Kovář: Brexit, Británie a Evropa. Budoucnost může být horší než rozpad EU | info.cz

Články odjinud

Kovář: Brexit, Británie a Evropa. Budoucnost může být horší než rozpad EU

Britská premiérka Theresa Mayová utrpěla v Dolní sněmovně parlamentu při hlasování o jejím návrhu smlouvy o brexitu, tedy o odchodu Spojeného království z Evropské unie, bezprecedentní porážku o 230 hlasů, vzápětí ale úspěšně přestála, třebaže poměrně těsně, hlasování o nedůvěře vůči své vládě. Budoucí vývoj je tak krajně nejistý. Nejen britská média píší a mluví o měkčím, tvrdším i tzv. „divokém“ brexitu, o novém referendu i o předčasných všeobecných volbách. Nejasná, třebaže až ve druhém plánu, je náhle znovu rovněž budoucnost samotné Velké Británie, konkrétně řečeno její celistvost (nechuť většiny Skotů opustit EU je dobře známá), po mnoha klidných letech opět hrozí vyhrocení „irské otázky“.

Kdo by to ještě na počátku poslední červnové dekády roku 2016 řekl! Drtivá většina předvolebních průzkumů tehdy naznačovala, že zastánci setrvání Británie v Evropské unii mají nevelkou, ale poměrně stabilní většinu. Konzervativní ministerský předseda David Cameron působil sebejistě, nepochybně i proto, že během své vlády vítězně zvládl již dvě referenda (o zachování většinového volebního systému na jaře 2011 a o setrvání Skotska ve Spojeném království na sklonku léta 2014). Lídr opozičních labouristů Jeremy Corbyn se sice ve snaze nenapomoci premiérovi k vítězství příliš nesnažil, zároveň ale dával svým sympatizantům přece jen najevo, že bude hlasovat pro setrvání Británie v EU. Vše zkrátka nasvědčovalo tomu, že se „brexitová bouře“ přežene a život se vrátí k normálu.

Nad ránem 24. června 2016 ovšem přišel šok. Britové i Evropané, kteří si brexit nepřáli a šli před půlnocí, ukolébáni průzkumy veřejného mínění a prvními prognózami výsledků klidně spát, nemohli po probuzení věřit svým očím a uším: téměř 52 % voličů hlasovalo pro brexit. Ministerský předseda Cameron podal demisi, premiérkou se stala již zmíněná Mayová, labouristický šéf Corbyn se neúspěšně pokusil shodit veškerou odpovědnost na konzervativce a hlavní „brexitýři“ se stáhli z očí veřejnosti. Takřka vzápětí začalo domácí, tj. britské i mezinárodněpolitické, tj. evropské, drama, jehož výsledkem měl být – všem očekávaným těžkostem navzdory – dobře organizovaný a zodpovědný odchod Británie z EU. Součástí dohod měl být i nový začátek vzájemných vztahů mezi ostrovním státem a evropskými zeměmi. Po úterním hlasování v Dolní sněmovně ale nic z toho neplatí a budoucnost je, jak jsem již napsal, nejistá jako málokdy.

Odpověď na otázku, jak se to všechno mohlo stát, je velmi složitá a při jejím hledání je nutné vrátit se poměrně hluboko do minulosti, do čtyřicátých let minulého století. Poté, co skončila druhá světová válka, byli za její hlavní viníky označeni nejen vůdce německé třetí říše Adolf Hitler, vůdce italských fašistů Benito Mussolini a jejich četní spojenci a podporovatelé, ale také, byť v poněkud obecnější rovině, evropský nacionalismus a národní stát. Proto nebylo příliš překvapivé, jak velkou odezvu našel tzv. Manifest z Ventotene (1941), sepsaný italskými intelektuály Altierem Spinellim a Ernerstem Rossim, kteří vyzývali ve snaze zabránit opakování válečných hrůz k co největšímu omezení suverenity národních států a k co nejužší spolupráci mezi evropskými zeměmi.

