Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Za snahu o mé propuštění Zemanovi děkuji, z jeho názorů mám ale smíšené pocity, říká Kozlovskij

Za snahu o mé propuštění Zemanovi děkuji, z jeho názorů mám ale smíšené pocity, říká Kozlovskij

Začátkem roku 2016 byl ukrajinský historik Igor Kozlovskij kvůli svým snahám zabránit nástupu separatistů v Doněcku zatčen a obviněn ze špionáže. Na svobodu se dostal v prosinci loňského roku, a to mimo jiné za přispění českého prezidenta Miloše Zemana, který se za jeho propuštění přimluvil u Vladimira Putina. Osobně poděkovat mu chce během dnešního setkání na Pražském hradě, o zapojení Ruska do konfliktu na Ukrajině ale před Zemanem prý mlčet nemůže. „Chci mu sdělit, jakou roli zde hraje Putin a Rusko, že se jedná o okupaci a porušování mezinárodního práva. To, zda mě vyslyší a budu na něj mít nějaký vliv, nedokážu říct, ale jsem povinen tuto svojí misi vykonat,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ, který vznikl u příležitosti konání festivalu Jeden svět. Jak prožíval chvíle v zajetí doněckých separatistů? A jaký je podle něj osud Ukrajiny?

Od vašeho propuštění uběhly necelé tři měsíce, vzpomínky na vězení doněckých separatistů jsou pro vás tedy zřejmě stále velmi čerstvé. Jaký byl váš pocit, když jste se z vězení dostal ven?

Od mého propuštění uběhlo dva a půl měsíce a ty vzpomínky mě neustále pronásledují. Bylo to velice těžké období, jak z hlediska toho, že jsem byl odtržen od rodiny a blízkých, tak proto, že jsem musel celou dobu pobývat ve sklepě v nelidských podmínkách. Na to člověk nemůže jen tak zapomenout.

Byl jsem držen nejen ve sklepích Ministerstva státní bezpečnosti, což je tajná policie Doněcké lidové republiky, ale také ve vazební věznici a pak také ve vězení, kde jsem si odpykával trest, ke kterému jsem byl odsouzen. Ve všech případech se jednalo o strašné podmínky, které jsem musel vydržet. Tyto podmínky vás mohou velmi snadno zlomit, člověk to ale musí vydržet a nějak se s nimi vyrovnat.

Dá se říct, že separatisté pod vedením ruských instruktorů vytvářejí záměrně takové podmínky, které trochu připomínají podmínky z dob stalinismu. Ne nadarmo tam často visí portréty Stalina, případně Putina. Podobně jako za stalinismu je jejich cílem vytvoření totalitního režimu, zničení lidské důstojnosti, potlačení jakékoliv plurality a umlčení konkurenčních názorů.

Igor Kozlovskij je ukrajinský historik, religionista a autor více než padesátky historických prací. Mezinárodně uznávaný akademik žil v Doněcku a snažil se aktivně zabránit nástupu separatistů k moci. Na území ovládaném separatisty zůstával i kvůli péči o postiženého dospělého syna. V lednu 2016 byl zatčen a obviněn ze špionáže ve prospěch Kyjeva a nezákonného držení zbraní. V květnu 2017 byl „vojenským tribunálem“ v samozvané Doněcké lidové republice odsouzen ke dvěma letům a osmi měsícům vězení. Za propuštění ukrajinského historika se v dopise vůdci doněckých separatistů Alexandru Zacharčenkovi přimlouval také český prezident Miloš Zeman, odpověď nedostal. Jméno Igora Kozlovského zmínil Zeman loni v listopadu i během své schůzky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Můžete podmínky ve vězení víc přiblížit? Co jste tam zažíval a docházelo zde i k mučení?

Popsat to je na jedné straně jednoduché, na druhé ale složité. Jednoduchý popis je například cely, ve které jsem byl držen, ale to utrpení, které tam člověk zažívá, je složité. Místo, kde jsem byl držen, si můžete představit jako obyčejný sklep, kde ale není žádné vybavení. Lidé tam leží na podlaze, na sobě mají oblečení, ve kterém byli zadrženi, nemají se čím přikrýt a nemají tam dokonce ani toalety. Na ty můžete chodit jen s doprovodem vždy v osm hodin ráno a osm večer. Mezitím nemáte možnost se nikoho dovolat, protože tam nikdo nechodí. Pokud je vám zle, musíte prostě čekat, až bude osm. Vůbec nevíte, co se děje na svobodě a pravidelně vás navíc odvádějí na výslechy, které jsou spojeny s mučením. Po svém prvním mučení jsem měl mnohačetná zranění, zlámali mi dolní končetiny a měsíc jsem se pak musel učit chodit.

