přímo ke konkrétním novinářům.

Někteří také argumentují tím, že díky směrnici bude vyšší kvalita médií nebo že bude prostředkem boje proti fake news. Za mě zde ale argument boje proti fake news neobstojí, protože půjde o právo, které vydavatelé nemusí uplatnit, a tím může někdo zjednodušit přístup například i ke svým „alternativním” zprávám (princip za všechno seriózní se platí, zdarma to, co vlastně chceme, aby se nešířilo...). Navíc zavedení nových práv může snížit množství zdrojů informací, protože velké vyhledávače mohou uzavřít smlouvy jen s velkými vydavateli. Kvalita médií by tak tedy nejspíše nevzrostla.

Zcela pochopitelně se proto řada subjektů vyjádřila proti. V ČR jsou to například veřejné knihovny. Ty se obávají, že toto ustanovení, tím, že vytvoří nové vrstvy práv, a že omezí možnost užít krátké úryvky textu, může poškodit svobodný pohyb znalostí. Znamenat to může i útok na agregátory zpráv, jejichž činnost představuje vítaný prostředek konfrontace různých úhlů pohledu na obsahy sdělení, prostředek rozvoje informační gramotnosti a prevence dopadu zkreslených informací a dezinformací.

Proti se staví i Svaz průmyslu, podle jehož vyjádření německá zkušenost ukazuje, že tzv. neighboring rights - jako ta navrhovaná v článku 11, disproporčně a negativně dopadají na menší startupy a malé a střední podniky tím, že vytvářejí soutěžní výhody pro větší tržní subjekty s etablovanými obchodními značkami. V Německu mělo zavedení těchto pravidel za následek zánik velkého počtu společností a ztrátu mnoha pracovních míst.

Když to shrnu, jedná se sice o dobře míněný krok, ale zbytečně represivní. Způsob, jakým je návrh napsaný, je velmi nešťastný a nadělal by celkově více škody než užitku. Přesto všechno se ale stále jedná o tu méně problematickou část.

Nešťastná „cenzorní” třináctka

Opravdový problém nastává u článku 13, který už bohužel vešel ve známost jako tzv. „cenzorní“ článek. Dosud nejsou platformy umožňující sdílení (např. ulož.to, youtube...) v Evropě zodpovědné za obsah, který se na nich nachází. Platformy dnes řeší existenci obsahu porušujícího autorské právo až ve chvíli, kdy je na to upozorní držitel práva. To se má ale změnit a záměrem článku je snazší vymáhání autorského práva, protože autoři „tratí“ na internetu.

Bohužel v návrhu navrženou definici odpovědných subjektů lze vykládat velice široce. Nově by tak mohly být platformy přímo zodpovědné za obsah, který u sebe umožňují uložit/ sdílet. Panuje obrovská právní nejistota ohledně toho, na koho by se to reálně vztahovalo. Návrh definuje odpovědný subjekt následovně: „Online službou poskytující sdílení obsahu se míní poskytovatel služby informační společnosti, u níž je jedním z hlavních účelů veřejnosti zpřístupňovat práce chráněné copyrightem nebo jiná smluvně chráněná díla vložená uživateli.“ Definici tak lze celkem dobře vztáhnout i na sociální sítě Facebook nebo Twitter. Seznam.cz tvrdí, že zahrnuta bude v podstatě každá platforma.

Můžeme tedy mít co dočinění s problémem filtrace obsahu, tedy v podstatě „cenzurou”. Vážně hrozí, že bude docházet k filtraci všeho toho, co je na platformách, protože jinak nelze dosáhnout cíle neexistence copyright porušujícího obsahu. Obavy o ohrožení svobody projevu jsou proto z mého pohledu na místě. Stávající filtrační programy nejsou dokonalé a mohou "preventivně" smazat i něco, co autorská práva neomezuje. Návrh a priori staví na předpokladu, že všechno je nelegální, což je porušení principu presumce neviny a zásady dobré víry.

Větší smysl by dávalo hrát na úpravu tak, aby byl obsah nějak pravidelně kontrolován a stanovit pro to určité závazné podmínky, ale ne mít rovnou primární povinnost provozovatelů s presumpcí viny a přístupem „všichni podvádějí”. V praxi by ani nebylo úplně možné, aby např. Facebook kontroloval všechny příspěvky žádaným způsobem. Otázkou samozřejmě je, jestli vůbec judikatura zahrne pod tento výklad Facebook. Definice je ale nyní nastavená na široký výklad, takže pod to nyní lze opravdu zařadit prakticky vše a ostražitost je na místě.

Nic není ztraceno, návrh ještě čeká téměř celý přijímací proces

Jak už jsem psal v úvodu, návrh má i přes některé pozitivní změny stále problematické části a potřeboval by víc času na propracování, což platí předně pro článek 13. Směrnice v navrhované podobě znamená obrovský zásah do svobod a byla by jen vodou na mlýn euroskeptiků.

Znovu bych proto rád připomněl, že ještě není vůbec nic ztraceno. Většina českých europoslanců navíc bude dle mých informací hlasovat pro setrvání tématu na plénu a možnost tak podat další vlnu pozměňovacích a upřesňovacích návrhů. Spíš než posílat tisíce mailů na všechny europoslance nám tak zkuste držet pěsti, ať si dokážeme zachovat selský rozum, nepodléhat tlakům lobbistů a najít rozumné a společné řešení.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744