Krátce poté ambiciózní projekt evropské integrace, třebaže tak ještě nebyl otevřeně pojmenován, skutečně začal, a to s velkým přispěním Spojených států amerických. Na jeho počátku stály de facto již Trumanova doktrína zadržování komunismu, Marshallův plán na obnovu válkou zdevastované Evropy a Severoatlantická aliance (NATO). Prvními skutečnými evropskými integračními projekty byly nicméně až tzv. Schumanův plán (Evropské společenství uhlí a oceli; ESUO) z roku 1952 a zejména Evropské hospodářské společenství (EHS) a Euratom z roku 1957, jež dohromady vytvořily tzv. Evropská společenství (ES). Předchůdce dnešní Evropské unie byl na světě.

Britové sledovali poválečný vývoj na kontinentě velmi pozorně, zároveň ale s jistou nedůvěrou – proto se také nestali členy výše zmíněných organizací. Válečný (1940–1945) i poválečný premiér Winston Churchill (1951–1955) sice nejednou mluvil o Spojených státech evropských, Británie ale v jeho pojetí jejich součástí být neměla. Za postojem Britů stála jak staletí trvající historická, ne jednoznačně pozitivní zkušenost s Evropou, tak odpor k vizi předních eurofederalistů v čele s Francouzem Jeanem Monnetem, podle nichž měla být logickým vyústěním jejich úsilí nikoli pouze ekonomická, nýbrž také politická unie, tedy jakýsi evropský „superstát“.

Volby do Evropského parlamentuVolby do Evropského parlamentuautor: Info.cz

Na počátku šedesátých let Britové odmítavý postoj změnili. Premiéry – konzervativce Harolda Macmillana a labouristu Harolda Wilsona – k tomu přiměly, docela pragmaticky, hlavně ekonomické faktory, především změna ve vývoji obchodní bilance ostrovního státu (klesající obchod s koloniemi a zeměmi Commonwealthu a rostoucí obchod se zeměmi EHS). Většina členů Evropských společenství rozhodnutí Londýna vítala a dvojí veto francouzského prezidenta Charlese de Gaulla (v letech 1963 a 1967) zabránilo vstupu Spojeného království do ES jenom dočasně; na počátku roku 1973 se dosavadní Šestka rozšířila na Devítku, když se kromě Británie staly členy společenství rovněž Irsko a Dánsko.

Britské členství ve společenství ovšem nebylo, řečeno slovy dnešního předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, pronesenými bezprostředně po hlasování o brexitu v roce 2016, nikdy „žádnou velkou láskou“. Protievropský proud zůstal v Británii i po vstupu země do ES silný, o čemž svědčilo mimo jiné to, že již v roce 1975, pouhé dva roky po vstupu, šli Britové k referendu o setrvání ve společenství. O další čtyři roky později, roku 1979, usedla do Downing Street číslo 10 po vítězství ve volbách coby premiérka šéfka konzervativců Margaret Thatcherová, o jejímž narůstajícím odporu vůči ES nebylo nejmenších pochyb. Právě za její vlády se ostrovní stát stal jakými „disidentem“ evropského integračního projektu a právě její projev v Bruggách ze září 1988 se stal jakýmsi neoficiálním manifestem britských (a vlastně i kontinentálních) euroskeptiků.

Za vlády nástupců Thatcherové – konzervativce Johna Majora (1990–1997) a „nových labouristů“ Tonyho Blaira (1997–2007) a Gordona Browna (2007–2010) – Británie ze svých protievropských postojů ustoupila. Ani to ale neznamenalo, že by britský euroskepticismus zemřel. Když se toryové vrátili v roce 2010 po dlouhých třinácti letech konečně k moci a ministerským předsedou se stal David Cameron, začala se situace opět komplikovat. V Cameronově Konzervativní straně nestále sílilo euroskeptické křídlo, což premiéra, usilujícího o udržení stranické jednoty, jež byla jednou z nezbytných podmínek jeho znovuzvolení, nakonec přimělo ke slibu, že pokud vyhraje příští parlamentní volby, zasadí se o vypsání referenda o setrvání země v Evropské unii. Právě v ten okamžik vypustil „velký David“ z láhve džina, jenž se stal vzápětí neovladatelným.

