Českou hymnu pitváme už sto padesát let a úplně zbytečně. Kritizoval ji i Peroutka

Tereza Stonišová

Není mnoho písní, které by český národ v jakékoli historické etapě přijmul s takovou samozřejmostí a nadšením jako právě text a hudbu současné české hymny Kde domov můj. Spontánnost, s níž se tato „Píseň písní národa českého“ rozšířila, přebila i všemožné snahy ji pošpinit, nahradit či proměnit. Je proto i nyní, po sto osmdesáti čtyřech letech, kdy poprvé slyšeli první diváci a posluchači tuto českou píseň písní, účelné, si její vznik a význam (ať už obsahový či širší, historický) připomínat. Jakým způsobem přijala česká společnost píseň, která se později stala státní hymnou? Současné debaty o podobě české národní písně nejsou nic nového. Prospěšnost těchto debat však vidím v jediném: národ se konečně doví, že jejich hymna má více slok. Měnit její podobu je však stále stejně zbytečné.

Snad shodou náhod se téhož roku, kdy hymna pomyslně spatřila světlo světa, narodil její budoucí velký kritik, spisovatel a fejetonista Jan Neruda. Tou dobou vládl v rakouských zemích císař František, který umírá v březnu roku 1835, kdy pro něj upřímně truchlí nejen Rakousko, ale i české země. Praha je tehdy městem, kde se hovoří ještě povětšinou německy. V literatuře se s rokem 1815 rozmáhá vliv romantismu, především toho německého. Nyní dobře známé pohádky bratří Grimmů, ale i díla Johanna Wolfganga Goetheho a Johanna Gotfrieda Herdera měla významný vliv na český (a neméně tak slovenský) romantismus.

Díky romantismu (a nejen díky němu) se také mění pojetí vlastenectví českého národa: „Dosud teritoriální pojem vlastenectví ustupuje národovství a slovanofilství. Kult lidu, jiná známka romantismu, přivádí k lidové písni a folkloru vůbec,“ píše ve své knize Píseň písní národa českého v roce 1935 (!) Jaromír Václav Šmejkal. Je to právě on, kdo podrobil českou národní písničku zřejmě první zevrubné analýze, která je více než současná i nyní.

sinfin.digital