Voda, která dýchá jed. Jezero Nyos na severozápadě Kamerunu nechvalně proslulo masovou vraždou

Reflex.cz

Pamětníci si možná ještě vzpomenou na děsivé televizní záběry uhynulých zvířat a především řady mrtvých těl. Tím se západokamerunské jezero nechvalně proslavilo v roce 1986, kdy po úniku jedovatých plynů zemřelo na 1700 lidí a dvakrát tolik kusů dobytka.

Po nehodě se přeživší obyvatelstvo většinou rozhodlo k odchodu do bezpečnějších krajů, část byla přesídlena z moci úřední. Ostatně ani dnes není nikdo z místních výletem k jezeru zrovna nadšen. „U jezera jsem nikdy nebyl, není důvod tam chodit a nestojím o to,“ brání se nabízené cestě motocyklista Nkwati z osady Weh vzdálené třicet kilometrů. Sedm tisíc středoafrických franků, tedy asi tři sta korun, však nakonec mění jeho názor a cestě k jezeru v sedle rozhrkaného motocyklu nic nebrání. Třicet kilometrů trvá utrápenému stroji téměř dvě hodiny, což je však na místních kamenitých cestách ještě slušný průměr.

Po příjezdu k jezeru návštěvníka uvítá parta znuděných vojáků, kteří v pracovní době mažou karty nebo suší prádlo. I vojáci zde překvapivě mají co do činění s nevyzpytatelnou přírodou. „Máme jezero hlídat, a kdyby znovu došlo k úniku plynu, varovat obyvatelstvo,“ důležitě vysvětluje velitel posádky, který se pasoval do role samozvaného průvodce. Vzápětí také ukazuje důmyslné zařízení na břehu jezera, které má v případě nebezpečí vyhlásit poplach. „Plyn se drží při zemi, takže stačí vyběhnout na kopec,“ ukazuje na protější stráň. Jak by to v praxi mělo vypadat a kolik času by na to dotyční měli, už ovšem vysvětlit nedokáže.

Po následcích neštěstí již dnes není ani stopy, ale po vesnicích Nyos a Su-bum také ne. „Nikdo z vesničanů nepřežil, kromě jedné ženy,“ vypráví velitel. Podle dostupných informací nezemřeli všichni vesničané, ale mnoho z přeživších má dodnes zdravotní problémy.

sinfin.digital