Infografika: antisystémové strany a jejich úspěchy ve volbáchInfografika: antisystémové strany a jejich úspěchy ve volbáchautor: Info.cz

Kdyby věc nabyla tak vážná a kdyby se nejednalo o osud velké evropské země a možná i velké části Evropy, bylo by možné vnímat následující dění spíše jako frašku. David Cameron v čele konzervativců parlamentní volby v roce 2015 skutečně vyhrál a slib o vypsání referenda o brexitu se mu v tu chvíli pravděpodobně jevil jako neuvážený. Zpět jej ovšem vzít nemohl, a to tím spíš, že se tématu chopil jeho stranický kolega a zároveň také rival, spolužák z Oxfordu a bývalý úspěšný londýnský starosta Boris Johnson. Jeho cíl byl zjevný: nejprve se jasně vymezit proti premiérovi a poté, skončí-li referendum jen trochu podle jeho představ (tj. co nejtěsnějším vítězstvím těch, kteří chtěli v zůstat v EU, což by Camerona silně oslabilo), zaujmout jeho místo.

Shrnuto a podtrženo – za celým „brexitovým dramatem“ stály z nemalé části osobní zájmy a osobní ambice. David Cameron chtěl podruhé vyhrát parlamentní volby a zůstat v premiérském křesle, a proto přišel s neuváženým slibem referenda o odchodu z EU; Boris Johnson se chtěl stát místo něj novým ministerským předsedou, a proto se pokusil Camerona vnitrostranicky oslabit, pro což mu referendum přišlo jako vhodný nástroj; Jeremy Corbyn si odchod Británie z Evropské unie nepřál, zároveň se ale zdráhal Camerona jednoznačně podpořit, neboť rovněž toužil po jeho postu; europoslanec a šéf Strany nezávislosti Spojeného království Nigel Farage byl pro realizaci svého dlouholetého snu a také proto, aby se konečně stal jedním z „velkých hráčů“ na britské politické scéně, ochoten udělat cokoli, včetně bezprecedentního lhaní o tom, kolik dobrého by brexit jeho zemi přinesl, a tak dále. Tento stručný přehled motivací hlavních aktérů příběhu s názvem brexit, jakkoli je to pouze část velmi složité mozaiky, vypovídá mnohé jak o dnešních britských politických elitách, tak o tom, že politika je naprosto nevyzpytatelná a že jakékoli plány, ať už na papíře vypadají sebepřesvědčivěji, mohou skončit nepředvídatelným výsledkem.

Na tomto místě je třeba položit si otázku, co vlastně necelých 52 % Britů, kteří k referendu o brexitu přišli, vedlo k tomu, že hlasovalo pro odchod své země z Evropské unie. Třebaže se nám většina médií, jak britských, tak evropských, amerických i českých, snažila v prvních, silně emotivních dnech po referendu vnutit názor, že staří, nevzdělaní, ba přímo hloupí lidé, nezřídka omezení a zapšklí xenofobové, žijící především v Anglii, hlasovali pro brexit, zatímco mladí, otevření, tolerantní a vzdělaní lidé pro Evropskou unii, skutečnost byla přirozeně složitější. Hlavních důvodů, jež vedly k brexitu, bylo hned několik. Pojďme se na ně nyní podrobněji podívat.

Za prvé to byly důvody, řekněme, kulturně-historické – mnoho totiž Britů mělo a stále má nevyvratitelný dojem, že nejsou tak docela Evropany, anebo jsou Evropany jiného, „lepšího“ typu, pro což nacházeli četné skutečné či domnělé příklady v dějinách. Za druhé to byla rostoucí nechuť ostrovanů k potenciálnímu evropskému „superstátu“ (kterou, mimochodem, pociťovali i mnozí z těch, kteří se „zaťatými zuby“ hlasovali pro setrvání země v EU) a k tomu, aby se v budoucnu o Británii rozhodovalo mimo Londýn, jedno zda v Bruselu, ve Štrasburku, v Berlíně či v Paříži. Za třetí to byla kulminace dlouhotrvajících obav z vývoje na kontinentě, zejména z toho, že Evropskou unii a Británii s ní nakonec zničí obrovské množství absurdních, často až bizarních regulací, příkazů a zákazů.

