Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Selmayrgate: Juncker a jeho Komise balancují na hraně. Zlomí jim aféra vlivného úředníka vaz?

Selmayrgate: Juncker a jeho Komise balancují na hraně. Zlomí jim aféra vlivného úředníka vaz?

V Bruselu se v posledních týdnech nemluví o ničem jiném. Neprůhledné a bleskové jmenování někdejšího šéfa Junckerova kabinetu Martina Selmayra do čela generálního sekretariátu Evropské komise, které mělo původně projít bez povšimnutí, nezajímá pouze bruselské novináře. Odpovědi na své otázky bude chtít tento týden znát i Evropský parlament. Podle insiderů se dost možná jedná o skandál, který Komisi vedenou Junckerem připraví o život. V každém případě Selmayrgate už nyní vrhá špatné světlo na fungování unijních institucí a může se podepsat na další ztrátě důvěryhodnosti celého evropského projektu.

Pro někoho příběh z bruselské bubliny, pro jiného zásadní moment pro pověst a další fungování Evropské komise pod vedením jejího předsedy Jeana-Claude Junckera. Aféra Selmayrgate, jak se skandálu kolem povýšení Junckerovy pravé ruky a eurokrata Martina Selmayra přezdívá, už několik týdnů plní stránky evropských novin a je také předmětem hovorů v kuloárech unijních institucí v Bruselu. „Je to velký průšvih a bude zajímavé sledovat, jak se celá záležitost bude vyvíjet dál. Evropská komise by měla přijmout politickou odpovědnost,“ komentují to úředníci v institucích EU, se kterými INFO.CZ mluvilo.

Někdejší šéf Junckerova kabinetu Martin Selmayr, který má pověst člověka oddaného myšlence sjednocené Evropy, ale jehož zároveň provází aura mocného euroúředníka tahajícího za nejdůležitější nitky v zákulisí, se stal generálním tajemníkem Evropské komise (Secretary General). Vzhledem k tomu, že stávající Komisi vyprší za necelých 20 měsíců mandát a spolu s ní se vymění i osoby, které si do kabinetů přivedli jednotliví komisaři včetně jejich předsedy, ze strany Selmayra se jednalo o chytrý krok. Novou pozicí, kde bude dohlížet na chod celé instituce zaměstnávající více než 30 tisíc lidí, si pojistil svou roli i do budoucna. Navíc v momentě, kdy se na evropské úrovni řeší důležitá témata v čele s víceletým rozpočtem unie po roce 2020.

Celá kauza odstartovala, když si bruselští novináři všimli, že Selmayrovo jmenování proběhlo podezřele rychle a za podivných okolností a začali se domáhat odpovědí. Vše podle nich nasvědčovalo tomu, že pozice generálního tajemníka byla pro Selmayra dopředu připravena a šéf Komise Juncker udělal vše pro to, aby ji svému důvěrníkovi zaručil.

Jak se to celé seběhlo? Ke konci ledna se uvolnilo místo na pozici zástupce generálního tajemníka (Deputy Secretary General) Evropské komise, o které Martin Selmayr projevil zájem. Jeho jedinou protikandidátkou byla Španělka Clara Martinez Alberola, která však svou kandidaturu těsně před „finále“ nečekaně vzdala (později byla jmenována místo Selmayra do čela Junckerova kabinetu). Na společném zasedání evropských komisařů a komisařek, které proběhlo ve středu 21. února, se rozhodlo, že Selmayr splňuje potřebná kritéria a stane se jako jediný zbývající kandidát zástupcem generálního tajemníka.

Tím to ale neskončilo. Prakticky v ten samý moment Juncker komisařům oznámil, že z nejvyšší pozice generálního tajemníka instituce odchází Nizozemec Alexander Italianer. Během devíti minut padlo rozhodnutí, že uvolněné místo obsadí Selmayr a své funkce se ujme od 1. dubna. Krok měli podle zápisu Komise jednomyslně posvětit všichni komisaři.

Kromě neobvyklého a netransparentního postupu, který nemá v historii fungování institucí EU obdoby, novináři poukazují například na to, že komisař pro lidské zdroje Günther Oettinger se o celém procesu dozvěděl jen den před klíčovým zasedáním Komise a ostatní komisaři ještě později – až těsně před samotným rozhodnutím. Výběrové řízení na generálního tajemníka také neproběhlo veřejně.

