Půr: Před Německem a Francií se musíme mít na pozoru. Naše role v unii oslabuje | info.cz

Články odjinud

Půr: Před Německem a Francií se musíme mít na pozoru. Naše role v unii oslabuje

Debaty o smlouvě, kterou dnes v Cáchách podepsali francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová, by pro nás měly být varováním. Cášská dohoda má sice jen symbolický význam, ale pojďme se při této příležitosti bavit o roli, jakou Česko v Evropské unii zastává. Je to ostatně debata, která zcela chybí a chybí nepochybně i proto, že politici dění v Bruselu, ve Štrasburku či v Lucembursku nerozumí.

Na úvod je potřeba vrátit se do historie. Poměrně citelná část politické scény v minulosti upozorňovala, že Lisabonská smlouva ve výsledku poškodí zájmy menších členských států EU. Tvrdil to ostatně i tehdejší prezident Václav Klaus, jenž klíčový dokument nakonec podepsal. Pokud by tak neučinil, byl by nepochybně vláčen Evropou jako odstrašující případ destruktivního politického přístupu. Za takových okolností v podstatě nelze nepodepsat.

S odstupem mnoha let si ovšem dovolím prohlásit, že Lisabonská smlouva byla krok špatným směrem. Psal jsem to ostatně i v době, kdy byla přijata. S příchodem hospodářské krize se naplno projevilo, že velké členské státy nebudou brát ohledy na své menší kolegy. Zcela zásadní úpravy začaly být přijímány kvalifikovanou většinou, místo původního jednomyslného souhlasu. Evropská komise se ani nepokoušela skrývat, že některé agendy úmyslně přesouvá do oblastí, kde je vyžadován jen většinový souhlas členských států. Mluvím například o regulacích na finančním trhu.

V posledních týdnech jsme byli svědky toho, jak jeden z think tanků blízký Evropské komisi doporučil, aby hlasování kvalifikovanou většinou zavedla i u daňových otázek. Jde přitom o téma, které bylo v minulosti zhusta probíráno, a politici se zaklínali, že tento krok po přijetí Lisabonské smlouvy nikdy neudělají. Přesně tohle je téma, kde by Česko mělo říct jasné „NE“ a ze svých pozic pak nesmí ustoupit.

Odmítat návrhy bychom se měli naučit i v mnoha jiných oblastech. Mimo jiné u emisních limitů v automobilovém průmyslu. Pokud je ve hře páteř českého hospodářství, česká vláda by neměla přijímat pozici, která jej poškozuje. Politický systém EU přitom nabízí celou řadu prostředků, jak případná jednání zablokovat. Nestalo se nic, do značné míry jsme kopírovali německý přístup. O těchto tématech by přitom politici měli mluvit i na domácí půdě. Slyšeli jste od někoho z nich něco o nových emisních limitech, které mohou stát pracovní místo desítky tisíc Čechů? Neslyšeli.

Nacházíme se navíc ve velmi nevýhodné situaci. S odchodem Velké Británie ztrácíme v podstatě jediného „ideologického“ spojence z velkých členských států EU. S Brity jsme se dokázali spojit v mnoha oblastech, přestože to mnohokrát nebyl spojenec příliš spolehlivý. Pamatuji si osobně několik regulací, kdy se Praha s Londýnem stavěly do opozice, přičemž britská vláda tuto pozici následně opustila kvůli tomu, že se jí podařilo vyjednat nějaký ústupek. Na Čechy v tom okamžiku samozřejmě zapomněla.

Německo-francouzský motor nicméně Česku nic dobrého nepřinese. Vize Emmanuela Macrona i Angely Merkelové jsou těm našim na hony vzdálené. Vidíme to v energetice, regulacích a v celé řadě dalších oblastí. Vidíme to hlavně ve vizi fungování sjednocené Evropy. Federalistická vize znamená, že náš hlas utichne zcela a staneme se periferií. K tomu nepochybně dojde, pokud se o naší roli skutečně nezačneme bavit a nezačneme aktivně vystupovat.

To mimo jiné znamená, že pokud jsme si do Lisabonské smlouvy prosadili mechanismus, který nám umožní stáhnout některou agendu z Bruselu zpět do členských států, měli bychom se o to pokusit. Naděje na prosazení jsou malé, ale stanovujeme jasné hranice, kam jsme ochotni zajít. Můžeme pro prosazení takového návrhu použít V4, jejíž budoucnost je ovšem ve hvězdách. I tak bychom se ovšem neměli bát vystupovat sami za sebe. Musíme být slyšet a v minulosti tomu tak často bylo. Neměli bychom se bát podpořit hlasitě i návrhy ostatních zemí a klidně i Evropské komise, pokud dávají smysl. Musíme naopak hlasitě vystupovat proti těm, které odmítáme.

Trošku s neklidem pozoruji dění kolem jmenování nové státní tajemnice pro Evropu. Není dobře, že vítězí veřejně neznámé a nevýrazné tváře. Pokud nejmenujeme jedince, kteří mají jasnou vizi a jsou lidem známí, nikdy žádná debata nezačne. Polepšit se musí všichni ministři. Mám pocit, že jsem dlouho neslyšel nikoho z nich, aby se zabýval byť jedním evropským tématem. Před mnoha lety opět běžná věc. Nikdy bych nevěřil, že se slzou oku budu vzpomínat na moment, kdy tehdejší ministr financí Vlastimil Tlustý valil na jednání ministrů EU sud piva, protože chtěl zablokovat nárůst spotřební daně. Tehdy mi to přišlo dětinské, dnes mám pocit, že tehdy jsme si skutečně ještě něco mysleli.

Teď si s prominutím nemyslíme nic. Pokud si něco myslíme, tak to občanům zůstává skryto. Mysleli jsme si možná něco o uprchlických kvótách, ale to je tak všechno. Naplňujeme jen teze o vyprázdněnosti politiky. Pokud by nešlo o životní zájmy, bylo by to asi jedno. Evropská unie a její budoucí podoba ovšem naším životním zájmem je.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud