REPORTÁŽ: „Až vyjdu, bude to lepší." Kuřimská věznice chrání mladé vězně před ostřílenými trestanci

Markéta Žižková

„Přítelkyně na mě čeká už skoro dva a půl roku, takže doufám, že to ještě deset měsíců vydrží. Pak už jí chci pomáhat, zařadit se, nebýt přítěží. Chci to zkusit normální cestou,“ říká odhodlaně dvacátník v šedivém erárním oblečení. Za mříže ho soud poslal kvůli ublížení na zdraví. Zbývajících několik měsíců trestu si odpyká ve věznici s ostrahou v Kuřimi. Svalnatý mladík s psí známkou na krku sedí naproti mě na pečlivě ustlaném kavalci. Na vězeňské poměry vypadá cela luxusně. Netísní se na ní patnáct vězňů. Žijí tu jen čtyři. Nábytek je ze dřeva. Poličky zdobí rodinné fotografie. Leží tu pár knih, mezi nimi i Bible. Jsme ve speciálním oddělení pro mladé trestance.

„Jsem tu už podruhé. Ve věznici funguje hierarchie, takže když jsem vyšel ven poprvé, chtěl jsem si všechno vydobýt silou. Když mi někdo nešel na ruku, tak jsem po něm začal štěkat. Když jsem byl připitý, tak jsem to řešil lepancema. Myslel jsem si, že mi všechno leží u nohou. Připadal jsem si, že jsem furt jakoby v kriminále a že všechno vyřeším silou,“ popisuje mi a trochu nervózně si hraje s rukami.

Na stole leží křížovky. O kousek dál se suší prádlo. Za přivřenými dveřmi na chodbě a v ostatních pokojích se pohybuje dalších třicet jedna mladých vězňů. Novinářská návštěva jim zpestřuje dokola se opakující dny. Poznámky si ale nedovolí. Jen nás zvědavě pozorují.

VĚZNICE KUŘIM
sinfin.digital