Viktor Pivovarov patří k představitelům tzv. moskevského konceptualismu, ruského uměleckého směru šedesátých a sedmdesátých let. Od roku 1982 žije v Praze, narodil se však v ruském hlavním městě v lednu 1937. V Příbězích 20. století vzpomíná především na dětství a dospívání, na každodenní život v Sovětském svazu v časech druhé světové války a poválečného stalinismu.
Budoucí malíř a ilustrátor Viktor Pivovarov vyrůstal bez otce – v obsáhlém rozhovoru pro Revolver Revue č. 22/1993 líčí silný vztah s matkou: „Byl jsem jediným smyslem jejího života, jinak neměla vůbec nikoho a její život byl naprosto děsivý. Je to zvláštní, ale většina mých kamarádů neměla otce. To už byla taková doba, že se rodiny rozpadaly. Byla válka, spousta mužů zahynula na frontě, byly stalinské koncentráky…“ A byl také „společný otec, jen jeden jediný, Stalin“.
V interview pro Paměť národa pak doplňuje: „Stalin byl Bůh. Jednoznačně. Byl to živý Bůh. Maminka mě brala na prvomájové a říjnové průvody – šli jsme kolem Mauzolea, tam stál vůdce. Kult Stalinovy osobnosti byl stejný jako v Německu za Hitlera.“
O hladu v Tatarstánu
Krátce po vypuknutí války v roce 1941 musely matky s dětmi opustit Moskvu a odjet do tzv. evakuace. Čtyřletý Viktor s maminkou se dostali do zapadlé vesnice v Tatarstánu, vzdálené tři dny cesty koňským potahem od železniční stanice.
