Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Německem se znovu masivně šíří antisemitismus. Na vině je krajní pravice i muslimové

Německem se znovu masivně šíří antisemitismus. Na vině je krajní pravice i muslimové

Patnáctiletý Liam, kterého dlouhodobě šikanují arabští a polští spolužáci. Šestnáctiletá Klara, jejíž otec přežil koncentrační tábory v Osvětimi a Dachau, na kterou studenti na její elitní škole křičí, že Židé patří do plynu. A teenager Solomon, který začal čelit antisemitským útoků poté, co svým teď už bývalým přátelům řekl, že je z židovské rodiny. Loni ho například s napodobeninou zbraně v zádech vyvedli ven s tím, že si zaslouží jen popravu.

To je jen zlomek případů, na které upozorňuje reportáž amerického listu The Wall Street Journal a který nastiňuje smutnou realitu současného Německa. Antisemitismus se tam znovu stává problémem, který se dere na povrch společnosti. Jen za loňský rok policie zaregistrovala 1453 případu násilí proti židovským občanům, výrazně víc než v předchozích letech. Otázkou ale zůstává, kolik zůstává nenahlášených. Podle odhadů Americké židovské komise se úřady nedozví až o dvou třetinách z nich.

„Obávám se, že v Německu dospěla nová generace antisemitů,“ komentuje poslední vývoj předseda hlavní německé židovské organizace Josef Schuster s tím, že dekády, kdy se země snažila vyrovnat s faktem, že právě v jejím srdci vznikla myšlenka holokaustu, se zdají být pryč a nový hlas znovu získává krajní pravice. Právě její stoupenci podle policie můžou za 90 procent útoků proti Židům. Židovští aktivisté to ale rozporují a tvrdí, že úřady automaticky označují většinu antisemitských incidentů jako útoků krajní pravice bez toho, že by je podrobně vyšetřovaly. Podle Leviho Saomona, předsedy Źidovského fóra pro demokracii vůči antisemitsmu, mají ale významný podíl na násilných činech vůči Židům v Německu také muslimové.

„Samozřejmě je špatné to zobecňovat a stigmatizovat muslimské komunity,“ říká Salomon, „ale tvrdit, že tento problém neexistuje, je ještě horší. Musíme najít strategii, jak to řešit.“ Další představitelé židovských organizací souhlasí, s rostoucím počtem migrantů z arabských kultur podle nich v poslední době také vzrostl podíl předsudků a stereotypů vůči židovským komunitám. Vidět to je právě i na školách, kam si to děti přinášejí od rodičů.

„Klíčový problém tkví v rodičích,“ říká Heinz-Peter Meidinger, předseda německé asociace učitelů. „Na ně ale jako učitelé nedosáhneme. Většina z nich nemluví německy a někteří mají velmi negativní postoj k autoritám,“ dodává. Hlavně arabské a turecké rodiny podle něj vidí Židy v Německu optikou izraelsko-palestinského konfliktu.

Už samotné slovo „Žid“ se podle Meidingera v poslední době stalo na školních dvorcích symbolem nadávky. Salomon, kterému spolužáci hrozili popravou, kvůli tomu musel změnit školu. Z té původní přicházel domů s podlitinami, učitelé navíc rodičům vzkazovali, že vinu na tom nese i Solomon, protože provokuje palestinského spolužáka.

Některé muslimské organizace už se na to snaží reagovat a začínají své členy vzdělávat o předsudcích a stereotypech. Aiman A. Mazyek, předseda Centrální rady muslimů v Německu, už rozhodl o uvolnění 10 imámů, kteří budou chodit na školy a přednášet o náboženské toleranci.

„Rasismus je částečně spojený s každým náboženstvím,“ cituje Mazyeka Wall Street Journal. „Naším úkolem je ho vytěsnit a vzdělat lidi o naší víře, vysvětlit jim, že jsme zavázaní tomu, abychom respektovali a tolerovali ostatní náboženství.“

S rostoucí vlnou antisemitismu se v poslední době znovu potýká i Francie, která se vzpamatovává z vraždy 85leté přeživší z Osvětimi. Útočníci na dveřích jejího bytu nechali protižidovské vzkazy. „Lidé jsou znepokojení, bojí se. Často váhají. Když pak roste násilí, rozhodnou se odejít (do Izraele),“ řekl nedávno v rozhovoru pro INFO.CZ francouzský historik Marc Knobel.

O odchodu do Izraele teď poprvé v historii uvažuje i rodina šikanovaného Solomona. Začali jsme se dívat po cenách nemovitostí, přiznali rodiče v rozhovoru pro Wall Street Journal.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1