Legionářův deník (I.): „Kusy mrtvého kamaráda sbíráme po okolí. Ze smrti se usmíval...“

Pavel Novotný

Zemřel téměř čtvrt století před mým narozením. Přesto ho krapet znám: svůj největší životní příběh si v zákopech první světové války zapsal do deníku. Narukoval do rakousko-uherské armády, onemocněl tyfem, po návratu na ruskou frontu se dostal do zajetí a vstoupil do legií, se kterými se přes Japonsko, Singapur a Egypt vrátil domů. Za Československo (uvědoměle) bojoval se zbraní v ruce, jako každý mladík byl ale fascinován exotickými kraji i ženami, ba dobrodružstvím vůbec. Jmenoval se Rudolf Kachlíř, byl socialista, Masarykovec a v neposlední řadě pak pyšný otec mé milované matky.

První díl Legionářova deníku přináší vzpomínky Rudolfa Kachlíře z měsíců, které prožil v rakouské uniformě (1915– 1916). Další díl se soustředí na jeho pobyt v ruském zajetí a vstup do tzv. české družiny, která byla předchůdkyní legií. Poslední část deníku popisuje angažmá v československých legiích. Kresby pořídil sám Rudolf Kachlíř a zobrazují momentky z jeho válečného života, nejčastěji z ruského zajetí.

15. února 1915 

Jdu k odvodu. (Můj známý) Tonda Krahula chtěl být vojákem. U odvodu se vypínal jak struna a říkal, že je zdráv a dobrý řemeslník. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Mně je to fuk, ale matka chudák pláče, lomí rukama a křičí: „Zabijí tě tam, koho budu mít“. Dojímá mě to, strašně, raději jsem utekl z domu.

denik_legionare
sinfin.digital