Když jsem se znovu po několika letech vydal do Ria de Janeira, nechtěl jsem tentokrát být jen turistou. Chtěl jsem si vyzkoušet něco, co se povedlo jen málo cizincům přede mnou, a splnit si tak svůj velký sen – zabubnovat si na karnevalu v Riu, na největším svátku samby na světě.
Měl jsem za sebou několikaletou kariéru perkusisty doma v Čechách a pár kontaktů na brazilské muzikanty, které jsem znal ze svých předchozích cest. Po dlouhém pátrání jsem dostal tip na jednu vedoucí ze školy samby Viradouro v Niteroi, ve městě odděleném od Ria de Janeira 5 kilometrů širokou zátokou Gaunabra. Věděl jsem, že Viradouro sice nepatří k těm největším nebo nejznámějším, ale že má dlouholetou tradici a dobré jméno.
Když se řekne škola samby, nepředstavujte si žádnou lidušku. Jsou to spíš místní komunity, kde se schází muzikanti a tanečníci z celého sousedství a pilně, v podstatě celý rok, nacvičují na karneval.
„S náma nehraješ, gringo”
Do karnevalu zbývaly necelé tři měsíce, takže přípravy už byly v plném proudu. Byla to trochu drzost a risk, jít naslepo na zkoušku, ale nic jiného mi nezbývalo. Ten den se odehrávala zkouška přímo na ulici. Napřed se zdálo, že se nic nebude dít, ale během chvíle byla ulice uzavřená, objevily se stánky s jídlem a hlavně dva kamiony plně naložené aparaturou a nástroji.
Technici začali rozdávat nástroje a já konečně mezi několika sty lidmi našel Thalitu, vedoucí jedné bubenické sekce, na kterou jsem měl kontakt. Ta měla ale na starosti jinou část kapely a odkázala mě rovnou na svého bratra Thiaga, dalšího z vedoucích. Každá škola samby má v průměru 200 bubeníků, kteří tvoří tzv. baterii, složenou z hráčů na různé typy bubnů. A Thiago vedl tu část, do které jsem chtěl patřit i já. Thiago mi hned ukázal, kde si mám vzít nástroj, a poslal mě hrát.