Infografika dne: spokojenost se školami v EUInfografika dne: spokojenost se školami v EUautor: INFO.CZ

Za čtvrté to byla naprostá odtažitost evropských politických elit od „obyčejných lidí“ a jejich zjevná arogance. Jako jeden konkrétní příklad z mnoha lze uvést výrok již zmíněného Jeana-Clauda Junckera, označující Brity za „zrádce“ a za „krysy opouštějící loď jako první“, čímž měl na mysli potenciální odchod Británie z unie, čelící vážným problémům a prokazatelné krizi identity. Pokud se předseda Evropské komise domníval, že tímto a podobnými výroky pomůže setrvání Británie v EU, potom projevil elementární neznalost britské mentality a naprostou absenci „základního politického instinktu“. Pátým důvodem byla neschopnost britských politiků vysvětlit lidem, v čem spočívají přednosti členství jejich země v Evropské unii. Argument, že slibům a lžím populistů nebylo možno seriózním způsobem čelit, naprosto neobstojí – pokud politik nedokáže najít cestu k uším a srdcím lidí, bez ohledu na jejich sociální postavení, vzdělání a schopnost naslouchat, je to špatný politik. Cameron a spol. si navíc byli (i v důsledku dvou pro ně úspěšných referend, o nichž již byla řeč) jisti úspěchem a jejich kampaň byla až příliš chladná a „profesorská“, což ostře kontrastovalo s entuziasmem, patrným na shromážděních Johnsona či Farage. S tím souvisí rovněž touha voličů „potrestat“ Cameronovu vládu za všechno, s čím z různých důvodů nesouhlasili.

Posledním, šestým důležitým probrexitovým faktorem pak byla sílící migrace do země, v tom měla velká evropská média pravdu; nešlo ovšem pouze o přistěhovalectví z tzv. „nových zemí“ EU (Poláci, Češi, Rumuni a další), nýbrž i z jiných částí světa. Premiér Cameron před několika lety řekl, že jeho země je schopna absorbovat po určitou, blíže neurčenou dobu přibližně 100 000 migrantů ročně; v posledních dvou letech před brexitem nicméně na ostrovy přišlo přes 300 000 lidí za rok. Důsledky jsou zřejmé. V této souvislosti si – na závěr tohoto odstavce – neodpustím jednu poznámku. Když se v Británii na přelomu jara a léta 2016 hledali ti, kteří měli brexit tak říkajíc „na svědomí“, došlo nakonec – jak ze strany toryovské pravice, tak corbynovské levice, jako obvykle i na bývalého premiéra Tonyho Blaira, který údajně po rozšíření EU otevřel zemi trestuhodně brzy imigrantům z „nových členských zemí“, kteří v ní chtěli pracovat, zatímco Německo a Francie nic takového prozíravě dlouho nedovolily. Toto obvinění bylo naprosto neopodstatněné, pravý opak je pravdou: kdyby se totiž Němci, Francouzi a další zachovali po rozšíření EU stejně „evropsky“ a „otevřeně“ jako Blair, „zakotvilo“ by mnoho lidí z „nových zemí“ unie právě tady a do Británie by jich přišlo mnohem méně, takže by se žádný brexit – po letech – dost možná nekonal, a pokud ano, rozhodně by to nebylo kvůli problematice přistěhovalectví.

Mnohem vážnější než příčiny jsou důsledky možného brexitu, tedy odchodu Británie z Evropské unie, pokud k němu ovšem po posledním dramatickém dění na ostrovech dojde. Na prvním místě bych rád řekl, že jakkoli to z pohledu Britů může být v nadcházejících měsících a letech problém, ať už jde o oslabení politického vlivu země na mezinárodním poli, či o negativní dopady na její ekonomiku, ve střednědobém a dlouhodobém horizontu nemám o Brity strach. Jenom v posledním století úspěšně přežili dvě světové války a také dekolonizaci svého impéria, takže bezpochyby přečkají i brexit.

