Články odjinud

Macronova Francie zoufalých žlutých vest nemá právo řídit Evropskou unii. Komentář M. Maňáka

Macronova Francie zoufalých žlutých vest nemá právo řídit Evropskou unii. Komentář M. Maňáka

Francie o víkendu opět pocítila protesty hnutí tzv. „žlutých vest“. Ačkoli se může zdát, že by mohly být vnímané jako čistě vnitrostátní událost, kterou ostatním zemím nepřísluší komentovat, není tomu tak. Společně s Francii jsme členy Evropské unie. Problém je v tom, že prezident Emmanuel Macron si – stejně jako jeho předchůdci – v rámci „vlády dvou“ spolu s Německem nárokuje právo řídit či alespoň usměrňovat celou Unii. A to ve chvíli, kdy na domácí scéně rozhodně nemá ukázkový pořádek.

Připomeňme, že rozbuškou k masovým projevům občanské nespokojenosti byla snaha francouzské vlády prosadit zvýšení ekologických daní na pohonné hmoty. Tento záměr se chudnoucím Francouzům zjevně nezalíbil. Výsledkem dlouho potlačované zloby části občanů jsou teď opakované protesty v ulicích, jež trvají už osm víkendů navzdory relativně vstřícnému postoji prezidenta Macrona.

Není předmětem této analýzy rozebírat špatnou ekonomickou situaci ve Francii a hledat důvody, které k tomu vedly. Jasné je to, že zásadní roli v tom sehrála špatná politika francouzských vlád – nejen té poslední.

Zjednodušeně se dá říci, že velká část Francouzů tleskala tak dlouho cestě k socialismu, až je z toho rozbolely ruce, ve kterých se pak místo chleba a vína objevily Molotovovy koktejly. Stěžejní otázkou tedy je, zda zemi řízené „macronovsko-hollandeovskými“ vládami, má být nadále umožňováno či tolerováno, aby se pokoušela řídit a spoluurčovat osud celé Evropské unie stejnou měrou, jako to činí teď.

S přihlédnutím k tomu, co se ve Francii nyní děje a jak daleko již tato země zašla na cestě k reálnému evropskému socialismu, je odpověď jednoduchá: nemělo. V opačném případě totiž hrozí, že se do stavu podobného Francii dopracuje (pod macronovským vedením) celá Unie…

Pokud si nějaká země neumí řádně spravovat věci veřejné u sebe doma, pak to sotva může zvládat jako lídr na celoevropské úrovni.. Opačná úvaha (…doma jsem svou politikou sice způsobil katastrofu, ale na celém kontinentu svou „genialitou“ přivodím ráj…) by popírala elementární logiku. Férově podotkněme, že samotný Macron do značné míry jen sklízí to, co zaseli jeho předchůdci. Na podstatě věci to však nic nemění.

Francii chronicky trápí enormní zadlužení (vládní dluh ve výši 97 % HDP za rok 2017; Česko: 34,6 %), chabý ekonomický růst (1,8 % za 2017, Česko: 4,3 %) a všeprostupující expanze státu se všemi z toho plynoucími efekty. V žádném ohledu tedy země galského kohouta není evropským, natož světovým premiantem (pomineme-li vlastnictví jaderných zbraní a vítězství na MS ve fotbale v Rusku).

Představa, že by v dané situaci Francie měla či mohla kohokoliv poučovat, školit či dokonce vnucovat (skrze „společný evropský projekt“) svůj politický model, je absurdní. Přesto se to děje, nebo se o to Francie alespoň usilovně pokouší. Není měsíce, aby se francouzský prezident neobjímal a neradil s německou kancléřkou o tom, co s Evropou a jejími obyvateli dále provedou…

Vzpomeňme, jakou budoucnost se nám prezident Macron snažil a snaží načrtnout. Už v červnu loňského roku Macron ozřejmil plány na vytvoření „Velké Evropy“ s tím, že řídícím centrem („srdcem reaktoru“) kontinentu má být Francie…

Koncem října oznámil, že chce z Francie vytvořit srdce Evropy, jež spolu s elitou nejvíce zintegrovaných států EU bude udávat tón vývoje kontinentu. Macron v této souvislosti (možná jen zdvořilostně, ale na tom nesejde) vyslovil naději, že „Česko má chuť být v tomto srdci Evropy, která jde vpřed a chrání občany“.

To je možno považovat buď za kouzlo nechtěného, nebo za krutý paradox. Po vleklých projevech nespokojenosti francouzských občanů je totiž krajně nejasné, v jakém ohledu chce ono „srdce Evropy“ – tedy Macronova Evropa – občany chránit. Asi ne před chudobou a ekonomickým zaostáváním, proti kterým v Paříži a dalších francouzských městech protestovaly statisíce lidí…

Známy jsou také Macronovy výroky o vyloučení těch členů, kteří neprojevují solidaritu v migrační otázce, ze schengenského prostoru. „Země, které odmítají rozšíření Frontexu (pohraniční agentura EU) nebo solidaritu, opustí schengen. Země, které nechtějí silnější Evropu, si už nesáhnou na strukturální fondy,“ varoval před časem „šéfovský“ Macron.

Je zjevné, že „Le Président“ (stejně jako jeho předchůdci) propadá iluzi o poručnické a vůdčí úloze Francie (a možná i sebe sama) v Evropě. Bouřlivé a plamenné víkendy žlutých vest pořádané doslova pár metrů od Macronova prezidentského sídla však ukazují, že mu hoří doma půda pod nohama. A to vše v důsledku dlouhodobého ekonomicko-politického mismanagementu pařížské vládní generality.

Budiž zopakováno, že – v duchu rčení „Co sám nemáš rád, nečiň druhému“ – nepřísluší komukoliv zvenčí kritizovat Macronovu vládu za její domácí politiku. Jenže, francouzští tvůrci a spolutvůrci uvedeného mismanagementu se soustavně pokoušejí uzurpovat si v EU hlavní roli při rozhodování o dalším vývoji celého kontinentu.

Přitom, vize ještě více zintegrované Evropy je sama o sobě dosti chmurná. Představa, že by hlavním plánovačem dalšího vývoje federalizované Evropy měla být právě Macronova Francie, která dlouhodobě čelí kritické nespokojenosti vlastních občanů, je za hranou přijatelnosti.

Státy Evropské unie, které ještě neztratily poslední zbytky sebezáchovných instinktů, by to měly mít v patrnosti a vůdcovským snahám Francie (ale i dalších „velkých hráčů“ EU) by měly čelit společnými silami. V tomto směru lze jiskřičku naděje nacházet v postupném posilování Visegrádské skupiny, jejímž je Česko členem.

Nejenom česká společnost by se však mohla v současné Francii i v něčem inspirovat. Například v aktivním přístupu k demokracii. Na jednu stranu nelze ospravedlnit pouliční násilnosti, natož útoky demonstrantů na obchody soukromých firem a podobné extrémy. Přesto je úspěšná občanská obrana před vládním zvyšováním daní vybojovaná částí nespokojených obyvatel Francie v ulicích důkazem toho, že demokracie nemusí nutně znamenat jen vhození volebního lístku do urny jednou za čtyři roky. Občané ve žlutých vestách dali Macronově vládě tvrdou lekci.

Podobně by vůči hegemonistickým snahám Paříže (potažmo Bruselu) měla postupovat i ta část Evropy, která nevěří v možnost úspěšného centrální řízení státu, natož celého kontinentu.

Autor je publicista

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud