Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nový trend na balkánské trase: Syřani prchají z Německa zpět do Turecka, snaží se dostat k rodině

Nový trend na balkánské trase: Syřani prchají z Německa zpět do Turecka, snaží se dostat k rodině

Po překonání řady překážek se konečně dostali z válkou zmítané Sýrie do Německa, kde jim úřady uznaly nárok na mezinárodní ochranu. Dnes se ale stovky až tisíce syrských uprchlíků snaží z Německa odejít. Míří do Turecka, kde se nachází jejich příbuzní, kteří za nimi kvůli zpřísnění německých pravidel pro slučování rodin nemohou přijet. Znovu se tak vydávají na nebezpečnou cestu a svěřují se do rukou pašeráků. Je navíc otázka, jak se k situaci postaví Turecko, upozorňuje ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová. „Je to jedna z věcí, která by mohla ukázat, že to nejsou jen muži s iPhony, kteří přišli za sociálním systémem,“ říká pro INFO.CZ.

V roce 2015 proudily přes takzvanou balkánskou trasu tisíce migrantů denně. V drtivé většině případů se snažili dostat do Německa, které v roce nejsilnější migrační krize přijalo 890 tisíc lidí. Nejpočetnější skupinou žádající v Německu o mezinárodní ochranu se stali Syřané, v jejichž zemi zuří válka už sedmým rokem. Zatímco ale příchod nových běženců do Spolkové republiky postupně ustává, někteří syrští uprchlíci začínají z Německa utíkat pryč.

Na problém upozornil hamburský investigativní program Panorama a jeho zpravodajský kanál Strg_F, podle kterých se tisíce syrských běženců snaží z Německa dostat nejčastěji do Turecka. Zoufalí Syřané bez lepších vyhlídek na budoucnost doufají, že zde budou moct rychleji nastoupit do práce, hlavní důvod jejich odchodu je ale jiný. V Turecku zůstali jejich příbuzní, kteří za nimi do Německa nemohou kvůli zpřísnění pravidel pro slučování rodin běženců přijet.

Když ale Syřané chtějí nastoupit do letadla směr Turecko, aby rodinu navštívili, cesta jim není dovolena – potřebují totiž víza, která ale obvykle nedostanou. Podle německého zpravodajského serveru Deutsche Welle tak Syřané podnikají nebezpečnou cestu do Turecka na vlastní pěst – jak se mnozí z nich nechávají slyšet, „raději by zemřeli, než aby žili odděleně“. Migrační trasa, kterou běženci hojně používali v letech 2015 a 2016, tak začíná být opět vytížená, tentokrát ale opačným směrem.

„Já myslím, že to je pochopitelné, protože v době kdy se rozhodovali Turecko opustit a odejít do Německa, situace v Turecku byla jiná. V roce 2014, 2015 a ještě v roce 2016 zde uprchlíci nemohli legálně pracovat a nějaké integrační programy nebo přístup dětí ke vzdělání tam vůbec nebyly, nebo jen minimálně. Zároveň bylo v Německu umožněno slučování rodin pro držitele doplňkové ochrany. Sice si nemyslím, že by o tom byli tehdy tak dobře informováni, ale to, že tam šli s tím, že za nimi přijde rodina, byla určitě součást jejich rozhodnutí opustit Turecko a jít dál,“ říká pro INFO.CZ Magda Faltová.

Pod nátlakem veřejného mínění, kdy se lidé obávali příchodu tisíců dalších rodinných příslušníků s nárokem na mezinárodní ochranu, se německá vláda v roce 2016 rozhodla slučování rodin běženců na dva roky přerušit. Opatření se konkrétně dotklo lidí, kterým nebyl udělen azyl, ale doplňková ochrana určená především pro válečné uprchlíky. Syřané s přidělenou mezinárodní ochranou tak před dvěma lety přišli o nárok, aby za nimi mohli rodinní příslušníci do Německa přijet. Začít nový život v cizí zemi a bez těch nejbližších však pro Syřany prchající před válkou nebylo nic snadného.

