Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Audiovizuální směrnice – důležitý, ale nedomyšlený návrh. Komentář Tomáše Zdechovského

Audiovizuální směrnice – důležitý, ale nedomyšlený návrh. Komentář Tomáše Zdechovského

V poslední době si téměř nejde nevšimnout kampaně Pirátů Zachraňte internet!, kdy stovky lidí denně (!) posílají europoslancům dopisy, podepisují se petice a dokonce organizují protesty. Vše kvůli návrhu audiovizuální směrnice, která je na začátku prvního čtení a čeká ji tak ještě dlouhý schvalovací proces.

Návrh zatím od Komise prošel jen přes Výbor pro právní záležitosti (JURI), tento čtvrtek (5. 7.) o něm budeme hlasovat na plénu, nicméně není to o nějakém konečném souhlasu, jak se řada lidí kvůli intenzivní kampani Pirátů domnívá, ale pouze o tom, jestli souhlasíme s tím, aby se návrh dále projednával standardním transparentním procesem na plénu, nebo se dovolí projednávání v trialogu (uzavřená jednání zpravodajů Parlamentu a zástupců Komise a Rady, více v tomto odkazu). Budu hlasovat pro plénum, tedy proti návrhu text projednávat v trialogu.

Zde zkráceně mé konkrétní důvody:

  • Téma je vysoce zpolitizované, ani při projednávání zbraňové směrnice jsme nebyli tak paralyzovaní od další práce odpovídáním na maily i telefonáty různých „lobbistů”, a v takových případech jsem vždy pro maximální transparentnost.
  • Návrh mi přijde šitý horkou jehlou a uvítal bych k němu objektivní veřejnou diskuzi. U článku 11 (práva vydavatelů) už sice došlo k určitým pozitivním úpravám tak, aby byli zvýhodnění čeští vydavatelé oproti gigantům jako facebook nebo google, ale pořád vidím rezervy.
  • U článku 13 (dle Pirátů „cenzura internetu”, podrobnosti dále) také jen velmi obtížně hledám nějaká pozitiva. Návrh je navíc zbytečně represivní.

Než začnu psát dále, chtěl bych ještě upozornit, že ono „hlasovat proti” opravdu neznamená, že se téma smete, jak podle e-mailů doufá řada lidí. Bude se vyjednávat dál a osobně s tím nemám problém. Facebook a Google z mého pohledu opravdu až zneužívají svého dominantního postavení na trhu, neúměrně snižují ceny za reklamu a na zpravodajských serverech tak inzeruje stále méně lidí. Ubývá i předplatitelů, protože přes vyhledávače lidé zdarma najdou vše, co potřebují. A co víc, nezřídka ani neprokliknou na článek, protože jim stačí zobrazený perex a nadpis článku. Pokud si chceme udržet kvalitní žurnalistiku, je potřeba se v tomto vydavatelů rozumně zastat, současná právní úprava nestačí.

Krok kupředu, opravdu ale správným směrem?

Podle parlamentního zpravodaje návrhu Axela Vosse směrnice znamená krok kupředu k tomu, aby se pravidla autorské ochrany v EU upravila tak, že budou lépe odpovídat "realitě a obchodním modelům 21. století". Prvotní jásot ale po předložení návrhu nahradil poprask a vše nasvědčuje tomu, že se nějaký kompromis bude hledat jen velmi obtížně. Jak už jsem naznačil výše, kamenem úrazu se staly především články 11 a 13. Rád bych zde proto zmínil trochu podrobněji, co je na obou článcích tak „toxické”.

Začněmě nejprve článkem 11. Ten zavádí nová práva vydavatelů a zjednodušeně požaduje, aby vydavatelé měli nárok na podíl za užití jimi vlastněného obsahu na internetu. Nyní totiž většina příjmů ze související reklamy putuje k velkým technologickým společnostem, jako jsou např. Google, Facebook nebo Twitter. Tyto vyhledávače vydělávají skrze využívání děl autorů, které užívají zdarma a s jejich pomocí dále vydělávají na inzerci. Ano, licence zdarma jsou problémem, nicméně placené licence nezajistí, že nově získané zdroje půjdou třeba přímo ke konkrétním novinářům.

Někteří také argumentují tím, že díky směrnici bude vyšší kvalita médií nebo že bude prostředkem boje proti fake news. Za mě zde ale argument boje proti fake news neobstojí, protože půjde o právo, které vydavatelé nemusí uplatnit, a tím může někdo zjednodušit přístup například i ke svým „alternativním” zprávám (princip za všechno seriózní se platí, zdarma to, co vlastně chceme, aby se nešířilo...). Navíc zavedení nových práv může snížit množství zdrojů informací, protože velké vyhledávače mohou uzavřít smlouvy jen s velkými vydavateli. Kvalita médií by tak tedy nejspíše nevzrostla.

