Konec „Energiewende“ v Německu: Mohou za to fakta, nebo ideologie? Komentář Luďka Niedermayera | info.cz

Články odjinud

Konec „Energiewende“ v Německu: Mohou za to fakta, nebo ideologie? Komentář Luďka Niedermayera

Nedávno na INFO.Cz vyšel text, který – s odvoláním na názory expertů – označil cestu Německa k obnovitelným zdrojům v energetice za krach. Text, vycházející zřejmě z článku v německých novinách Handelsblatt, u nás na sociálních sítích získal stovky sdílení a tisíce lajků. Důvodem pro to může dle mého názoru být, že konvenuje převažujícímu českému pohledu na budoucnost energetiky.

Této debatě u nás již léta dominuje otázka, jak postavit (= zaplatit) další jaderný blok, zatímco obnovitelné zdroje (s odkazem na námi zpackaný mechanismus jejich podpory před mnoha lety – kdy tuto chybu někdy také připisujeme "Bruselu") nepovažujeme ani tak jako alternativu jako spíše něco, co bude z lidí a rozpočtu nesmyslně tahat peníze.

Zajímalo by mne, zda měl tento text, který vyšel na INFO.CZ tak velký ohlas v Německu, ale s rizikem, že vyvolám bouři nevole, dovolím si s jeho částmi nesouhlasit a jinde poukázat na jisté nekonzistence. Nechci přitom primárně argumentovat čísla, ale pár jich na začátek k doplnění obrázku předložím.

Mezi roky 2007 a 2016 se zvýšil podíl výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v Německu ze 14 na 30 % v roce 2016. Loni došlo k dalšímu růstu na 38,5 %, přičemž objem výroby stoupl o 16 %. Což je zřejmě součástí "krachu", o kterém je řeč.

Nicméně, data o celkových emisích CO2 či podílu uhlí na energetickém mixu jsou samozřejmě pravda. Ale nejsem si jistý, zda mezi tímto stavem a podporou obnovitelných zdrojů je slabší souvislost, než text naznačuje. Já zde vnímám několik zásadních faktorů, které stojí zato probrat.

Může za to „Energiewende“?

První z nich je otázka, proč a jak se Německo k vysokým emisím CO2 a podílu uhlí dostalo. Text vyvolává dojem, že německá energetika se k tomu dobrala právě pomocí "Energiewende", tedy velkorysé podpory obnovitelné energie.

Osobně vidím ještě dvě důležitá rozhodnutí, která dnešní stav vytvářela. A hrála zásadní roli. První rozhodnutí o rychlém odstavení jaderných bloků a druhé umožnění cenového kolapsu uhlíkových povolenek (ETS), které vyrobily silnou pozici uhlí v dnešním nejen německém energetickém mixu. 

Pokud by k jednomu (nebo oběma) rozhodnutím nedošlo, bylo by dnes uhlí (minimálně v dnešním rozsahu) mimo hru a jeho podíl by měly jaderné bloky (s poměrně nízkými variabilními náklady), pokud by nedošlo k rozhodnutí o jejich odstavení nebo – pokud by měly být odstavovány – tak elektrárny na zemní plyn, které s uhlím na hlavu prohrávají díky nízké "pokutě" za emise CO2. K tomu by stačilo, aby vlády zemí Unie (spolu s parlamentem) učinily více proto, aby cena emisní povolenky neklesla na ekonomicky nesmyslnou úroveň, která špinavé zdroje podpořila.

Masivními podporami urychlený nástup obnovitelných zdrojů vedl k rychlému přebytku nabídky elektřiny nad poptávkou. Bez omezení některých konvenčních zdrojů by asi došlo ke kolapsu cen, který by odvětví poškodilo. Nicméně situace, kdy jaderné zdroje jsou rychle politicky utlumeny a elektřina ze zemního plynu prohrává kvůli politickému kolapsu ETS, není jediný, natožpak optimální postup.

