Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

REPORTÁŽ: Poroučet matce přírodě. Jak se žije v zemi, kterou můžou z mapy smazat povodně

1080p720p360p

S vodou bojují Nizozemci od nepaměti. Velká část území Nizozemska se nachází pod úrovní hladiny Severního moře, a povodně tak představují každodenní nebezpečí. Místní obyvatelé si však na život v neustálém riziku postupně zvykli a dnes je hrozba záplav nechává klidnými. Naprosto věří rozsáhlému systému protipovodňové ochrany, který vyrostl kolem nizozemského pobřeží za posledních několik desítek let.

Měla to být velkolepá událost. Princeznu Beatrix, budoucí královnu Nizozemska, čekala oslava patnáctých narozenin a celá země se chtěla radovat spolu s ní. V sobotu 31. ledna 1953 se lidé zahaleni do teplého oblečení procházeli po pobřeží, aby obdivovali na toto období neobvykle vysoké vlny. Že je moře příliš rozbouřené a začíná se nebezpečně zvedat silný vítr, nikoho neznepokojovalo. Nikdo v tu dobu netušil, že nad Skotskem a severním Německem už začíná zuřit bouře, která žene masy vody směrem k nizozemskému pobřeží. Varovné zprávy, které zachytily místní úřady, se k obyvatelům jihozápadního Nizozemska nikdy nedostaly, protože vichřice přerušila na několik dlouhých hodin veškeré radiové vysílání a spojení.

Bouře v plné síle udeřila uprostřed noci, když lidé spali. Hladina moře v kombinaci s vysokým přílivem, poklesem tlaku a větru o síle orkánu zvedla hladinu moře až o 5,6 metru. Voda protrhla hráze, nebo se přes ně jednoduše přelila, a valila se hlouběji do vnitrozemí. S sebou brala vše, co ji přišlo do cesty.

Varovné zprávy, které zachytily místní úřady, se k obyvatelům jihozápadního Nizozemska nikdy nedostaly.

V Nizozemsku, kde se 20 % území nachází pod úrovní hladiny moře a polovina území nepřesahuje nadmořskou výšku jednoho metru, způsobila rozsáhlé záplavy, které stály život přes 1800 lidí a zničily více než 150 tisíc hektarů půdy. Mrtvé hlásily i další evropské země v čele se Spojeným královstvím nebo Belgií. Nejvíce postiženou oblastí v Nizozemsku byla provincie Zeeland, kterou tvoří nesčetné ostrůvky, mezi kterými ústí ramena řek Šeldy, Rýna a Maasy. „Bylo to, jako bychom viděli konec světa. Slyšel jsem našeho souseda, jak říká sbohem své rodině. Držel jsem se ve vodě kousku dřeva a myslel na to, že tady všichni zemřeme,“ zaznamenala svědectví neznámého muže dobová kronika.

Vody se nepovedlo zbavit celých devět měsíců

Obloha je jasně modrá a slunce se odráží v klidné hladině moře. Na místo proudí davy turistů a zvědavých návštěvníků. Chtějí si připomenout událost, od které letos na začátku února uplynulo 65 let. S úsměvem na rtech je u vchodových dveří do muzea, které v místě největších povodní v Nizozemsku vyrostlo před několika lety, vítá drobná, na krátko ostříhaná, šedovlasá žena. Je to sedmdesátiletá Ria Geluk, jedna ze čtyř desítek tisíc pamětníků, kteří události prožili na vlastní kůži a jsou ochotni o nich mluvit.

„Tehdy mi bylo 6,5 roku. Byla jsem příliš stará na to, abych si neuvědomila, co se děje, ale příliš mladá na to, abych pochopila dopady této události,“ začíná vyprávět svůj příběh uvnitř budovy působivého muzea. Spolu s rodinou bydlela v domě v nedaleké vesnici Capelle v Severním Brabantsku, která se nachází přibližně 100 kilometrů od pobřeží. Povodeň členy rodiny překvapila uprostřed spánku, přesto stihli zareagovat. „Přežili jsme jen proto, že jsme vylezli na střechu střešními okny. Spoustu lidí tuhle možnost nemělo a zůstalo uvězněno uvnitř zatopených domů. My měli štěstí, že k nám stihl doběhnout lékař z druhé vesnice, zaklepal na dveře a řekl, co se na nás žene,“ vypráví Geluk.