Takto vypadaly podmínky ve sklepích. Když jsem byl ve vazební věznici, tam už měli pro zadržené cely. Když jsem tam byl já – od prosince 2016 do května 2017 – už tam bylo několik politických vězňů a pro ně byl určen speciální prostor, který byl opět ve sklepě. Údajně to byly cely, které v minulosti sloužily pro lidi odsouzené k trestu smrti. Tam byly ještě horší podmínky, než v těch sklepích. Na šířku byla místnost velká, asi jako když roztáhnu ruce a na délku jen o něco větší. To znamená, že si tam nebylo možné ani lehnout na zem. Bylo to uzamčené ze všech stran, zase se tam nebylo koho dovolat a nebyla tam ani okna – respektive v některých případech byl navrchu místnosti otvor, jenže ten nebyl zasklený a dostával se tudy dovnitř sníh a déšť.

Nakonec jsem byl tedy ve vězení, kde podmínky byly o trochu lepší, alespoň v tom, že tam bylo možné dýchat a jakžtakž se pohybovat. Problém byl ale ten, že jsem se nemohl stýkat s ostatními vězni – byli tam lidé odsouzení za běžné trestné činy, ale také takzvaní opolčenci, tedy místní vojáci. Zakázali mi, abych se s nimi jakkoliv stýkal, protože se báli, abych na ně neměl nějaký vliv. Čas od času jsem musel být i na samotce, což byl velmi malý prostor, kde člověk mohl celý den jen stát a lehnout si mohl až večer. Pro mě ale bylo nejhorší to, že se nemohu věnovat tvorbě a nesměl jsem mluvit s lidmi. To pro mě byl obrovský psychický tlak, protože jsem tvůrčí člověk, který je zvyklý být neustále s někým v kontaktu.

Na vašem propuštění se významnou měrou podílel Miloš Zeman, který ale na druhou stranu chová velmi vřelé vztahy k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi a otevřeně vystupuje proti protiruským sankcím. Když se řekne jméno českého prezidenta, neperou se ve vás smíšené pocity?

Předně musím říct, že o moje propuštění usilovalo hodně lidí. Jako první se ozvala americká ambasáda, pak se přidaly další státy, které požadovaly moje propuštění. Důležitý byl ale hlavně tlak ze strany občanské společnosti. Protože jsem religionista, zastaly se mě i různé náboženské organizace – psaly dopisy a obracely se přímo na Putina. Dopis napsali například i ruští vědci, ale zastala se mě i řada obyčejných lidí.

Na separatisty a Rusko byl vyvíjen velký tlak a pan prezident Zeman se k tomuto tlaku připojil. Jak je mi známo, napsal nejdřív dopis vůdci Doněcké lidové republiky Alexandru Zacharčenkovi a osobně pak hovořil s Putinem, kdy se přimluvil za moje propuštění. Z lidského hlediska mu to dělá velkou čest, ačkoliv mám smíšené pocity z odlišnosti našich názorů a pohledů na věc. Musím ale říct, že každému, kdo pozvedl svůj hlas ve prospěch mého propuštění, musím poděkovat a snaha pana prezidenta Zemana byla poměrně zásadní, takže se chystám mu osobně vyslovit svůj dík.

Bude to během vaší současné návštěvy v Praze?

Ano, zítra jsem pozván na Pražský hrad (rozhovor se uskutečnil v pondělí 12. března – pozn. redakce).

O čem ještě budete s prezidentem hovořit a co od schůzky očekáváte?

V první řadě bych mu chtěl z čistě lidského hlediska poděkovat za to, co všechno udělal pro mé propuštění. V druhé řadě mu jsem ale povinen sdělit moje upřímné svědectví o tom, co se děje na východě Ukrajiny, a to z pozice svědka, který všechny události v Doněcku od samého počátku prožil, ale také z pozice vědce a člověka velice angažovaného v občanské společnosti. Chci mu sdělit, jakou roli zde hraje Putin a Rusko, že se jedná o okupaci a porušování mezinárodního práva. To, zda mě vyslyší a budu na něj mít nějaký vliv, nedokážu říct, ale jsem povinen tuto svojí misi vykonat.

Pokud se podíváme zpět k vašemu zadržení. Tušil jste, že si pro vás tajná služba doněckých povstalců přijde, nebo to pro vás byla rána z čistého nebe?

Musím říct, že každý v Doněcku a dokonce ani lidé, kteří patří k aktivním separatistům, nevědí dne ani hodiny, kdy pro ně mohou přijít a – jak se u nás říká – poslat je do sklepa. Když jsem byl ve sklepení Ministerstva státní bezpečnosti, byli tam se mnou zároveň představitelé nejrůznějších pozic včetně těch, kteří v roce 2014 zahájili ozbrojený konflikt v Donbasu. Ti všichni jsou teď obětmi režimu a mohou jím být pronásledováni. Není nikdo, kdo by si mohl být jistý, že se mu nic nestane.