Hlavní problémy, aniž bych chtěl jakkoli podceňovat ty britské, vidím jinde. Podle některých vlivných ekonomů, například podle Maurice Obstfelda z Mezinárodního měnového fondu, by brexit, dojde-li k němu, mohl vést k vážným regionálním i celosvětovým hospodářským škodám a k vážnému narušení tradičních obchodních vazeb s dosud nedozírnými následky, to za prvé. Za druhé, v rámci Evropské unie by brexit mimo jakoukoli pochybnost znamenal další posílení Spolkové republiky Německo, respektive Německa a Francie, onoho „německo-francouzského motoru“, na němž závisí nejen budoucnost evropské integrace, ale i celé Evropy. To není dobře. Pro žádný spolek, ani pro Evropskou unii, není dobře, když v něm kdokoli jednoznačně dominuje, byť by byl sebeslušnější a i byť by jeho zájmy a cíle byly sebeušlechtilejší.

Komunisté vymírají tempem 7 lidí denně. Kolik jich bude za 20 let? autor: INFO.CZ

Za třetí by brexit vedl nejen ke geografickému zmenšení EU, ale i k poklesu jejího ekonomického a politického vlivu a moci a tedy posílení „těch druhých“, tj. Spojených států amerických (což by až tolik nevadilo), ale i Číny a – v samotném evropském prostoru – Ruska. Ani to není dobrá zpráva, zejména pro malé středo- a východoevropské státy, jež se bez ohledu na své členství v EU a NATO nacházejí v potenciální sféře vlivu Moskvy, tj. pro pobaltské země, Polsko, Slovensko, Maďarsko (jakkoli by s tím dnešní maďarský premiér Orbán zřejmě nesouhlasil) i Českou republiku. Právě v těchto zemích by po brexitu s vysokou pravděpodobností i nadále rostl již tak značný ruský ekonomický, ideologický a politický vliv, což by mohlo mít devastační důsledky pro jejich další vývoj.

Za čtvrté, jakkoli se po posledních parlamentních volbách nejeví jako zcela reálné, by po brexitu nebylo možné vyloučit další kolo „zápasu o Skotsko“, tj. nový pokus o odtržení Skotska od Velké Británie. V tomto případě by hlavní „katastrofa“ nespočívala v „pouhém“ rozbití ostrovního státu – Británie v dnešní podobě ostatně existuje až od roku 1707 (anglo-skotská unie), respektive od roku 1801 (britsko-irská unie), respektive od roku 1921/22 (Spojené království Velké Británie a Severního Irska) – nýbrž v tom, že by úspěšný odchod Skotů z Británie mohl inspirovat další nacionalisty a secesisty, ať už se jedná o Basky či Katalánce ve Španělsku, vůdce Ligy severu v Itálii, anebo Valony a Vlámy v Belgii a další. To všechno jsou hlavní, na první pohled patrná rizika, jež by mohla neblaze ovlivnit budoucí vývoj na našem kontinentu a tedy i životy nás všech.

Na to, zda by brexit nějakým zásadním způsobem otřásl Evropskou unií, zda by přispěl k jejím už tak vážným problémům, či zda by naopak, do jisté míry paradoxně, přispěl k jejímu upevnění ve smyslu větší semknutosti sedmadvacítky, dnes není snadné odpovědět. Podle mého názoru může v delším časovém horizontu vyústit v další zmenšování a fragmentizaci EU („tvrdé jádro“ a „měkký obal“ či, řečeno jinými slovy, tzv. „vícerychlostní unie“) i, možná, až v její rozpad.

Tomu navíc nenasvědčuje pouze „případ brexit“, ať už skončí jakkoli, ale také fakt, že Evropská unie dnes prochází, jak jsem již napsal, dosud nejhlubší krizí své identity. Tato krize se projevuje nejen bezprecedentní ztrátou víry ve smysluplnost celého integračního procesu. Snad ještě důležitější je evidentní pokles důvěry obyvatel mnoha evropských zemí v politický establishment, v politické elity – viz vítězství populistů ve volbách v Itálii, propad tradičních politických stran ve Francii a dosud největší úspěch radikálně pravicové šéfky Národní fronty, Marine Le Penové, v prezidentských volbách, pokračující pokles popularity křesťanských a sociálních demokratů v Německu a nárůst podpory pro antisystémovou Alternativu pro Německo, stejně jako výsledky voleb v Rakousku, v Nizozemsku a v některých dalších zemích unie.

Aniž bych chtěl čtenáře strašit a rýsovat před nimi jakékoli apokalyptické scénáře, faktem je, že budoucnost může být ještě mnohem horší než ta dnes zdánlivě nejhorší možnost, tj. rozpad EU. V této souvislosti, při těchto úvahách, si často vzpomenu na knihu zakladatele a výkonného ředitele společnosti Stratfor (fakticky vzato soukromé zpravodajské agentury) George Friedmana nazvanou příznačně Flashpoints (česky vyšla pod názvem Ohrožená Evropa), ve které autor nemilosrdně, ale přitom skvěle a přesně napsal: „Evropské národy žijí velice dlouho ve velice těsném sousedství a dlouhá je i jejich paměť, která znemožňuje důvěru a odpuštění. Nic nezapomněly a nic si neodpustily…“ Chci tím říct, že fragmentizace, případně rozpad EU může rychleji, než si kdo myslí a než si dokáže představit, vyústit v prudký nárůst nacionalismu a v četné ostré spory mezi dnešními „bratrskými evropskými národy“, což by mohlo způsobit různé hospodářské války a, dokonce, i války skutečné. Dění na Balkáně v devadesátých letech minulého století, jakkoli se jedná o značně „specifický region“, je v tomto ohledu více než varovné. Představa mnoha současníků, zejména mladých lidí, o tom, že válkám v „civilizované Evropě“ už navěky „odzvonilo“, je nejen při vědomí toho, co se stalo poměrně nedávno na Balkáně a takřka „včera“ na Ukrajině, dětinská a smutně směšná.

To jsou ale všechno pouhé teorie, předpovědi a spekulace. Jedna věc je nicméně jistá: Evropa bez Velké Británie by byla bez diskuse nejen menší a slabší Evropa, ale především horší Evropa. Nikoli na ostrovech, nýbrž na kontinentě se zrodila největší zla minulého století – fašismus, nacismus a komunismus, a byli to právě Britové, kteří se je za cenu „krve, potu a slz“ snažili porazit a také to, zejména díky spolupráci s Američany, dokázali. Už jenom proto, o mnoha dalších důvodech nemluvě.

Na závěr nezbývá než se zeptat, zda by případný brexit mohl přinést také něco pozitivního. Nikoli Britům – co si upekli, ať si také snědí, ať už to bude chutnat jakkoli –, nýbrž nám, kontinentálcům. Přinejmenším dvě věci jistě. Za prvé by mohl a měl vést k zásadní sebereflexi vedoucích představitelů zemí sedmadvacítky, o bruselských a štrasburských špičkách nemluvě. Být na jejich místě, položil bych si co nejdříve otázku: jestliže chce náš spolek opustit jeden z jeho nejdůležitějších členů, neděláme my sami něco špatně? Není to také, alespoň zčásti, naše vina? To se však očividně, bohužel, nestalo. Vedoucí představitelé velkých evropských zemí i Evropské unie se namísto sebereflexe rozhodli Brity za jejich „troufalost“ tvrdě potrestat a zároveň dát ostatním potenciálním nespokojencům v EU najevo, jak by mohli dopadnout, pokud by se rozhodli jít „britskou cestou“. A to je špatně, dokonce velmi špatně, neboť to nepomůže ani jedné straně. Pokud si to Angela Merkelová, Emmanuel Macron, Jean-Claude Juncker a další evropští lídři v dohledné době neuvědomí, proviní se na Evropě, na její budoucnosti, srovnatelně či ještě více než odcházející Britové.

Druhým pozitivním „poučením z brexitu“ by mohlo a mělo být, že referendum o zásadních, životně důležitých věcech, je nesmírně vážná věc a že pohrávat si s ním jako s „politickou zbraní“ je nebezpečné a trestuhodné. To platí pro všechny evropské země a pro Českou republiku, kde se referendem ohání na politické scéně z různých důvodů (členství v EU, v NATO atd.) „kdekdo“, zvlášť. Pokud bychom si z brexitu, ať už to s ním, opakuji poněkolikáté, dopadne jakkoli, nakonec neodnesli nic víc než toto, nebylo by to při vší mizérii úplně málo.

Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. je historik, působí na VŠE. Byl dlouhodobým ředitelem Ústavu světových dějin FF UK a rovněž prorektorem této univerzity. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud