Jiřímu Navrátilovi, dlouholeté starostovi českého Junáka, bývalému politickému vězeni nedělalo obtíže ani v devadesáti letech odjet na tábor, spát ve spacáku jako ostatní, krmit se z připáleného kotlíku a vyrážet s oddílem na tury. Měl mírnou, veselou a přátelskou povahu. Krátce před tím než loni v třiadevadesáti letech zemřel, vyprávěl takřka sedm hodin svůj dramatický příběh z války a komunismu pro Paměť národa.
Mělo to být povstání jako v pětačtyřicátém
Během květnového povstání 1945 sehrál nemalou roli jako jeden z velitelů skautských odbojářů, kteří běhali mezi barikádami jako spojky a záchranáři. O tom druhém povstání také v květnu tentokrát roku 1949 mluví historici jako o největším pokusu o vojenském protikomunistickém převrat. Podílet se na něm měly tisíce lidí. Z vojenské posádky ze Žatce se chystaly do Prahy tankové jednotky, povstalečtí vojáci měli přepadnout většinu významných státních institucí – vnitro, obranu, generální štáb, policejní prezidium a vládu. Do republiky měla údajně přiletět západní vojska. Povstalci se chystali osvobodit politické vězně. Z Pankráce chtěli dostat Karla Kutlvašra, jednoho z bývalých velitelů povstání 1945 a dopravit ho před mikrofon Československého rozhlasu, aby vyhlásil povstání, protože jemu by lidé věřili. Takový byl plán. Jiří Navrátil zorganizoval asi sto skautů, kteří jako za války měli zachraňovat a jako spojky běhat mezi jednotlivými velitelstvími. Několik hodin před vypuknutím tohoto povstání všechny vůdce pozatýkala StB. Navrátil dostal dvacet let, vojáci, se kterými spolupracoval - Čančík a Polesný trest smrti.