Ale vzhledem k tomu, že jsem byl poměrně dost veřejně aktivní, byly moje názory všeobecně známé. Věděl jsem proto, že se může něco takového přihodit a chystal jsem se na jaře 2016 odjet. Odjezd jsem odkládal na jaro, protože jsem byl v Doněcku se svým mladším synem, který je kvůli poranění páteře na invalidním vozíku a potřebuje celodenní péči. V únoru 2016 jsem byl ale zdržen. Rána z čistého nebe to tedy úplně nebyla, že mě sledovali, jsem ale nevěděl. Zjistil jsem se to až po svém zadržení.

Kde žijete se svou rodinou dnes? Máte o sebe a své bližní jako aktivista vystupující proti separatistům stále strach?  

Žiju teď s rodinou v Kyjevě, kde je situace relativně klidná. Strach má v současné době na Ukrajině asi každý, nicméně nedá se to srovnat s životem na území okupovaném separatisty, respektive Ruskem. Tam je situace mnohem horší. Ukrajina se teď ale hodně mění. Stává se z ní poměrně nezávislá evropská země a s tím, jak se mění ta země, se musíme měnit i my a očekáváme, že se situace bude nadále zlepšovat.

Ruská agrese není jen problémem Ukrajiny

Krize na Ukrajině vypukla v březnu 2014, tedy před čtyřmi lety. Pokud se podíváte zpátky do této doby, řekl byste tehdy, že to na Ukrajině bude vypadat tak, jako dnes?

Když se vrátím do doby kolem března 2014, musím říct, že už tehdy jsme měli obavy z možného konfliktu s Ruskem, a proto jsme také vytvořili Výbor patriotických sil Donbasu, který byl složen ze zástupců občanské společnosti. Pravidelně jsme psali dopisy do Kyjeva o tom, že máme obavy z ruské agrese a informovali jsme v nich, že z Ruska přijíždějí do Doněcké oblasti autobusy s neznámými lidmi. My jsme je fotografovali, natáčeli a pravidelně jsme podávali informace centrálním úřadům. Takže strach jsme samozřejmě měli, ale předpovědět dnešní situaci jsme nemohli.

Jaká byla role těch lidí, kteří přijížděli autobusy do vašeho regionu?

Jejich úkolem bylo utvořit obrázek, že obyvatelé Donbasu protestují proti centrální vládě. Za tímto účelem byly pořádané demonstrace, jejichž účastníci ale byli lidé, kteří nebyli z Doněcka. Jen malá část byli místní, většinu ale tvořili právě ti lidé přijíždějící z Ruska. Současně probíhaly i proukrajinské mítinky, kterých se účastnilo mnohem víc lidí. Rozdíl byl ale v tom, že to byla pokojná shromáždění, kam vodili rodiče své děti a lidé měli jen ukrajinské vlajky. Naopak lidé, kteří přijeli z Ruska, už měli světlice a postupně byli i ozbrojováni. Klíčové bylo, že se policie v těchto okamžicích postavila na stranu separatistů a demonstrace místních vlastenců nechránila, právě naopak. Vytvářela tak podmínky pro to, aby mohly tyto cizorodé separatistické akce probíhat a místní vlastenci v Doněcku začali být dokonce pronásledováni.

Jaká je situace na východě Ukrajiny dnes?  

Situace je znepokojující. Bez ohledu na příměří, které je stále porušováno hlavně ze strany separatistů, je důležité také to, že na okupovaném území roste nezaměstnanost a s tím jsou spojené i materiální a finanční problémy obyvatelstva. K tomu je potřeba připočítat skutečnost, že je velice složité dostat se přes hraniční přechod mezi Doněckou lidovou republikou a Ukrajinou. Lidé tam přitom musí pro jídlo, oblečení a senioři tam jezdí pro důchody, které jim jsou vypláceny na Ukrajině. Zároveň jezdí za příbuznými, a aby se tam vůbec dostali, musí stát na hranici několikahodinové fronty.

Situaci navíc zhoršuje to, že lidé ztrácí naději. Ti, co pochopili situaci a sledují, co se děje v Rusku, si spočítali, že se Moskva nebude snažit Doněckou lidovou republiku připojit ke svému území a naopak bude konflikt dál využívat k oslabení Ukrajiny. A tím, jak se naděje na řešení situace ztrácí, lidé upadají do deprese a nevidí žádnou budoucnost.

720p 480p 360p 240p
Ukrajina

Jak situaci vnímají obyčejní lidé žijící v Doněcké lidové republice?

