Záhada bojácných Rakušanů. Proč k nám jezdí tak málo rakouských turistů?

Snad každý z nás má tetu v Rakousku. Tahle slavná věta prvního českého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka měla dokumentovat, jak blízký, takřka příbuzenský vztah mají Češi a Rakušané. O to větší záhadou zůstává, proč do Česka stále jezdí tak málo rakouských turistů. Ani po 30 letech od pádu komunismu se tuto záhadu nedaří uspokojivě vysvětlit.

Statistika přitom mluví jasně. Za celý rok 2019 přespalo v Česku v některém ubytovacím zařízení jen 284 000 Rakušanů (z nich mnozí opakovaně), což Rakušany řadí až na dvanácté místo zahraniční návštěvnosti Česka. Na tom by možná nebylo nic divného, kdyby se podobně „odtažitě“ stavěli k návštěvě České republiky i další sousední národy.

Jenže tak to není. Je tomu právě naopak. Podle statistiky agentury CzechTourism k nám loni přijelo nejvíc Němců (2,075 milionu), na druhém místě figurují Slováci (749 000) a na třetím Poláci (672 000). Jinými slovy: největší zájem (a je to i logické) mají o návštěvu naší země naši přímí sousedé. Až poté následují například Rusové, Číňané, Američané či Korejci.

V případě Rakouska je to ale jinak. Rakušané jsou naši jediní sousedé, kteří jakoby o návštěvu svých českých sousedů nestáli. A to dlouhodobě. I Korejců a Španělů k nám jezdí víc než Rakušanů. „Opravdu už si s tím nevíme rady. Možná tady skutečně hraje roli Temelín či nějaké historické souvislosti,“ řekl už v roce 2011 autorovi tohoto článku Petr Kratochvíl z agentury CzechTourism. V mezidobí proto agentura dokonce zorganizovala billboardovou kampaň, která měla ve Vídni ukázat Rakušanům, proč by měli jet na dovolenou do země, s níž byli kdysi součástí jedné monarchie.

Jenže ani po devíti letech se nic nezměnilo. Rakušané se dokonce v návštěvnosti propadli o další příčku dolů, „Loni byli v návštěvnosti na dvanáctém místě,“ potvrdil INFO.CZ František Reismüller z CzechTourism. I když může být statistika ošidná, její závěry potvrzují i studie a dotazníková šetření.

Už před deseti lety se v jednom z průzkumů veřejného mínění hned čtvrtina obyvatel Horních Rakous, sousedících s jižními Čechami, přiznala k tomu, že nikdy nebyla v sousedním Česku, a to ani metr za hranicemi. To je věc, v jižních Čechách takřka nemožná. U jižních sousedů, tedy za socialismu nedostupné „kapitalistické cizině“, se byl alespoň jednou podívat snad úplně každý Jihočech.

Neznámá země

V Rakousku se, a to dokonce těsně u hranic, však stále najde dost lidí, kteří nikdy nezatoužili podívat se do míst za někdejší železnou oponou. To by možná bylo pochopitelné u starší generace, stále plné předsudků. Jenže hranice do Česka někdy netouží, byť jen ze zvědavosti, překročit často ani velmi mladí Rakušané.

„Ne, opravdu nikdy jsem u vás nebyla,“ řekla nedávno autorovi tohoto článku mladá prodavačka v trafice na náměstí v rakouském Gmündu, který leží přímo na česko-rakouské hranici. Vysvětlit proč se nikdy nepodívala ani do sousedních Českých Velenic (tvořící s Gmündem vlastně jedno město) ale nedokázala. „Nevím, prostě mě to nikdy nelákalo. Ale jednou se k vám určitě podívám. Krumlov je prý krásný,“ řekla s úsměvem. Její příběh přitom není v Rakousku vůbec ojedinělý.

Jistě, s trochou představivosti by se dal malý zájem Rakušanů o Česko zdůvodnit rakouským odporem proti jaderné energetice a naopak českou snahou ukázat Rakušanům, že „my si ten Temelín dostavíme, i kdyby nám vídeňský Hofburg vyhlásil válku“. I tento, kdysi vyhrocený spor se však uklidnil a mnoha mladých obyvatel Rakouska o něm už dnes možná ani neví.

Navíc se mohou Rakušané sami přesvědčit, že ti, kteří k nim přijíždějí z druhé strany hranic, nejsou, až na výjimky, nebezpeční bandité, v jejichž zemi každému hrozí nebezpečí. Třeba právě v Gmündu tvoří Češi většinu klientely v místních solných lázních, bez jejich zájmu by lázně určitě ekonomicky nepřežily. Úplně stejné je to i lyžařských areálů Hochficht a Hinterstoder, opět z velké části závislých na Češích a jejich penězích.

Tak proč se stále tolik Rakušanů bojí (nebo odmítá) strávit dovolenou v Česku? S určitou teorií přišel před časem, dnes už zesnulý, slavný rakouský novinář Gustav Chalupa, narozený v roce 1925 v Českých Budějovicích. Držitel mnoha novinářských cen a vyznamenání sváděl malou návštěvnost Česka ze strany Rakušanů na tak hluboce zakořeněné předsudky, že o nich možná mnoho mladých Rakušanů ani netuší, a přesto se jimi řídí. A důvod?

„Mnoho Rakušanů, co vím z osobní zkušenosti, nelibě nese, že se Češi po rozpadu monarchie snažili sami sebe představit jako národ, kterému se v monarchii jenom ubližovalo,“ tvrdil mi Chalupa. Příkladem podle něj může být fakt, že v českých školách se označuje čas, který Češi strávili v monarchii společně s Rakušany, jako doba temna. Když ale přijede rakouský zájezd do Prahy, průvodce turistům ukazuje významné památky, vzniklé právě v této době. „Z toho ale vyplývá, že tak úplně temná doba to pro Čechy nebyla, když s jejími výdobytky dnes chlubí,“ říkal Chalupa.

Zrádci monarchie?

Tahle představa, že Češi na jednu stranu „zradili“ monarchii, ale na druhou stranu se vlastně pokrytecky vychloubají jejím dědictvím, je podle Chalupy u mnoha Rakušanů hluboce zakořeněná a přechází z generace na generaci. Zároveň vyvolává vůči Čechům různé předsudky. A to bez ohledu na to, že mnozí nositelé těchto předsudků sami mají česká jména a jejich předci pocházeli z Liberce či Prahy.

Ať už je ale Chalupova teorie založena na pravdivých základech či nikoliv, jedna věc je jistá. Rakušané se do Česka na rozdíl od jiných sousedů stále nehrnou. A veškeré kampaně, které to měly změnit, skončily nezdarem. Jakoby naše země byla pro Rakušany zakletá. Otázkou proto zůstává, jak skončí další pokus agentury CzechTourism tento zvláštní vztah Rakušanů k Česku změnit.

Šéf odboru zahraničních zastoupení CzechTourism František Reismüller k tomu pro INFO.CZ doslova napsal: „Podstatným úkolem je v každém případě změnit image ČR v očích především generace Z a Millenials ze staromódnější a konzervativnější destinace na více atraktivní a ‚cool‘. Příkladem takové “cool” destinace, která už na rakouském trhu rezonuje, je třeba Brno.“

Starší ročníky, včetně autora tohoto článku, mohou mít s překladem takového vyjádření do obecně srozumitelnější podoby trochu problémy. Třeba ale rakouská generace Z a Millenials, jak píše Reismüller, rozumí dobře. A hranice do Česka bude v budoucnu překračovat mnohem radostněji než generace, která místo „cool“ říkala třeba „wunderbar“.

sinfin.digital