Bruselský zpravodaj francouzského listu Libération Jean Quatremer dokonce napsal, že došlo ke zfalšování zápisu jednání a že komisaři měli za souhlas se Selmayrovým povýšením dostat odměnu – finanční bonusy, které by pobírali poté, co jim vyprší mandáty. O navýšení odměn pro „komisaře v důchodu“ se v unijních institucích hovoří už nějakou dobu – důvodem je snaha zabránit tomu, aby odcházeli za novou prací do soukromého sektoru, kde by mohli využívat citlivé a cenné informace.

Novinář Georgi Gotev ze serveru EurActiv k tomu poznamenal, že navýšení „zlatých padáků“ pro eurokomisaře může být i způsob, kterým si Selmayr a spol. chtěl koupit jejich mlčenlivost. Jiní novináři spekulují o tom, že kolem současného předsedy Komise Junckera existuje mocenská klika, která se navzájem podporuje a jde si za svými cíli. O jejich soudržnosti vypovídá i nedávný výrok Junckera, že pokud kvůli kauze Selmayr padne, on odejde spolu s ním

V Evropském parlamentu bude horko

Své pochybnosti má i Evropský parlament, kde kauza Selmayrgate také silně rezonuje. Kromě toho, že se europoslanci zabývali případem před dvěma týdny ve Štrasburku, kde grilovali komisaře pro lidské zdroje Günthera Oettingera, nyní se na něj chystají znovu. Podle informací redakce se tak stane zítra na zasedání výboru pro rozpočtovou kontrolu (CONT) a podkladem pro jednání bude osmdesátistránkový dokument s téměř 130 otázkami adresovanými Komisi, jejímu předsedovi Junckerovi nebo komisaři Oettingerovi.

Europoslanci se v dotazech ptali na detaily jmenování a také na to, co mu předcházelo. Po Komisi si vyžádali přístup do složek s motivačními dopisy, životopisy a záznamy z pohovorů s kandidáty, ale také informace o odchodu Selmayrova předchůdce Italianera. Dále je zajímaly záznamy z jednání Komise a jednotlivých komisařů nebo podklady, které unijní exekutiva používala pro komunikaci s novináři.

Už nyní je jasné, že při zítřejším slyšení ve výboru CONT bude horko. Svědčí o tom první reakce europoslanců na sociálních sítích poté, co místo slibovaného pátku Komise dodala své odpovědi až v neděli v noci. A podle všeho svou reakcí neuspokojila ani novináře, kteří případ sledují.

Redakce INFO.CZ obsáhlý dokument s odpověďmi prošla a ve zkratce se dá říct, že Evropská komise za svým postupem při jmenování Martina Selmayra stojí a zdůrazňuje, že se nedopustila ničeho, co by bylo proti pravidlům. Z textu vyplývá, že Selmayr je vysoce postavený úředník, který má odpovídající schopnosti i zkušenosti pro vykonávání práce generálního tajemníka a na novou pozici se hodí. V textu je uvedeno, že na ni mohl přestoupit rovnou z původního místa, tj. šéfa Junckerova kabinetu, a procedurálně nebylo nutné, aby se před tím stal zástupcem generálního sekretáře.

Dokument se také věnuje vysvětlení odchodu Selmayrova předchůdce na nové pozici Italianera. Šéf Komise Juncker údajně o jeho úmyslech opustit pozici na jaře letošního roku věděl už dříve, ale s ostatními komisaři o tom z diskrétních důvodů nemluvil. V textu se píše, že není pravda, že by se Selmayrem existovala dohoda o nahrazení.

Komise zároveň v dokumentu odmítla spekulace o možných odměnách pro komisaře za jejich souhlas a ohradila se proti obvinění ze strany europoslanců, že svým netransparentním jednáním poškozuje nejen sebe, ale hlavně celý projekt evropské integrace a nahrává svým jednáním do karet euroskeptikům.

Evropský parlament se bude aférou Selmayrgate zabývat i v dubnu na plenárním zasedání, kde by měl přijmout nezávaznou rezoluci. 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1