Dá se říct, že je to různé. Důležité ale je, že velká část obyvatelstva odjela – proukrajinsky orientovaní na Ukrajinu a prorusky orientovaní do Ruska. A když si uvědomíte, že v celé oblasti Doněcka a Luhanska žilo před konfliktem nějakých osm milionů obyvatel, tři miliony lidí, což je skoro polovina, region opustila. Mezi těmi, kteří zůstali, jsou především lidé důchodového věku plus ti, kteří se nějakým způsobem přizpůsobili té situaci a mají zde stále práci. Existuje tam také skupina lidí, která provádí jakousi partyzánskou nebo sabotérskou činnost, a snaží se tak Ukrajinu podpořit. Zároveň tam žijí lidé, kteří do teď věří, že Rusko Doněckou lidovou republiku připojí a tím se situace vyřeší. Takže tam existuje celé spektrum nejrůznějších názorů na to, jak se situace vyvine.

Jak to bude s Doněckou a Luhanskou republikou v budoucnu podle vás? Bude zachován současný status quo, nebo si dokážete představit i černý scénář, kdy by oblast obsadilo Rusko, nebo naopak nad územím převzala kontrolu zpět ukrajinská správa?

Nejprve bych chtěl říct, že území, o kterém mluvíme, je stále součástí Ukrajiny stejně jako Krym a Ukrajina se ho těžko může vzdát. Tím by byla zásadním způsobem narušena územní celistvost, ale i mezinárodní řád nastolený po druhé světové válce. Je tady ale mnoho dalších klíčových hráčů – není to jen záležitostí Ukrajiny a Ruska, ale celého mezinárodního společenství. Otázkou je, jak dlouho bude status quo nastolený po minských dohodách trvat a podle mě to bude hodně dlouho. V současné době se nedá očekávat, že by se situace vyřešila. Nicméně je třeba podotknout, že nás v budoucnu čeká nejen návrat území, ale také úkol získat zpět vědomí místních lidí. To je pro nás ještě důležitější, než návrat samotného území.

Zmiňujete minské dohody, které byly dojednány i některými západoevropskými zeměmi. Evropská unie zároveň proti Rusku zavedla sankce, které opakovaně prodloužila. Jak hodnotíte tato opatření a považujete účast Západu při řešení ukrajinské krize za dostatečnou?

To není jen otázka Ukrajiny. Naše politická svoboda skončí právě takovými konflikty, kdy se dopustí to, aby Rusko ve své agresi pokračovalo. Tím se dostáváme před existenční problém celého světa. Idea Ruska je obnovit velké impérium v hranicích bývalého Sovětského svazu, a to je nejenom sen Putina, ale jsou k tomu směřovány kroky celého vojensko-průmyslového komplexu. Evropská unie a USA by měly tuto situaci řešit a ruskou agresi zastavit, dokud je čas, jinak se dá říct, že hrozí velká katastrofa nejen pro Ukrajinu, ale pro celé lidstvo.

Máte tedy obavy, že by ruská snaha podmanit si území cizích států mohla pokračovat?

Musíme si uvědomit, že historicky se Rusko vyvíjelo většinou extenzivně a rozšiřovalo svoje území, aniž by se staralo o blahobyt lidí. Po první světové válce jsme viděli, že Sovětský svaz v porovnání s carským Ruskem rozpětí svých hranic ještě zvětšil. Po rozpadu Sovětského svazu pak můžeme sledovat podobnou tendenci a snahu získat území, které dříve patřilo SSSR. V této fázi vidíme, že se vytvářejí nárazníkové zóny. Už k tomu došlo mezi Gruzií a Ruskem v Jižní a Osetii, v Abcházii, podobně vznikla v Moldavsku samozvaná Podněsterská republika a teď je takové území vytvářeno na východní Ukrajině. Tyto oblasti jsou jakýmsi předpolím, které poslouží Rusku k dalšímu nástupu. Územní rozmach Ruska bude pokračovat a nedá se očekávat, že by od těchto úmyslů v nynější fázi ustoupilo.

Pokud se vrátíme zpět k otázce pomoci Západu, co Ukrajina v současné době potřebuje nejvíc a Evropská unie by jí s tím mohla pomoct? Jaký druh pomoci by to měl být?

Co se týče té podpory, Ukrajina se snaží, aby se jí vrátila důstojnost a místo v rodině světových národů. Je tedy důležité, aby ta podpora ze strany Evropské unie byla především účinná, spočívala nadále v protiruských sankcích a snaze zastavit agresora. Tlak na Rusko a zejména na Putina nesmí ustat. Je ale třeba zároveň poznamenat, že 45milionová Ukrajina se teď snaží postavit na nohy a má obrovský potenciál, co se týče nerostných surovin, půdy nebo vody a nabízí ho i investorům z různých zemí. Takže Ukrajina od Evropské unie žádá nejen pomoc, ale nabízí i společné projekty, které by EU mohla využít a mohla by z nich mít prospěch.

1080p 720p 480p 240p
Život v krytu

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744