Druhý bod se týká nákladů na tuto politiku. Náklady byly vskutku vysoké. Ale také i výnosy. Například německá zkušenost ukázala jednu jasnou věc. Tou je vyjasnění, že problém zapojitelnosti obnovitelných zdrojů, i za ne zcela vhodných podmínek (prioritní zapojení mělo být již dávno odbouráváno), nepředstavuje překážku, a to ani v době, kdy nebyly dostupné dnes již v praxi zaváděné technologie typu velkých úložišť. Toto je výsledek, který formuje budoucnost energetiky na celém světě. A vede to k rozvoji celých odvětví ekonomiky, přičemž v nejednom z nich hrají německé firmy zásadní roli.

Ale je zde i morální rovina. Logiku, že hlavní roli v omezení dopadů někdy zjevně neudržitelné aktivity lidí na planetu a životy našich dětí by měly hrát ty nejbohatší země, je těžké objektivně zpochybnit.

Suma v porovnání s účelem teorii krachu nepodporuje

Přesto však otázku ceny, o kterou jde v původním textu opravdu hodně, nelze zcela pominout. Takže, podívejme se na čísla. V textu se hovoří o státní dotaci 1,5 miliardy euro ročně na výzkum, což činí něco pod 0,05 % HDP, tedy v českých podmínkách něco přes 2 miliardy (v českém srovnání při výši rozpočtu nad 1000 miliard). Pomineme-li to, že jde o "normální dotaci na RaD", kterých dáváme u nás desítky miliard, i to, že z rozvoje tohoto období mají německé firmy prospěch, je třeba uznat, že suma v porovnání s účelem opravdu teorii krachu nepodporuje.

Druhá část ceny je významnější. Domácnosti v Německu si totiž připlatí (při odhadu roční spotřeby na byt řekněme 3 MWh – což je u nás často uváděná hodnota) cca 30 korun denně. Jde tedy mírně nad 1 euro za to, že se země postupně dobere k energetice s menším podílem fosilních paliv. Navíc, pokud se nepletu, Německo udělalo politickou volbu přenést tyto náklady na domácnosti, a ne podniky, zřejmě v domnění, že přenesení nákladů na domácnosti bude méně kontroverzní než další "daň" na firmy (které mají na rozhodování tamní vlády nemalý vliv). Osobně se mi zdá, že tento kalkul, i když je poněkud v rozporu s ekonomickou teorií, fakticky vyšel. Zdá se mi totiž, že míra kritiky EW zaznívající u nás možná předčí tu znějící v Německu (což podporují i výsledky tamních voleb, kde dominují strany, které buďto EW podporují, nebo jsou dokonce pro radikálnější postupy)...

Pokračovat a jít do detailů by se dalo dále. Ale pro ilustraci to možná stačí.

Je mi jasné, že nemalou část českých čtenářů to nepřesvědčí. Ti mají totiž zato, že podpora obnovitelných zdrojů, stojící obvykle na dotacích (i když dnes už některé projekty jsou i bez nich), je pokřivení trhu. Zde nezbývá než zopakovat, že prakticky veškerá energetika je tak či onak dotována a trh silně "pokřiven". Někde (třeba uhlí) řádně nezohledňujeme v ceně dopady na životní prostředí, jindy (plyn) ignoruje náklad na využití neobnovitelného zdroje a jádro se bez masivních dotací a bezpečnostních záruk nepohne bez ohledu na praktickou nejasnost s likvidací odpadů.

Na závěr mi nezbývá než se ptát, zda názor, že "Energiewende" byla největší chyba od druhé světové války, stojí více na faktech než na ideologii. To neznamená, že dnešní stav německé energetiky je ideální. Nicméně ten spojuje věci, které jsou fakticky oddělené – zelenou energii, konec jaderných elektráren a kolaps systému ETS. A to jsou politická rozhodnutí, která jsou s EW spojena málo nebo vůbec. Bez nich by znepokojivé výsledky, které dnes německá data ukazují, vypadala jinak...

Autor je poslanec Evropského parlamentu.

Luděk NiedermayerLuděk Niedermayerautor: Info.cz


 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud