Komunisté ji zatkli těsně před svatbou. Byli jsme generací velkého loučení, vzpomíná pamětnice

Mikuláš Kroupa

Barbora Šťastná

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ | Na začátku léta 1951 zatkla StB Hanu Johnovou a jejího snoubence studenta Otakara Čeňka Trunce. Hana dostala 13 let a Otakar 15 let vězení za údajnou velezradu a špionáž. Milenci vydávali a roznášeli po schránkách letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhali lidem utíkajícím přes hranice.

Krátce před jejich svatbou je kdosi udal, Hana se domnívá, že to byl někdo z pěveckého sboru. Do vězení za napomáhání putoval i tatínek Hany, který si odseděl čtyři roky. Po devíti letech komunisté Hanu a Otakara propustili. Milenci se vzali, děti už ale neměli. Z manželů dnes žije jen Hana. Je jí šestadevadesát let. Dobu s koronavirem prožívá úzkostlivě, má starost o rodiny svých přátel a o budoucnost celého lidstva.

Hana Truncová ve svém pokoji v pečovatelském domě čte denně knížky a po emailu koresponduje s přáteli, ale i s dokumentaristy z Paměti národa, kteří jí nabídli pomoc s nákupy potravin, sháněním léků a ochranných prostředků. Říká, že je v domově zaopatřena a vděčná za zájem mladých lidí. Byla zvyklá pravidelně navštěvovat základní školy a svůj příběh žákům vyprávět, diskutovat s nimi o totalitní minulosti. S tím je nyní – kvůli epidemii a zavřeným školám – konec.   

Hana Truncová píše Paměti národa:

„Zažila jsem život v ‚einzlíku‘ v kriminálech 50. let minulého století. Nemohu to porovnávat se současnou dobou, nemohu to srovnat s korekcí ve vazbě, ani Křišťálovou nocí, těžkým záškrtem v roce 1946 bez léků, bez vakcíny, bez citronů na celý měsíc a následnou rekonvalescencí. Nenacházím rovnici k ničemu. Místo, abych si mohla žít bezstarostně, dělám si starosti ani ne tak o sebe jako o krásné děti mých přátel, o existence rodin, o lidi, kteří byli zvyklí denně vydělávat pilnou prací. Pokládám únik viru za pohromu lidstva. Přála bych si slyšet, vidět černé na bílém omluvu zodpovědných občanů Číny, ale nikoliv aby vydělávali na prodeji ochranných prostředků proti epidemii – naopak, měli by být štědří, poskytnout celosvětovou pomoc právě oni. Z Centra pomoci Paměti národa mi došla písemná nabídka pomoci servisem. Srdečně jsem poděkovala, je o mne v Hořicích postaráno. Načež mezi námi vznikla krátká korespondence – mám slzy v očích. Až bude opět život normální, dostanou ode mne kytku! Že mi s korespondencí ulehčili život. Děkuji.“

Křesadlo byl nacista a polekal se malých holek

Hana Truncová se narodila v roce 1924 v rodině Jana Johna, který provozoval truhlárnu v Teplicích. Už v dětství se stala svědkem mnohých dramat. Jejich dům v noci ze 14. na 15. března 1939 přepadla horda asi pěti mužů s železnými tyčemi. Nacisté v Teplicích tu noc vypálili i místní synagogu:

„Naši rodinu tu noc přepadli třikrát. Byli to nacisté v uniformách. Vedl je jakýsi Křesadlo, bývalý tatínkův zaměstnanec, který všechno v našem domě znal a věděl, kde jsou klíče,“ vzpomíná Hana Truncová.

„Rodiče tu noc nebyli doma a strýc se před nacisty ukryl v dřevníku. Ale já a moje sestra jsme se šly podívat, kdo měl tu nehoráznou drzost s takovým rámusem vstoupit do našeho domu. Oni vyhákli domovní bránu a všechno tyčemi rozmlátili. Tisíce střepů všude. Zůstali jsme stát na schodech nad přízemím a sledovali jsme je. Oni se zastavili a koukali na nás jako na obrazu Noční hlídka od Rembrandta. Dívali jsme se jim do očí. To nečekali,“ popisuje paní Truncová, jak se jí podařilo odehnat útočníky, kteří se polekali dětských svědků.

Jsme generací velkého loučení

V Teplicích před válkou žila asi šestitisícová židovská menšina, která po nacistickém záboru Sudet na podzim 1938 utíkala do vnitrozemí. Hana si vzpomíná na slzavé loučení se svými kamarádkami ze školy. Celý život se s lidmi, které měla ráda, musela loučit:

„Někdo mi ve školní lavici pošeptal, že zítra už do školy nepřijde, že se stěhují z Teplic. Já jsem se ani nezeptala proč, byla jsem perplex.“

Tehdy ve třinácti letech poprvé zažila to, co později prožívala tak často a bolestivě: „Jsme generací velkého loučení,“ říká smutně Hana Truncová. Přátelství, lásku či rodinné svazky události války a komunismu mnohokrát násilně zpřetrhaly.

Rudoarmějci kradli. Mysleli si, že jsou v Německu

sinfin.digital