„Neplatí to jen z hlediska migrace uprchlické, ale migrace obecně – ve chvíli, kdy je člověk s rodinou, funguje úplně jiným způsobem a směřuje spíše k usazení a integraci na daném území. Pokud je tam sám a rodinu má někde jinde, považuje tento pobyt velmi často za dočasný. Tím pádem k tomu životu v zemi nepřistupuje s vyhlídkou integrace, ale spíš s tím, že tam vydělá nějaké peníze a pak bude řešit sloučení s rodinou. Méně se také učí jazyk a i ten vztah k hostitelské zemi je samozřejmě negativnější, pokud mu stát neumožňuje jedno ze základních práv – právo na rodinný život. To platí obzvlášť u lidí, kteří přicházejí z válečných oblastí a vědí, že jejich rodina v bezpečí není – to je velmi náročné na psychiku,“ vysvětluje ředitelka Sdružení pro integraci a migraci.

Dvouleté opatření německé vlády mělo letos v březnu vypršet, nová koalice Angely Merkelové ho ale prodlužila do konce července. Od srpna by tak měli mít lidé s doplňkovou ochranou v Německu opět možnost se s rodinami sloučit – počet ale vláda omezila na 1000 rodinných příslušníků měsíčně.

„Mělo by to být umožněno tisícovce osob za měsíc, což pro většinu běženců znamená, že budou čekat klidně roky, než se s rodinou sloučí. Proto je jejich cesta zpátky do Turecka pochopitelná, i s ohledem na to, že se podmínky v Turecku změnily. Jednak tam na integraci přišlo poměrně dost peněz z Evropské unie a prezident Erdogan navíc změnil zákony tak, že tu lidi ze Sýrie mohou dostat pracovní povolení, plus je tam mnohem větší snaha o to, aby zde děti mohly studovat. Probíhá tam jak výuka v jejich mateřském jazyce, tak i v turečtině, což jim umožňuje postupovat vzdělávacím systémem dál,“ popisuje nové podmínky zavedené Ankarou Faltová.

Právě lepší podmínky pro život jsou zřejmě vedlejším důvodem toho, proč se Syřané na nebezpečnou cestu za rodinou do Turecka vydávají a opouštějí tak život na Západě. Stejně jako při zdolávání cesty do Evropy jim ale nezbývá nic jiného, než svěřit vlastní životy do rukou pašeráků. S jedním z nich měli možnost hovořit také němečtí novináři. Přiznal, že pomohl skupině asi 50 osob – většinou Syřanům s právem na pobyt v Německu –, aby se bez tureckých víz dostali z Řecka přes řeku Evros do Turecka. Za převedení přes hranici si přitom počítá asi 200 eur, tedy něco přes 5000 korun.

Podle Faltové je velká otázka, jak se k syrským uprchlíkům, kteří se do Turecka dostávají nelegálně za pomoci převaděčů, postaví Ankara. „Pro legální vstup do Turecka potřebují vízum, které ale zřejmě nejsou schopni dostat. Nevím z jakého důvodu – předpokládám proto, že je tam Turci úplně nechtějí. V některých případech to může být také to, že nemají cestovní doklad. Naše praxe a zkušenost s jinými zeměmi je ale často ta, že řada zemí člověku, který někde dostal azyl, neumožní vstup na své území a vízum nevydá,“ říká Faltová s tím, že je otázkou, jakým způsobem bude Turecko situaci interpretovat.

„Samozřejmě záleží na tom, kolik těchto lidí bude. Dovedu si představit, že se to dá využít i v nějaké komunikaci uvnitř Turecka, které řekne: ‚Podívejte se, oni na tom ošklivém Západě ani nechtějí být‘. Nebo to může vyvolat nějaká další jednání mezi Tureckem a Evropskou unií. Zároveň mohou být tito Syřané v Turecku zadržení a zajištění, protože to jsou lidé bez oprávnění k pobytu. Těžko v tuto chvíli posoudit, co nastane,“ líčí různé scénáře Faltová.

Kolik Syřanů s nárokem na mezinárodní ochranu v Německu do Turecka odešlo, není jasné. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) žádná taková data zatím neshromažďuje, protože lidé s platným povolením k pobytu mají právo do zahraničí volně cestovat. Podle dokumentu natočeného kanálem Strg-F si však zkušenosti z cest uprchlíci vyměňují přes skupinu na sociální síti Facebook, která naznačuje, že jsou takových případů stovky.

„Ukazuje se na tom, že Syřané úplně nešli za sociálními dávkami, jak se to tady interpretovalo. Tento trend naznačuje, že tím primárním důvodem, proč se vydali na cestu do Německa, mohla být pro většinu z nich snaha být s rodinou a dostat ji do bezpečí. Je to jedna z věcí, která by mohla ukázat, že to nejsou jen muži s iPhony, kteří přišli za sociálním systémem,“ uzavírá Faltová.

 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1