Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Líbivý populismus českého a slovenského premiéra. Komentář europoslance Pavla Svobody

Líbivý populismus českého a slovenského premiéra. Komentář europoslance Pavla Svobody

„Je třeba říci, že taková směs populistických a nacionalistických výroků, jakou přednesli oba premiéři, je pro nás škodlivá: posiluje vidění kontinentu optikou „my versus oni“, hledá vnějšího nepřítele, aby zakryla domácí selhání, důrazem na izolované národní zájmy oslabuje nadnárodní metodu fungování, k níž se náš kontinent bolestně dopracoval za cenu desítek milionů mrtvých ve válkách, píše v komentáři pro INFO.CZ jeden z nejvlivnějších českých europoslanců Pavel Svoboda (KDU-ČSL).

V souvislosti se středeční návštěvou slovenského premiéra Pellegriniho u českého premiéra v demisi Babiše bych se chtěl pozastavit nad některými výroky obou premiérů, které se týkají nadnárodní metody fungování EU:

„Evropské unii hrozí fragmentace nejen mezi staršími a mladšími zeměmi unie, ale i mezi státy na severu a na jihu kontinentu, nebude-li více respektovat zájmy jednotlivých členských států“: Pravý opak je pravdou. Fragmentace EU spočívá právě v prosazování zájmů jednotlivých států. EU slouží k uskutečňování společných zájmů. Ostatně na to si i Babiš stěžuje v jiném výroku, když volá po dokončení čtyř svobod, zejména pro pracovníky a firmy.

„Česko si přeje větší roli členských států na úkor Evropské komise.“ Opravdu by mě zajímalo, co autor tímto výrokem chtěl říci. Členské státy totiž úkolují Evropskou komisi v rámci Evropské rady. Jsou to zase členské státy, které upravují či zamítají legislativní návrhy Komise v rámci Rady EU. I samotné jmenování Komise v zásadě závisí na členských státech jednajících v rámci Evropské rady. Měly by snad samy státy vykonávat politickou kontrolu nad integračním procesem? K tomu by si musely vytvořit další Evropskou komisi.

„V4 jako nástroj prosazování národních zájmů v EU.“ K tomu dvě poznámky. Zaprvé, proč ne, když se na něčem V4 dohodne. Pak to ale už nejsou národní zájmy, ale regionální zájmy, v případě přijetí zájmy evropské. Stejně tak je pro jiné naše zájmy třeba hledat spojence s jinými státy EU.

Zadruhé, nejsem si jist, zda je v českém národním zájmu se otevřeně hlásit k V4. Ta je v očích mnohých zjednodušeně viděna jako klub potížistů: zavádění autoritářských prvků vlády cestou více (Maďarsko) či méně (Polsko) demokratickou, sepjetí moci a mafie (Slovensko), politická kultura: strana premiéra stíhaného orgány českými i evropskými získá téměř 30 % ve volbách (Česko). Těžko ale toto zjednodušení někomu vyčítat, když my sami jsme např. migrační otázku zjednodušili na boj proti povinným kvótám z důvodu suverénního rozhodování o tom, kdo má být na našem území, jakkoliv nikdo nikdy nenavrhoval, že by o každé jednotlivé osobě vpuštěné k nám měl rozhodovat někdo jiný než české orgány. I o těch dvanácti uprchlících, které jsme přijali, toto pravidlo platilo. Ostatně při přijímání prvního rozhodnutí o kvótách se právě Polsko od dojednaného postoje V4 utrhlo a nepostavilo se proti kvótám. Upínat se na V4 je tedy málo prozřetelné.

"Spojuje nás, že bojujeme za své národní zájmy." Nikoli, to nás nespojuje, to nás rozděluje. Pravda by to byla jedině v případě, že by naše národní zájmy byly v podstatě shodné. To ostatně říká mj. slavný Robert Menasse v knize Evropský systém: jsou opravdu zájmy Čecha, Portugalce či Švéda tak odlišné? Což si všichni nepřejí mír, prosperitu, bezpečnost, jistou sociální ochranu apod.? Jenže tato úvaha logicky vede k posílení unijní spolupráce a oslabení vlivu členských států, a to oba premiéři asi říci nechtěli.

„EU potřebuje reformu – završení vnitřního trhu, aby se pracovníci ani firmy nepotýkali v jiných evropských zemích s překážkami. ‚Až potom bychom se měli více integrovat. To znamená míň různých nařízení Komise a víc vlivu a slova členských států‘". Tady těch poznámek bude více.

Zaprvé, je mantrou populistů vždy zmínit potřebu reformy EU. Objektivně vzato by ale každá debata o EU měla začínat konstatováním, že se díky EU u nás máme tak, jak se nikdo nikdy před námi neměl. Potom se bavme o případné reformě. Převažující proud v Evropě říká: čelit kontinentálním problémům můžeme jen společně, tedy větší integrací.

Zadruhé, Babišův výrok „musíme najít nejdřív ty čtyři základní svobody a až potom bychom se měli více integrovat“ je opět protimluv: zdokonalení vnitřního trhu totiž znamená více integrace.

Zatřetí, další Babišův výrok „míň různých nařízení Komise“ ukazuje, že mu zapomněli říci, že legislativní produkce EU je na cca 25 % ve srovnání s obdobím předchozí Komise Barrosovy.

Konečně, jestli něco potřebuje reformu, tak je to česká politická kultura, naše zápecnictví a neschopnost prosazovat naše zájmy. Zájmy prosazují konkrétní lidé. Podívejte se, kolik lidí a na jakých pozicích mají v orgánech EU i menší státy, než jsme my, např. Maďarsko. Ne, za to nemůže EU, za to si můžeme sami individualismem a neochotou prosazovat společné české dobro. Např. Babišovy politické čistky ve všech státních orgánech jdou přesně opačným směrem.

Závěrem je třeba říci, že taková směs populistických a nacionalistických výroků, jakou přednesli oba premiéři, je pro nás škodlivá: posiluje vidění kontinentu optikou „my versus oni“, hledá vnějšího nepřítele, aby zakryla domácí selhání, důrazem na izolované národní zájmy oslabuje nadnárodní metodu fungování, k níž se náš kontinent bolestně dopracoval za cenu desítek milionů mrtvých ve válkách. Namísto toho bylo namístě říci: shodli jsme se na tom, že naším společným zájmem je to či ono a budeme to společně prosazovat v unijních orgánech za pomoci dalších spojenců. My jsme EU.

Autor je českým europoslancem (KDU-ČSL) a předsedou výboru pro právní záležitosti (JURI) v Evropském parlamentu.

 

Pavel SvobodaPavel Svobodaautor: Info.cz

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4503, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4390, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);