Znáte to: Starší manželé sedí v parku. A žena prohodí k muži: „Vezmi si svetr!“ „A je mi zima, nebo už jdeme domů?“ Že takové páry máte kolem sebe také? Tak přesně tyhle nesamostatné ovečky z nás dělá stát. A začíná to ve škole. A co hůř — mnoha lidem to vyhovuje.
Pamatuji si, jak jsem v 80. letech nechtěl chodit do Pionýra. Nebavilo mě to. Ne že bych si hrál na nějakého „hrdinu“ – ve skutečnosti jsem to jako dítě vůbec nevnímal politicky. Jen a pouze mě to nebavilo. No a paní učitelka mě mateřsky přesvědčovala: „Vláďo, to musíš! Měl bys problémy. Vždyť se dobře učíš, budeš chtít jít na střední školu…“ Nakonec mě ukecala. Abych měl klid, stal jsem se pionýrem. A zase průšvih. Zase jsem neměl tu jejich modrou košili. Dali mi šátek na modrou mikinu. A znovu mě nutili, abych si ve svém volném čase šel košili koupit. Jenomže mně se nechtělo. Lenost až na půdu nakonec zvítězila. Kupodivu se „nic“ nestalo.
Jasně, tehdy byla jiná doba. Všechno bylo mnohem víc na hraně. A přesto něco se nemění. Ačkoliv doba je jiná, myšlení zůstává podivuhodně zakonzervované.