Zcela pochopitelně se proto řada subjektů vyjádřila proti. V ČR jsou to například veřejné knihovny. Ty se obávají, že toto ustanovení, tím, že vytvoří nové vrstvy práv, a že omezí možnost užít krátké úryvky textu, může poškodit svobodný pohyb znalostí. Znamenat to může i útok na agregátory zpráv, jejichž činnost představuje vítaný prostředek konfrontace různých úhlů pohledu na obsahy sdělení, prostředek rozvoje informační gramotnosti a prevence dopadu zkreslených informací a dezinformací.

Proti se staví i Svaz průmyslu, podle jehož vyjádření německá zkušenost ukazuje, že tzv. neighboring rights - jako ta navrhovaná v článku 11, disproporčně a negativně dopadají na menší startupy a malé a střední podniky tím, že vytvářejí soutěžní výhody pro větší tržní subjekty s etablovanými obchodními značkami. V Německu mělo zavedení těchto pravidel za následek zánik velkého počtu společností a ztrátu mnoha pracovních míst.

Když to shrnu, jedná se sice o dobře míněný krok, ale zbytečně represivní. Způsob, jakým je návrh napsaný, je velmi nešťastný a nadělal by celkově více škody než užitku. Přesto všechno se ale stále jedná o tu méně problematickou část.

Nešťastná „cenzorní” třináctka

Opravdový problém nastává u článku 13, který už bohužel vešel ve známost jako tzv. „cenzorní“ článek. Dosud nejsou platformy umožňující sdílení (např. ulož.to, youtube...) v Evropě zodpovědné za obsah, který se na nich nachází. Platformy dnes řeší existenci obsahu porušujícího autorské právo až ve chvíli, kdy je na to upozorní držitel práva. To se má ale změnit a záměrem článku je snazší vymáhání autorského práva, protože autoři „tratí“ na internetu.

Bohužel v návrhu navrženou definici odpovědných subjektů lze vykládat velice široce. Nově by tak mohly být platformy přímo zodpovědné za obsah, který u sebe umožňují uložit/ sdílet. Panuje obrovská právní nejistota ohledně toho, na koho by se to reálně vztahovalo. Návrh definuje odpovědný subjekt následovně: „Online službou poskytující sdílení obsahu se míní poskytovatel služby informační společnosti, u níž je jedním z hlavních účelů veřejnosti zpřístupňovat práce chráněné copyrightem nebo jiná smluvně chráněná díla vložená uživateli.“ Definici tak lze celkem dobře vztáhnout i na sociální sítě Facebook nebo Twitter. Seznam.cz tvrdí, že zahrnuta bude v podstatě každá platforma.

Můžeme tedy mít co dočinění s problémem filtrace obsahu, tedy v podstatě „cenzurou”. Vážně hrozí, že bude docházet k filtraci všeho toho, co je na platformách, protože jinak nelze dosáhnout cíle neexistence copyright porušujícího obsahu. Obavy o ohrožení svobody projevu jsou proto z mého pohledu na místě. Stávající filtrační programy nejsou dokonalé a mohou "preventivně" smazat i něco, co autorská práva neomezuje. Návrh a priori staví na předpokladu, že všechno je nelegální, což je porušení principu presumce neviny a zásady dobré víry.

Větší smysl by dávalo hrát na úpravu tak, aby byl obsah nějak pravidelně kontrolován a stanovit pro to určité závazné podmínky, ale ne mít rovnou primární povinnost provozovatelů s presumpcí viny a přístupem „všichni podvádějí”. V praxi by ani nebylo úplně možné, aby např. Facebook kontroloval všechny příspěvky žádaným způsobem. Otázkou samozřejmě je, jestli vůbec judikatura zahrne pod tento výklad Facebook. Definice je ale nyní nastavená na široký výklad, takže pod to nyní lze opravdu zařadit prakticky vše a ostražitost je na místě.

Nic není ztraceno, návrh ještě čeká téměř celý přijímací proces

Jak už jsem psal v úvodu, návrh má i přes některé pozitivní změny stále problematické části a potřeboval by víc času na propracování, což platí předně pro článek 13. Směrnice v navrhované podobě znamená obrovský zásah do svobod a byla by jen vodou na mlýn euroskeptiků.

Znovu bych proto rád připomněl, že ještě není vůbec nic ztraceno. Většina českých europoslanců navíc bude dle mých informací hlasovat pro setrvání tématu na plénu a možnost tak podat další vlnu pozměňovacích a upřesňovacích návrhů. Spíš než posílat tisíce mailů na všechny europoslance nám tak zkuste držet pěsti, ať si dokážeme zachovat selský rozum, nepodléhat tlakům lobbistů a najít rozumné a společné řešení.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718