Rodina strávila na střeše domu celou noc a část následujícího dne, než přijela záchrana na lodích. „Ve vodě bylo všechno – dřevo, nářadí, boty, ale i dobytek a další zvířata,“ vzpomíná žena. „Náš dům byl velmi poničený a naše farma zcela zničená. Rodina se nemohla vrátit domů tři roky,“ pokračuje v líčení událostí žena. Oblast byla pod vodou devět měsíců a některé vesnice se už nikdy nepodařilo obnovit.

Už se nesmí nic takového opakovat

Znovu vystavěn byl malebný přístav Zierikzee, který leží asi 30 kilometrů od Rotterdamu. Místní však na události roku 1953 nezapomněli. „Pro některé lidi v Evropě je hlavním mezníkem druhá světová válka. Pro Nizozemce z této oblasti jsou to jednoznačně povodně v roce 1953,“ říká pětatřicetiletý mladík, který ve městě, kde dnes žije asi deset tisíc obyvatel, provozuje malou restauraci. „Ještě dnes zaslechnete mezi staršími ročníky, jak si o této události povídají,“ dodává nad šálkem kávy.

Povodeň ze začátku padesátých let minulého století nizozemskou společností otřásla natolik, že se tehdejší vláda rozhodla, že zemi už nic podobného nepotká. Inženýři v čele s Johanem van Veenem okamžitě oživili plány na výstavbu soustavy protipovodňových hrází a přehrad, která do dějin vešla pod názvem „Deltawerken“. Jednalo se o ambiciózní projekt, jehož základy byly položeny už ve třicátých letech, ale jeho realizaci zastavil příchod druhé světové války. Už v té době šlo o ojedinělý počin, který si ihned získal pozornost celého světa. To platí dodnes. „Chodí se k nám učit Američané a další země, kterým v souvislosti s klimatickými změnami hrozí rozsáhlé povodně,“ říká pamětnice Ria Geluk a sklání se nad mapou protipovodňových hrází, které mají za úkol chránit místní obyvatelstvo před velkými mořskými bouřemi a nečekanými jarními záplavami.

Nizozemci začali promyšlený systém protipovodňové ochrany budovat prakticky ihned poté, co opadla první voda. Místní parlament schválil nový zákon, který umožnil zvýšit a zároveň zpevnit všechny již stojící hráze podél pobřeží a také zcela od základu vybudovat velké přehrady, jež by spolehlivě oddělily provincie Jižní Holandsko a Zeeland od moře. V první fázi byly vystavěny hráze, které oddělují moře od ostrovů, například Veerse Gat nebo Haringvliet, a pak ty, které ve vnitrozemí regulují vodní toky a kanály. Následně odstartovala výstavba přehrad v Zandkreeku, Krammeru, Grevelingenu a Volkeraku.

Ve vodě bylo všechno - dřevo, nářadí, boty, ale i dobytek a další zvířata.

Nizozemští hydrauličtí inženýři začínali prakticky od nuly a učili se nové pracovní postupy za pochodu. Typické pro celou oblast jsou tzv. caissony, tedy obrovské betonové bloky o velikosti několikaposchoďových budov, z nichž se sestavovaly přehrady. Stavby jsou projektovány tak, aby ustály bouři, která se nad Nizozemskem prožene jedenkrát za 4000 let. Inženýři neměli vůbec jednoduchý úkol, kromě bezpečnosti totiž museli myslet i na to, aby zůstaly otevřené cesty, kterými by do přístavů, jako je Rotterdam nebo Antverpy, mohly vplouvat obchodní lodě. I přesto, že se s výstavbou hrází, které dnes dosahují délky 700 kilometrů, začalo prakticky okamžitě, trvalo třicet let, než byla poslední z nich uvedena do provozu. „Práce na soustavě protipovodňové ochraně nikdy neustaly. Zdokonalují se neustále,“ vysvětluje Geluk.

A ne vždy se dařilo postupovat podle plánu. Celospolečenskou diskusi vyvolal v šedesátých letech úmysl vlády, který počítal s hermetickým uzavřením celé oblasti na východním rameni řeky Šeldy. Místní se však proti němu vzbouřili a upozorňovali na to, že výstavba přehrady zahubí ptáky a vzácné druhy rostlin a živočichů, kteří v této oblasti žijí. Demonstrace po celé zemi rozhodly o tom, že oblast zůstala otevřená. Vznikla tak protizáplavová přehrada Oosterschelde, unikátní vodní dílo, jehož obrovské brány zůstávají otevřené, aby umožnily mořské vodě dostat se až k ústím řek. Pokud přijde bouře a budou hrozit záplavy, železná vrata dosahující až na mořské dno se zcela uzavřou. Od roku 1986, kdy vodní dílo slavnostně otevírala královna Beatrix, se železná brána podle informací médií zavřela celkem dvacetkrát.

Život v neustálých obavách

Ničivé povodně byly součástí nizozemské historie od nepaměti. Lidé dříve sázeli na přirozenou ochranu, kterou poskytovaly písečné duny, členité pobřeží a přirozeně vytvořené průlivy a zálivy. Pravidelné jarní záplavy, které zabíjely a ničily majetek a úrodnou půdu, přiměly Nizozemce k výstavbě primitivních zábran nejen v moři, ale také na hlavních tocích – řece Rýnu, Máze a Šeldě. Ve dvacátém století nizozemské území zasáhlo několik velkých bouří, které doprovázely silné záplavy. Kroniky připomínají zejména povodně v roce 1906 a 1916. „Od roku 1953 jsme zažili několik silných bouří, které způsobily menší záplavy lokálního charakteru,“ říká meteorolog Erwin Kroll. Žádná z nich ale nezpůsobila takovou katastrofu jako ta ze začátku padesátých let. Podle Krolla za to Nizozemci vděčí systému protipovodňových hrází a přehrad Deltawerken. „Už nikdy jsme nezažili nic podobného, čím si museli projít naši předci v roce 1953. Nyní jsme lépe připraveni,“ dodává Kroll.

To ale neznamená, že by Nizozemsko bylo zcela v bezpečí. Klimatické změny a vzestup hladiny světových oceánů, které s těmito jevy souvisí, nutí místní obyvatele, aby žili v neustálých obavách z rozsáhlých záplav. „Klimatická změna je stoprocentní hrozbou pro celé Nizozemsko,“ zdůrazňuje expert na protipovodňovou ochranu. „Nacházíme se z velké části pod hladinou moře a každý meter, o který mořská hladina stoupne, je pro nás nebezpečný,“ dodává.

„Nikdy mi nebylo jasné, proč se naši předci usídlili na takovém nebezpečném místě, jako je Nizozemsko,“ kroutí hlavou čtyřicetiletá Hannah z malé vesnici Ouwerkerk, která se nachází v záplavové oblasti. Tradiční vesnička s kruhovým náměstím a kostelem uprostřed, kde dnes stojí přibližně čtyři stovky typických holandských domů, byla v roce 1953 smetena velkou povodní. Katastrofa připravila o život každého šestého obyvatele a za oběť ji padl i místní velký mlýn.

Klimatická změna vystavila Nizozemsko opět vážnému nebezpečí. Katastrofa se může opakovat.

„Dnes už strach nemáme. Máme jiné myšlenky a řešíme naprosto jiné starosti,“ přidává se k ní pětačtyřicetiletý Paul, který vyšel na práh jednoho z domu, aby se pozdravil se sousedy. „Naprosto věřím protipovodňové ochraně. Co mi ostatně také jiného zbývá?“ ujišťuje a dodává, že každá větší nizozemská obec má svého správce hrází a vodních děl, který dohlíží na stav ochrany a pravidelně kontroluje počasí. Ouwerkerk není výjimkou.

Nebojím se řeky ani moře

Podobně to vnímají i obyvatelé nejníže položené obce v Nizozemsku, kterou je Nieuwekerk aan den Ijssel na předměstí Rotterdamu. Lidé tady žijí necelých sedm metrů (6,74 metrů) pod úrovní hladiny Severního moře. Tuto skutečnost jim připomíná vystavěný památník, který vypadá jako obří teploměr. „Ne, nebojím se moře, ani nedaleko protékající řeky,“ vysvětluje asi padesátiletá žena oblečená do teplého kabátu, která žije v obci už několik let a z domu vyběhla narychlo, aby koupila doma chybějící potraviny.

„Na to, že se u nás nachází nejnižší bod Nizozemska, jsme pořádně pyšní,“ stihne ještě zakřičet, než zmizí mezi regály místní samoobsluhy. Nieuwekerk aan den Ijssel o umístění monumentu soupeřil s přilehlými obcemi, nakonec ale mezi nimi zvítězil.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1